Splňováním Božích požadavků velebíme Jehovu
Splňováním Božích požadavků velebíme Jehovu
„Budu ho velebit díkůvzdáním.“ (ŽALM 69:30)
1. (a) Proč si Jehova zaslouží, aby byl veleben? (b) V jakém smyslu ho velebíme díkůvzdáním?
JEHOVA je Všemohoucí Bůh, Svrchovaný Panovník a Stvořitel. Proto si zaslouží, aby jeho jméno a záměry byly velebeny. Velebit Jehovu znamená mít ho v největší vážnosti, chválit ho a oslavovat slovy i skutky. Máme-li k tomu navíc připojit ‚díkůvzdání‘, musíme být vždy vděční za to, co pro nás dělá nyní a co pro nás chystá v budoucnosti. Zjevení 4:11 nám ukazuje, jaký postoj bychom měli mít. Věrní duchovní tvorové prohlašují: „Hoden jsi, Jehovo, ano náš Bože, přijmout slávu a čest a moc, protože jsi stvořil všechny věci a z tvé vůle existovaly a byly stvořeny.“ Jak Jehovu velebíme? Tím, že se o něm učíme a pak děláme to, co od nás vyžaduje. Měli bychom smýšlet jako žalmista, který prosil: „Vyučuj mě, jak činit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh.“ (Žalm 143:10)
2. Jak Jehova jedná s těmi, kdo ho velebí, a s těmi, kdo tak nečiní?
2 Jehova si těch, kdo ho velebí, velmi váží. Proto je „dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají“. (Hebrejcům 11:6) O jakou odměnu jde? Ježíš v modlitbě ke svému nebeskému Otci prohlásil: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3) Ano, ti, kdo ‚velebí Jehovu díkůvzdáním‘, budou „vlastnit zemi a budou na ní přebývat navždy“. (Žalm 37:29) Ovšem „pro nikoho špatného se ... neprokáže být budoucnost“. (Přísloví 24:20) A vzhledem k tomu, že žijeme v posledních dnech, je velebení Jehovy naléhavé, protože Jehova brzy odstraní ničemníky, ale spravedlivé lidi zachová. „Svět pomíjí a rovněž jeho touha, ale ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ (1. Jana 2:17; Přísloví 2:21, 22)
3. Proč bychom měli věnovat pozornost Malachiášově knize?
3 Jehovova vůle je zjevena v Bibli, protože „celé Písmo je inspirováno Bohem“. (2. Timoteovi 3:16) V Božím slově je obsaženo mnoho zpráv o tom, jak Jehova žehná těm, kdo ho velebí, a jak dopadnou ti, kdo ho velebit nechtějí. Jedna z těchto zpráv popisuje, co se dělo v Izraeli v době proroka Malachiáše. Tento prorok napsal knihu nesoucí jeho jméno přibližně v roce 443 př. n. l., tedy v době, kdy byl judským místodržitelem Nehemjáš. Tato přímočará a působivá kniha obsahuje informace a proroctví, jež „byly napsány pro výstrahu nám, na které přišly konce systémů věcí“. (1. Korinťanům 10:11) Budeme-li věnovat pozornost Malachiášovým slovům, pomůže nám to připravit se na ‚veliký a bázeň vzbuzující Jehovův den‘, v němž Jehova tento ničemný systém odstraní. (Malachiáš 4:5)
4. Na kterých šest myšlenek je zaměřena naše pozornost v 1. kapitole Malachiáše?
4 Jak nám Malachiášova kniha, napsaná před více než 2 400 lety, pomáhá nyní, v 21. století, připravit se na veliký a bázeň vzbuzující Jehovův den? První kapitola zaměřuje naši pozornost přinejmenším na šest důležitých myšlenek, které je nezbytné si osvojit, abychom Jehovu velebili s díkůvzdáním, a mohli tak získat jeho přízeň a věčný život: (1) Jehova miluje svůj lid. (2) Musíme projevovat ocenění pro posvátné věci. (3) Jehova očekává, že mu budeme dávat to nejlepší. (4) Pohnutkou pro pravé uctívání je nesobecká láska, ne chamtivost. (5) Služba, která je Bohu přijatelná, není zatěžující formalitou. (6) Každý z nás se bude Bohu zodpovídat. V tomto prvním ze tří článků o Malachiášově knize se tedy blíže podívejme na 1. kapitolu a postupně uvažujme o zmíněných šesti myšlenkách.
