Valdenští — Od kacířství k protestantismu

Stalo se to roku 1545 v jižní Francii, v krásném provensálském kraji Lubéron. Shromáždilo se zde vojsko, aby splnilo úděsné poslání podnícené náboženskou nesnášenlivostí. Následoval krvavý týden.

VESNICE byly srovnány se zemí a jejich obyvatelé byli uvězněni nebo pobiti. Brutální vojáci se dopouštěli hrozných krutostí, a masakr, který způsobili, otřásl Evropou. Asi 2 700 mužů bylo zabito a 600 mužů bylo posláno na galeje, ani nemluvě o utrpení žen a dětí. Vojenský velitel, který tuto krvavou akci provedl, dostal pochvalu jak od francouzského krále, tak i od papeže.

V době, kdy Německo již bylo v důsledku reformace rozštěpeno, francouzský katolický král František I. — znepokojen šířícím se protestantismem — začal ve svém království pátrat po takzvaných kacířích. Provensálské úřady odhalily nejen několik ojedinělých případů kacířství, ale celé vesnice náboženských disidentů. Byl vydán výnos, podle něhož mělo být toto kacířství vyhlazeno, a nakonec v roce 1545 došlo ke zmíněnému krveprolití.

Kdo byli tito kacíři? A proč se stali terčem náboženské nesnášenlivosti, jež vyústila v násilí?

Od bohatství k chudobě

Lidé, kteří tehdy byli pobiti, patřili k náboženskému hnutí, jež vzniklo již ve 12. století a zasáhlo velkou část Evropy. Způsob, jímž se šířilo a udržovalo po několik století, z něj činí jedinečný příklad náboženské disidence. Většina historiků se shoduje na tom, že počátky tohoto hnutí sahají asi k roku 1170. Ve francouzském městě Lyon žil bohatý kupec, který se jmenoval Vaudès. Tento muž se upřímně zajímal o to, co by měl dělat, aby se líbil Bohu. Patrně na něj silně zapůsobila rada, kterou dal Ježíš Kristus jistému bohatému muži, aby totiž prodal svůj majetek a rozdal jej chudým. Vaudès tedy hmotně zabezpečil svou rodinu a potom se vzdal svého bohatství  a začal kázat evangelium. (Matouš 19:16–22) Zanedlouho získal následovníky, kteří se později stali známými jako valdenští. *

Vaudès si vzal k srdci radu ohledně chudoby a soustředil se na kázání a na Bibli. Protest proti tomu, že si duchovenstvo libuje v bohatství, nebyl tehdy ničím novým. Na zkažené církevní praktiky a zneužívání autority už nějaký čas kriticky poukazovali mnozí nespokojení duchovní. Vaudès však byl laik, stejně jako většina jeho následovníků. Patrně právě proto považoval za nutné mít Bibli v jazyce, jímž mluvili místní lidé. Překlad Bible v církevní latině byl dostupný pouze duchovenstvu, a proto dal Vaudès podnět k tomu, aby byl pořízen překlad evangelií a jiných biblických knih do fransko-provensálského jazyka, kterému prostý lid ve východní části střední Francie rozuměl. * Podle Ježíšova příkazu se potom Lyonští chudí vydali se svým poselstvím do ulic. (Matouš 28:19, 20) Valdenští zdůrazňovali veřejnou kazatelskou činnost, a historik Gabriel Audisio ukazuje, že právě tato okolnost rozhodujícím způsobem ovlivnila postoj, který k nim zaujala církev.

Od katolictví ke kacířství

V tehdejší době se kázání směli věnovat výhradně členové duchovenstva, přičemž autoritu udílet oprávnění ke kazatelské činnosti si osobovala církev. Duchovní považovali valdenské za lidi nevzdělané a negramotné, ale Vaudès v roce 1179 požádal papeže Alexandra III., aby jeho kazatelskou činnost oficiálně schválil. Povolení mu bylo uděleno — ale pouze pod podmínkou, že s tím budou souhlasit tamní kněží. Historik Malcolm Lambert ukazuje, že „to bylo téměř totéž jako naprosté zamítnutí“. Lyonský arcibiskup Jean Bellesmains laické kázání skutečně formálně zakázal. Vaudès odpověděl tím, že citoval Skutky 5:29: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ Církevní zákaz neuposlechl, a proto byl v roce 1184 exkomunikován.

