Balzamování — Je vhodné pro křesťany?

Život patriarchy Jákoba se blížil ke konci a tento věrný muž vyjádřil svou poslední prosbu: „Pohřběte mě s mými otci v jeskyni, která je na poli Chetity Efrona, v jeskyni, která je na poli Makpela, jež je před Mamre v zemi Kanaán.“ (1. Mojžíšova 49:29–31)

JOSEF respektoval prosbu svého otce, a využil proto zvyku, který byl tehdy v Egyptě všeobecně rozšířen. Přikázal „svým sluhům, lékařům, aby jeho otce nabalzamovali“. Podle zprávy uvedené v 50. kapitole 1. Mojžíšovy potřebovali lékaři k přípravě mrtvého těla jako obvykle 40 dnů. Díky tomu, že byl Jákob nabalzamován, mohla se velká karavana členů rodiny a egyptských hodnostářů vydat s Jákobovými ostatky na cestu dlouhou asi 400 kilometrů a pomalu se ubírat do Hebronu, kde měl být Jákob pohřben. (1. Mojžíšova 50:1–14)

Je možné, že by se Jákobovo nabalzamované tělo jednoho dne našlo? Je to velice málo pravděpodobné. V Izraeli bylo tehdy dost vláhy, a tomu odpovídají i druhy předmětů objevených při archeologickém výzkumu. (2. Mojžíšova 3:8) Je mezi nimi mnoho starověkých předmětů kovových a kamenných, ale většina předmětů, které podléhají zkáze, jako jsou věci z látky a kůže, stejně jako nabalzamovaná těla, neodolala vlhkosti a časem vzala za své.

Co vlastně je balzamování? Proč se provádělo? Je vhodné pro křesťany?

Kde se tento zvyk vzal?

Lze říci, že balzamování je způsob uchovávání mrtvého těla, lidského nebo zvířecího. Historikové se většinou shodují na tom, že balzamování se začalo používat v Egyptě, ale že je prováděli i starověcí Asyřané, Peršané a Skytové. Podnětem k tomu, že se lidé začali o balzamování zajímat a experimentovat s ním, mohly být nálezy těl, která byla pohřbena v pouštním písku a tak se konzervovala přirozeně. Mrtvé tělo pohřbené na takovém místě nebylo vystaveno působení vlhkosti ani vzduchu, a jeho rozklad tím byl omezen. Někteří znalci vyslovují domněnky, že s balzamováním se začalo potom, co byla nalezena mrtvá těla uchovaná v prostředí bohatém na uhličitan sodný, což je alkalická sůl, která se hojně vyskytuje v Egyptě a v okolních územích.

 Účelem balzamování je pouze přerušit přirozený proces, který působením bakterií začíná během několika hodin po smrti a vede k rozkladu mrtvého těla. Jestliže je možné tomuto procesu zabránit, rozklad se zastaví nebo se alespoň do značné míry zpomalí. Sleduje se přitom trojí cíl: zachovat mrtvé tělo v takovém stavu, aby vypadalo jako zaživa, zabránit rozkladu a ošetřit tělo tak, aby odolalo působení hmyzu.

Starověcí Egypťané balzamovali své mrtvé především z důvodů náboženských. Jejich představa posmrtného života byla spojena s názorem, že mrtví chtějí zůstat ve styku s hmotným světem lidí. Egypťané věřili, že jejich tělo bude používáno po celou věčnost a že bude znovu oživeno. Balzamování sice bylo zcela běžné, ale až dodnes se nenašel ani jediný egyptský záznam o tom, jak se provádělo. Nejlepší záznam, který je k dispozici, pořídil v pátém století př. n. l. řecký historik Hérodotos. Ale pokusy o balzamování podle Hérodotova návodu údajně nebyly příliš úspěšné.

Je vhodné pro křesťany?

Muži, kteří balzamovali Jákoba, měli jiné náboženské názory, než jaké zastával Jákob. Ale když Josef předával tělo svého otce lékařům, s největší pravděpodobností nevyžadoval, aby nad tímto tělem byly pronášeny modlitby nebo aby s ním byly prováděny rituály, které byly tehdy v Egyptě obvyklé ve spojitosti s balzamováním. Jákob i Josef byli muži víry. (Hebrejcům 11:21, 22) Je sice zřejmé, že k uchování Jákobových ostatků nedal příkaz Jehova, ale v Písmu není toto rozhodnutí nijak odsuzováno. Nabalzamování Jákoba se nemělo stát příkladem ani pro izraelský národ, ani pro křesťanský sbor. V Božím slově nejsou v tomto směru žádné pokyny. V Egyptě byl rovněž nabalzamován Josef, ale dále už o tomto zvyku nejsou v Písmu žádné zprávy. (1. Mojžíšova 50:26)