Jehova miluje svůj lid
5, 6. (a) Proč Jehova miloval Jákoba? (b) Co můžeme očekávat, pokud napodobujeme Jákobovu věrnost?
5 První verše Malachiášova proroctví poukazují na Jehovovu lásku. Kniha začíná slovy: „Prohlášení: Jehovovo slovo o Izraeli.“ Bůh dále říká: „Zamiloval jsem si vás.“ V tomtéž verši Jehova uvádí příklad: „Jákoba jsem miloval.“ Jákob měl víru v Jehovu. Po čase Jehova změnil Jákobovo jméno na Izrael, a Jákob se stal praotcem izraelského národa. Jehova Jákoba miloval, protože Jákob byl mužem víry. Jehova miloval také všechny příslušníky izraelského národa, kteří k němu měli podobný postoj, jako měl Jákob. (Malachiáš 1:1, 2)
6 Jestliže Jehovu milujeme a s věrnou oddaností lneme k jeho lidu, potěší nás vyjádření v 1. Samuelově 12:22: „Jehova svůj lid neopustí kvůli svému velkému jménu.“ Jehova miluje svůj lid a odměňuje ho. Tou největší odměnou bude věčný život. Čteme proto: „Důvěřuj v Jehovu a čiň dobro; přebývej na zemi a jednej s věrností. Měj také největší potěšení v Jehovovi, a on ti dá, oč žádá tvé srdce.“ (Žalm 37:3, 4) S naší láskou k Jehovovi souvisí druhá myšlenka, na niž je v 1. kapitole Malachiáše zaměřena naše pozornost.
Projevujme ocenění pro posvátné věci
7. Proč Jehova nenáviděl Esaua?
7 Ze slov u Malachiáše 1:2, 3 vidíme, že po výroku „Jákoba jsem miloval“ Jehova říká: „Esaua jsem nenáviděl.“ Proč tak rozdílný přístup? Jákob velebil Jehovu, ale Jákobův bratr Esau tak nečinil. Esauovi se také říkalo Edom. Podle Malachiáše 1:4 se země Edom nazývá území ničemnosti a jeho obyvatelé jsou odsouzeni. Jméno Edom (jehož význam je „červený“) bylo Esauovi dáno proto, že Jákobovi prodal své drahocenné prvorozenecké právo za nějaké červené dušené jídlo. „Esau pohrdl právem prvorozeného,“ píše se v 1. Mojžíšově 25:34. Apoštol Pavel své spoluvěřící nabádal, aby mezi nimi „nebyl žádný smilník ani žádný, kdo neoceňuje posvátné věci, jako Esau, který se vzdal svých prvorozeneckých práv výměnou za jedno jídlo“. (Hebrejcům 12:14–16)
8. Z jakého důvodu Pavel přirovnal Esaua ke smilníkovi?
8 Proč vlastně Pavel spojil Esauovy skutky se smilstvem? Protože pokud má někdo takové smýšlení jako Esau, může to vést k tomu, že si přestane vážit posvátných věcí. To zase může vyústit v závažné hříchy, například ve smilstvo. Každý z nás se tedy může sám sebe ptát: ‚Jsem někdy v pokušení vyměnit své křesťanské dědictví — věčný život — za něco tak pomíjivého, jako je miska dušené čočky? Nepohrdám i já posvátnými věcmi, aniž bych si to možná uvědomoval?‘ Esau nedočkavě toužil po uspokojení tělesné žádosti. Naléhal na Jákoba: „Rychle, prosím, dej mi sousto toho červeného.“ (1. Mojžíšova 25:30) Je smutné, že někteří Boží služebníci v podstatě řekli: „Rychle! Proč čekat na počestné manželství?“ Touha uspokojit sexuální žádost za každou cenu se jim tak stala onou miskou dušené čočky.
9. Jak si můžeme zachovávat uctivou bázeň před Jehovou?
9 Kéž nikdy nepohrdneme posvátnými věcmi tím, že bychom opovrhli cudností, ryzostí nebo naším duchovním dědictvím. Nebuďme jako Esau, ale podobně jako věrný Jákob si zachovávejme uctivou bázeň před Bohem a projevujme hluboké ocenění pro posvátné věci. Jak to můžeme dělat? Tím, že budeme dbát na to, abychom splňovali Jehovovy požadavky. To nás logicky dovádí ke třetí myšlence vyjádřené v 1. kapitole Malachiáše. O jakou myšlenku se jedná?