Valdenští sice byli z lyonské diecéze vykázáni a z města byli vyštváni, ale zdá se, že toto jejich první odsouzení bylo do jisté míry jen teoretické. Mnozí prostí lidé obdivovali valdenské pro jejich upřímnost a způsob života, a dokonce i biskupové s nimi dále mluvili.

Historik Euan Cameron poukazuje na to, že valdenští kazatelé patrně „neodporovali římské církvi samoúčelně“. Pouze si „přáli kázat a vyučovat“. Historikové říkají, že toto hnutí bylo ve skutečnosti do kacířství vehnáno, a to řadou výnosů, které je postupně a trvale zatlačovaly na okraj společnosti. Církevní odsudky vyvrcholily klatbou, kterou proti valdenským vyhlásil čtvrtý lateránský koncil v roce 1215. Jak to zapůsobilo na jejich kázání?

 Přecházejí do podzemí

Vaudès zemřel v roce 1217 a jeho následovníci se v důsledku pronásledování rozptýlili po údolích francouzských Alp, do Německa, do severní Itálie a střední a východní Evropy. Kvůli pronásledování se valdenští také usadili na venkově, a tím byla jejich kazatelská činnost v mnoha oblastech omezena.

V roce 1229 katolická církev ukončila své křižácké tažení proti katarům neboli albigenským v jižní Francii. * Dalším terčem jejích útoků se stali valdenští. Zanedlouho se proti všem odpůrcům církve nelítostně obrátila inkvizice. Valdenští ze strachu přešli do podzemí. V roce 1230 už na veřejnosti nekázali. Audisio o tom říká: „Přestali již hledat nové ovce ... a místo toho se věnovali péči o ty, kdo přestoupili na jejich víru, a tváří v tvář vnějšímu odporu a pronásledování je posilovali v jejich víře.“ Dodává, že „kázání sice zůstalo důležité, ale v praxi se úplně změnilo“.

Jejich náboženské názory a zvyky

Ve 14. století již valdenští od mužů a žen nevyžadovali kazatelskou činnost, protože mezitím začali dělat rozdíl mezi kazateli a věřícími. Pastýřské činnosti se věnovali jen dobře vyškolení muži. Tito cestující služebníci byli později známi jako barbové (strýcové).

Barbové, kteří navštěvovali domácnosti valdenských, se v podstatě nesnažili hnutí šířit, ale spíše je udržovat živé. Všichni barbové uměli číst a psát a prošli biblickým školením, které trvalo až šest let. Používali Bibli přeloženou do místního jazyka, a proto ji mohli svým věřícím vysvětlovat. I odpůrci připouštěli, že valdenští, včetně dětí, dobře Bibli znali a uměli z ní citovat dlouhé pasáže nazpaměť.

V rané době své existence valdenští zavrhovali mimo jiné lhaní, očistec, zádušní mše, papežovu pravomoc promíjet tresty a udělovat odpustky. Odmítali uctívání Marie a „světců“. Každoročně také slavili Pánovu večeři neboli Poslední večeři. Malcolm Lambert o jejich způsobu uctívání říká, že to „bylo v podstatě náboženství prostého laika“.