Lidské ostatky, které byly nalezeny v palestinských hrobkách, byly ve špatném stavu, což ukazuje, že balzamování mrtvých nebylo mezi Hebrejci běžným zvykem — přinejmenším pokud jde o dlouhodobou konzervaci. Lazar například nabalzamován nebyl. Byl sice ovázán obinadly, ale když měl být odvalen kámen, jímž byla jeho hrobka uzavřena, Marta vyjádřila určité obavy. Lazar totiž byl mrtvý již čtyři dny, a jeho sestra byla přesvědčena, že z hrobky bude po jejím otevření vycházet zápach. (Jan 11:38–44)

Byl nabalzamován Ježíš Kristus? Zpráva v evangeliích tomu nenasvědčuje. Židé měli tehdy ve zvyku před uložením tělo připravit, a používali při tom koření a vonné oleje. Například Nikodém opatřil velké množství koření k ošetření Ježíšova těla. (Jan 19:38–42) Proč tolik koření? Taková štědrost byla zřejmě projevem Nikodémovy vroucí lásky a úcty k Ježíšovi. Není třeba z toho vyvozovat, že by použití tohoto koření mělo sloužit k uchování Ježíšova těla.

Měl by mít křesťan proti balzamování nějaké námitky? Realisticky vzato, balzamování slouží pouze k pozdržení něčeho, co je tak či tak nevyhnutelné. Jsme z prachu a do prachu se při smrti vracíme. (1. Mojžíšova 3:19) Kolik času však uplyne mezi smrtí a pohřbem? Jestliže členové rodiny a přátelé přicházejí zdaleka a přejí si tělo vidět, bezpochyby bude muset být do jisté míry nabalzamováno.

Jestliže tedy má být nabalzamováním mrtvého vyhověno místním požadavkům  nebo se to má stát na přání příbuzných, z biblického stanoviska není třeba si kvůli tomu dělat žádné starosti. V Bibli je velmi jasně uvedeno, že mrtví „si neuvědomují naprosto nic“. (Kazatel 9:5) Jestliže jsou v Boží paměti, budou vzkříšeni k životu v Božím slíbeném novém světě. (Job 14:13–15; Skutky 24:15; 2. Petra 3:13)

[Rámeček a obrázek na straně 31]

BALZAMOVÁNÍ — KDYSI A DNES

Ve starověkém Egyptě způsob balzamování mrtvého těla odpovídal společenskému postavení rodiny zemřelého. Bohatá rodina se pravděpodobně rozhodla pro následující postup:

Mozek byl z lebky odstraněn nosními dutinami pomocí kovového nástroje. Potom byla lebka napuštěna potřebnými konzervačními látkami. Dalším krokem bylo odstranění všech vnitřních orgánů kromě srdce a ledvin. K získání přístupu do břišní dutiny bylo třeba provést na těle řez, což se však považovalo za hřích. To byla rozporuplná situace, kterou egyptští balzamovači obešli tím, že k provedení řezu určili muže, kterému se říkalo řezač. Jakmile byl výkon proveden, muž okamžitě uprchl, protože se takzvaně dopustil hříchu, za který by byl potrestán prokletím a kamenováním.

Když byla břišní dutina vyprázdněna, byla důkladně vymyta. Historik Hérodotos napsal: „Dutinu vyplnili nejčistší rozdrcenou myrhou, kasií a nejrůznějším kořením, kromě kadidla, a otvor zašili.“

Potom tělo vysušili tím, že je na 70 dní napustili uhličitanem sodným. Pak je omyli a zručně zabalili do plátna. Plátno bylo pokryto klovatinou nebo nějakou podobnou gelovitou látkou, která sloužila jako lepidlo, a mumie byla položena do bohatě zdobené dřevěné rakve, která měla tvar lidského těla.

Dnes může být tělo nabalzamováno za několik hodin. Obvykle se postupuje tak, že se žíly, tepny a břišní i hrudní dutina naplní potřebným množstvím balzamovací tekutiny. Během let byly vynalezeny a používány různé roztoky. Nejčastěji se však jako balzamovací roztok používá formaldehyd, protože je cenově dostupný a spolehlivý.

[Obrázek]

Zlatá rakev krále Tutanchamona