Osamělost můžete překonat

KDO může říci, že nikdy nezakusil bolest z osamělosti? Pocit osamělosti může vzniknout z různých důvodů. Mimořádně silně však mohou pociťovat osamělost ženy, které se nikdy neprovdaly, a také ženy, které ovdověly nebo jsou rozvedené.

Frances, mladá křesťanka, o tom říká: „Když mi bylo třiadvacet let, měla jsem pocit, že všechny moje přítelkyně už jsou vdané a že já jsem zůstala sama.“ * S tím, jak léta plynou, vyhlídek na manželství ubývá, a pocit osamělosti pak roste. „Nikdy jsem nechtěla zůstat neprovdaná, a ještě stále bych se ráda vdala, kdybych k tomu měla příležitost,“ připouští Sandra, které je dnes hodně přes čtyřicet. Angela, které je přes padesát, o své situaci říká: „Nebylo mým cíleným rozhodnutím zůstat svobodná, ale zkrátka to tak dopadlo. V té oblasti, kam jsem byla přidělena jako zvláštní průkopnice, bylo velmi málo svobodných bratrů.“

Mnohé křesťanky se věrně řídí Jehovovou radou, že manželství má být uzavřeno „pouze v Pánu“, a proto raději do manželství nevstupují, což je chvályhodné. (1. Korinťanům 7:39) Některé se svobodnému stavu přizpůsobí snadno, ale jiné shledávají, že jejich touha vdát se a mít děti během let vzrůstá. „Nemám manžela, a proto zůstává v mých citech prázdné místo, a uvědomuji si to stále,“ přiznává Sandra.

Pocit osamělosti může vzrůstat i pod vlivem jiných činitelů, jako je například péče o zestárlé rodiče. „Nejsem vdaná, a proto ode mne rodina očekávala, že se budu starat o naše zestárlé rodiče,“ říká Sandra. „Celých dvacet let spočívala tato odpovědnost většinou na mně, ačkoli je nás šest sourozenců. Kdybych měla manžela, který by se zastal mých zájmů, mohl být můj život daleko snadnější.“

Frances se zmiňuje o další okolnosti, kvůli které pociťuje svou osamělost ještě silněji. Říká o tom: „Někdy se mě lidé přímo zeptají: ‚Proč ses nevdala?‘ Takové poznámky ve mně vyvolávají pocit, že jsem zůstala neprovdaná jaksi vlastní vinou. Téměř vždy, když jdu někomu na svatbu, mi někdo položí tu hroznou otázku: ‚Tak kdy se budeš vdávat ty?‘ A mě pak napadá, že se duchovně smýšlející bratři možná o mě nezajímají proto, že nemám ty správné křesťanské vlastnosti nebo že jednoduše nejsem dost hezká.“

Jak je možné takové pocity izolovanosti a osamělosti překonat? Mohou v tom směru nějak pomoci druzí?

 Spoléhejte se na Jehovu

Žalmista zpíval: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří. Nikdy nedovolí, aby se spravedlivý potácel.“ (Žalm 55:22) Hebrejské slovo pro „břemeno“ doslova znamená „los“ neboli úděl a vztahuje se na starosti a problémy, které snad máme ve spojení se svým životním údělem. Jehova ví o těchto břemenech víc než kdokoli jiný a může nám dát sílu, abychom se s nimi vyrovnali. Angela se na Jehovu Boha spoléhá, a právě to jí pomáhá vyrovnávat se s pocity osamělosti. O své celodobé službě říká: „Když jsem s průkopnickou službou začala, bydlely jsme s mou spolupracovnicí daleko od nejbližšího sboru. Naučily jsme se plně spoléhat na Jehovu, a tato důvěra mi pomáhá po celý život. Když mě napadnou nějaké negativní myšlenky, mluvím s Jehovou a on mi pomáhá. Velkou útěchu vždy nacházím v Žalmu 23, a čtu si jej často.“

Apoštol Pavel musel nést nemalé břemeno. Nejméně třikrát ‚snažně prosil Pána, aby ten osten, který měl v těle, od něho odešel‘. Žádnou zázračnou pomoc sice nedostal, ale obdržel slib, že ho bude podporovat Boží nezasloužená laskavost. (2. Korinťanům 12:7–9) Pavel také odhalil tajemství spokojenosti. Později napsal: „Ve všem a za všech okolností jsem se naučil tajemství, jak být sytý i jak hladovět, jak mít hojnost i jak trpět nouzi. Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“ (Filipanům 4:12, 13)

Jak můžeme od Boha načerpat sílu, když se cítíme sklíčení nebo osamělí? Pavel napsal: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním, a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ (Filipanům 4:6, 7) Sandra tuto radu uplatňuje. Říká o tom: „Nejsem vdaná, a proto bývám často sama. Mám tedy mnoho příležitostí modlit se k Jehovovi. Cítím se k němu velmi blízko a o svých problémech a radostech s ním mohu mluvit bez zábran.“ A Frances říká: „Kdybych měla bojovat se svými negativními myšlenkami sama, byl by to únavný zápas. Ale když své pocity upřímně sděluji Jehovovi, nesmírně mi to pomáhá. Jsem přesvědčena, že se Jehova zajímá o všechno, co by mohlo ovlivňovat mou duchovní a citovou vyrovnanost.“ (1. Timoteovi 5:5)