Dávejme Jehovovi to nejlepší
10. Jak kněží opovrhovali Jehovovým stolem?
10 Judští kněží, kteří sloužili v jeruzalémském chrámu v době Malachiáše, Jehovovi nepředkládali nejlepší oběti. U Malachiáše 1:6–8 čteme: „‚Syn, ten ctí otce; a sluha svého vznešeného pána. Jestliže jsem tedy otcem, kde je úcta ke mně? A jestliže jsem Vznešeným Pánem, kde je bázeň přede mnou?‘ řekl Jehova vojsk vám, kněží, kteří opovrhujete mým jménem.“ „Jak jsme opovrhli tvým jménem?“ ptali se kněží. „Tím, že na mém oltáři předkládáte znečištěný chléb,“ odpověděl Jehova. „Jak jsme tě znečistili?“ tázali se kněží. Jehova jim tedy sdělil: „Tím, že jste řekli: ‚Jehovův stůl je něco opovrženíhodného.‘“ Opovržení pro Jehovův stůl dali tito kněží najevo vždy, když předložili vadnou obět a přitom řekli: „Není to nic špatného.“
11. (a) Co Jehova řekl o nepřijatelných obětech? (b) V jakém smyslu byl vinen lid jako celek?
11 V souvislosti s těmito nepřijatelnými oběťmi pak Jehova namítl: „Přines to, prosím, ke svému místodržiteli. Najde v tobě zalíbení nebo přijme tě laskavě?“ Ne, jejich místodržitel by z takového daru jistě radost neměl. Oč méně pravděpodobné tedy je, že vadné dary přijme Svrchovaný Panovník! Vinu však nenesli jen kněží. Je pravda, že dávali Jehovovi najevo opovržení tím, že tyto oběti předkládali. Byl ale bez viny lid jako celek? To rozhodně ne. Vždyť právě lidé sami vybírali ta slepá, chromá a nemocná zvířata a přiváděli je ke kněžím, aby je obětovali. To bylo opravdu hříšné!
12. Co nám pomáhá, abychom Jehovovi dávali to nejlepší?
12 Dáváme-li Jehovovi to nejlepší, prokazujeme tak, že ho skutečně milujeme. (Matouš 22:37, 38) Na rozdíl od svévolných kněží v Malachiášově době nám dnes Jehovova organizace vštěpuje mnoho výborného biblického poučení, které nám pomáhá splňovat Boží požadavky a tak velebit Jehovu díkůvzdáním. S tím souvisí čtvrtá důležitá myšlenka, kterou můžeme v 1. kapitole Malachiáše najít.
Pohnutkou pro pravé uctívání je láska, ne chamtivost
13. Na základě čeho vidíme, že pohnutkou kněží byla chamtivost?
13 Kněží v Malachiášově době byli sobečtí, bez lásky a chtiví peněz. Jak to víme? U Malachiáše 1:10 čteme: „‚Kdo z vás také zavře dveře? A nezapálíte můj oltář — za nic. Nemám ve vás potěšení,‘ řekl Jehova vojsk, ‚a v obětním daru z vaší ruky nemám zalíbení.‘“ Ano, tito chamtiví kněží požadovali poplatek i za ty nejjednodušší chrámové služby. Chtěli zaplatit i za zavření dveří a za zapálení ohně na oltáři. Není divu, že Jehova neměl v obětním daru z jejich ruky zalíbení.
14. Proč můžeme říci, že svědkové Jehovovi jsou podněcováni láskou?
14 Chamtivost a sobectví hříšných kněží ve starověkém Jeruzalémě může být pro nás vhodnou připomínkou toho, že podle Božího slova chamtivci nezdědí Boží Království. (1. Korinťanům 6:9, 10) Když přemýšlíme o egoistickém jednání těchto kněží, vzrůstá naše ocenění pro kazatelské dílo, kterému se na celém světě věnují svědkové Jehovovi. Toto dílo konáme dobrovolně, a nikdy si za svou službu nenecháváme platit. Ne, „nejsme podomními obchodníky s Božím slovem“. (2. Korinťanům 2:17) Podobně jako Pavel může každý z nás pravdivě říci: „Rád [jsem vám] bezplatně oznamoval Boží dobrou zprávu.“ (2. Korinťanům 11:7) Povšimněme si, že Pavel ‚oznamoval dobrou zprávu rád‘. Tak se dostáváme k páté myšlence, na kterou nás 1. kapitola Malachiáše upozorňuje.
Služba Bohu není zatěžující formalita
15, 16. (a) Jaký postoj měli kněží k předkládání obětí? (b) Jak předkládají oběti svědkové Jehovovi?