‚Dvojí život‘

Náboženské obce valdenských byly navzájem úzce spjaty. Členové tohoto hnutí mezi sebou uzavírali sňatky, a během staletí tak vznikla valdenská příjmení. V boji o přežití se však valdenští snažili své přesvědčení skrývat. Když své náboženské názory a zvyky utajovali, mohli je jejich odpůrci snadno obviňovat z věcí, které vyvolávaly pohoršení. Říkali o nich například, že uctívají Ďábla. *

Valdenští se snažili takovým obviněním čelit například tím, že přistupovali na kompromisy a — jak říká historik Cameron — ‚do jisté míry se přizpůsobovali‘ katolickému náboženství. Mnozí valdenští se zpovídali katolickým kněžím, chodili na mše, používali svěcenou vodu, a dokonce se účastnili poutí. Malcolm Lambert o nich říká: „V mnoha ohledech dělali totéž co katolíci v jejich sousedství.“ Gabriel Audisio otevřeně říká, že valdenští časem „začali žít dvojím životem“. Dodává: „Na jedné straně se navenek chovali jako katolíci, aby si zajistili relativní klid, a na druhé straně mezi sebou dodržovali celou řadu rituálů a zvyků, které byly zárukou toho, že jejich náboženská obec bude existovat dál.“

Od kacířství k protestantismu

Reformace v 16. století dramaticky změnila evropskou náboženskou scénu. Ti, kdo nebyli tolerováni, se mohli pokoušet získat zákonné uznání ve své zemi nebo mohli emigrovat a najít si příznivější životní podmínky jinde. Myšlenka kacířství také již nebyla tak  ožehavá, protože pochybnosti o tom, zda zavedená náboženství jsou skutečně pravověrná, se mezi lidmi začaly ve velké míře objevovat už dříve.

Známý reformátor Martin Luther se o valdenských zmínil již v roce 1523. V roce 1526 přinesl jeden z valdenských barbů do Alp zprávy o náboženském dění v Evropě. Potom přišlo období, kdy si protestantské náboženské obce a valdenští navzájem sdělovali své názory. Protestanté povzbudili valdenské, aby finančně podpořili první překlad Bible z původních jazyků do francouzštiny. Tato Bible byla vytištěna v roce 1535 a později byla známa jako Olivétanova Bible. Paradoxní však je, že většina valdenských francouzsky nerozuměla.

Katolická církev pokračovala v pronásledování, a proto se větší počet valdenských usídlil v jižní Francii, v poměrně bezpečné oblasti Provence, kam přicházeli i protestantští přistěhovalci. Na tyto přistěhovalce byly brzy upozorněny místní úřady. O životním stylu a mravnosti valdenských sice přicházelo mnoho pochvalných zpráv, ale někteří lidé přesto o loajalitě valdenských pochybovali a obviňovali je, že ohrožují klid a pořádek. Byl vydán takzvaný Mérindolský výnos, a ten pak vedl k onomu hroznému krveprolití, jež bylo popsáno na začátku tohoto článku.

Vztahy mezi katolíky a valdenskými se stále zhoršovaly. Valdenští se stali terčem útoků, proti nimž se pak hájili dokonce i se zbraní v ruce. Tento konflikt je zahnal mezi protestanty. A s hlavním proudem protestantismu nakonec splynuli.

V dalších stoletích byly v zemích velmi vzdálených od Francie — například v Uruguayi a ve Spojených státech — založeny valdenské církve. Většina historiků však souhlasí s Audisiem, který říká, že „hnutí valdenských skončilo v době reformace“, kdy bylo „pohlceno“ protestantismem. Mnoho ze své počáteční horlivosti však valdenské hnutí ztratilo již o staletí dříve. Stalo se to tehdy, když jeho členové ze strachu přestali s kázáním a vyučováním zaměřeným na Bibli.

[Poznámky pod čarou]

[Mapa a obrázek na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Oblasti, do nichž pronikl vliv valdenských

FRANCIE

Lyon

PROVENCE

Lubéron

Štrasburk

Milán

Řím

Berlín

Praha

Vídeň

[Obrázek]

Valdenští finančně podpořili Olivétanův překlad Bible vydaný v roce 1535

[Podpisek]

Bible: © Cliché Bibliothèque nationale de France, Paříž

[Obrázky na straně 20 a 21]

VAUDÈS

Upálení dvou starších členek valdenského hnutí

[Podpisek]

Strany 20 a 21: © Landesbildstelle Baden, Karlsruhe