„Dál noste břemena jedni druhých“

Ve společenství křesťanů nemusí nikdo nosit své břemeno sám. „Dál noste břemena jedni druhých a tak plňte Kristův zákon,“ vybízel křesťany apoštol Pavel. (Galaťanům 6:2) Ve společnosti křesťanů můžeme být povzbuzeni ‚dobrým slovem‘, a naše břemeno osamělosti se tím může nadlehčit. (Přísloví 12:25)

Podívejme se také na to, co říká Písmo o dceři izraelského soudce Jefty. Než Jefta zvítězil nad nepřátelským vojskem Ammona, složil slavnostní slib, že prvního člena své domácnosti, který mu vyjde vstříc, aby mu blahopřál, dá Jehovovi. A vstříc mu vyšla jeho dcera. (Soudci 11:30, 31, 34–36) I když to znamenalo, že zůstane neprovdána a vzdá se svého přirozeného úmyslu mít rodinu, Jeftova dcera se ochotně tomuto slavnostnímu slibu podvolila a do konce svého života sloužila ve svatyni v Šilu. Unikla snad její oběť pozornosti? Naopak: „Rok co rok chodívaly izraelské dcery vzdávat dobrořečení dceři Gileaďana Jefty, čtyři dny v roce.“ (Soudci 11:40) Slova uznání mohou povzbudit. Nikdy tedy nezapomínejme chválit ty, kdo si to zaslouží.

Bude také dobré zamyslet se nad příkladem, který dal Ježíš. V židovské společnosti sice nebylo zvykem, aby muži rozmlouvali se ženami, ale s Marií a Martou Ježíš trávil čas. Patrně buď byly vdovami, nebo nebyly provdány. Ježíš si přál, aby obě měly duchovní užitek z jeho přátelství. (Lukáš 10:38–42)  Ježíšův příklad můžeme napodobovat, jestliže přizveme naše neprovdané duchovní sestry ke společenským setkáním nebo se s nimi domluvíme na spolupráci v kazatelské službě. (Římanům 12:13) Jsou vděčné za takovou pozornost? Jedna sestra řekla: „Vím, že mě bratři mají rádi a váží si mě, ale potěší mě, když se o mě zajímají trochu víc osobně.“

„Nemáme vlastní rodinu,“ vysvětluje Sandra, „a proto tím víc potřebujeme cítit, že nás někdo má rád, že patříme do rodiny duchovních bratrů a sester.“ Je zřejmé, že Jehova se o takové ženy stará, a my s ním spolupracujeme, jestliže jim dáváme najevo, že je potřebujeme a milujeme. (1. Petra 5:6, 7) Takový zájem nezůstane bez povšimnutí, protože „kdo projevuje přízeň poníženému, půjčuje Jehovovi, a On [Jehova Bůh] mu oplatí jeho zacházení“. (Přísloví 19:17)

‚Každý ponese svůj vlastní náklad‘

Druzí nám sice mohou pomáhat a jejich podpora může být velmi povzbuzující, ale přesto „každý ... ponese svůj vlastní náklad“. (Galaťanům 6:5) Jestliže ovšem nákladem, který neseme, je osamělost, musíme se vyvarovat určitých nebezpečných situací. Kdybychom se například v citovém ohledu uzavřeli do ulity, mohla by nás osamělost přemoci. Jestliže naproti tomu projevujeme lásku, můžeme osamělost překonat. (1. Korinťanům 13:7, 8) Pokud druhým lidem dáváme a dělíme se s nimi — bez ohledu na své okolnosti —, jsme na nejlepší cestě k tomu, abychom dosáhli štěstí. (Skutky 20:35) „Nemám moc času na to, abych přemýšlela o nějaké osamělosti,“ říká jedna pracovitá průkopnice. „Když mám pocit, že jsem někomu užitečná, a mám hodně práce, osamělost necítím.“

Musíme také dávat pozor, aby nás pocit osamělosti nepřiměl k tomu, že bychom nemoudře navázali nějaký nevhodný romantický vztah. Bylo by opravdu smutné, kdyby nás touha po manželství natolik zaslepila, že bychom neviděli ty mnohé problémy, které vzniknou v manželství s nevěřícím, a kdybychom si nevzali k srdci biblickou radu, že na sebe takové jho nemáme brát. (2. Korinťanům 6:14) Jedna rozvedená křesťanka řekla: „Existuje ještě něco daleko horšího, než být sám. Je to manželství s nepravým člověkem.“

Jestliže se nějaký problém nedá vyřešit, bude nutné jej snášet, alespoň prozatím. S Boží pomocí se dá snášet i pocit osamělosti. Dále služme Jehovovi a spoléhejme se na to, že jednou budou všechny naše potřeby uspokojeny tím nejlepším způsobem. (Žalm 145:16)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 28]

Osamělost můžeme překonávat, jestliže druhým lidem dáváme a dělíme se s nimi