15 Nevěrní kněží ve starověkém Jeruzalémě pohlíželi na předkládání obětí jako na únavnou formalitu. Bylo to pro ně břemenem. Podle Malachiáše 1:13 jim Bůh adresoval tato slova: „Řekli jste: ‚Pohleď, jaká únava!‘, a způsobili jste, že se nad tím ohrnuje nos.“ Tito kněží ohrnovali nos nad Božími posvátnými věcmi, neboli jimi opovrhovali. Modleme se, abychom my sami nikdy nebyli jako oni. Vždy naopak projevujme postoj, který je patrný ze slov v 1. Jana 5:3: „Láska k Bohu ... znamená, že zachováváme jeho přikázání; jeho přikázání však nejsou břemenem.“
16 Z toho, že Bohu předkládáme duchovní oběti, mějme radost a nikdy to nepovažujme za únavné břemeno. Jednejme podle těchto prorockých slov: „Řekněte [Jehovovi] všichni: ‚Kéž promineš provinění; a přijmi, co je dobré, a na oplátku budeme obětovat mladé býky svých rtů.‘“ (Ozeáš 14:2) Vyjádření ‚mladí býci našich rtů‘ označuje duchovní oběti, tedy slova, která pronášíme ke chvále Jehovy a kterými oznamujeme jeho záměry. V Hebrejcům 13:15 se píše: „Prostřednictvím [Ježíše Krista] vždy předkládejme Bohu oběť chvály, totiž ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu.“ Jsme velmi šťastní, že naše duchovní oběti nejsou pouhou formalitou, ale jsou upřímným projevem naší lásky k Bohu. Tak se dostáváme k šesté myšlence, která je obsažena v 1. kapitole Malachiáše.
Každý se bude zodpovídat
17, 18. (a) Proč Jehova proklel ‚toho, kdo jednal vychytrale‘? (b) Na co zapomínali ti, kdo jednali vychytrale?
17 Lidé žijící v Malachiášově době byli osobně zodpovědní za své skutky, a stejné je to i s námi. (Římanům 14:12; Galaťanům 6:5) V souvislosti s tím se u Malachiáše 1:14 píše: „Prokletý je ten, kdo jedná vychytrale, když v jeho stádu existuje [bezvadný] samec nějakého zvířete, a on činí slavnostní slib a obětuje Jehovovi zkažené zvíře.“ Člověk, který měl nějaké stádo, nevlastnil jen jedno zvíře — řekněme jedinou ovci —, takže by neměl na vybranou. Když hledal zvíře pro oběť, nemusel vzít to, které bylo slepé, chromé nebo nemocné. Pokud by takové zvíře opravdu vybral, ukazovalo by to, že pohrdá Jehovovým uspořádáním pro oběti. Člověk, který měl stádo, jistě mohl najít zvíře, jež nemělo žádnou takovou vadu.
18 Jehova tedy oprávněně proklel toho, kdo jednal vychytrale, kdo sice měl vhodného samce, ale knězi jako oběť přivedl — možná dokonce musel přivléci — slepé, chromé nebo nemocné zvíře. Nenacházíme však ani jedinou zmínku o tom, že by nějaký kněz citoval Zákon a vysvětlil, že vadná zvířata nejsou přijatelná. (3. Mojžíšova 22:17–20) Každý rozumný člověk si musel být vědom toho, že by to s ním nedopadlo dobře, kdyby se takový dar pokusil podstrčit místodržiteli. Oni však předstupovali před Svrchovaného Panovníka Jehovu, který je mnohem vyšší než kterýkoli místodržitel na zemi. V Malachiášovi 1:14 je tato záležitost vyjádřena slovy: „‚Jsem veliký Král,‘ řekl Jehova vojsk, ‚a mé jméno bude vzbuzovat bázeň mezi národy.‘“
19. Po čem toužíme a co bychom měli dělat?
19 Jakožto věrně oddaní Boží služebníci toužíme po tom, aby již přišel den, kdy Jehovu, Velkého Krále, bude mít v úctě celé lidstvo. Bude to doba, kdy „země jistě bude naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře“. (Izajáš 11:9) Než ta doba přijde, snažme se splňovat Jehovovy požadavky tím, že budeme napodobovat žalmistu, který řekl: „Budu [Boha] velebit díkůvzdáním.“ (Žalm 69:30) S tím souvisí další Malachiášovy rady, které pro nás mohou být velmi prospěšné. Věnujme se tedy pozorně následujícím dvěma článkům, v nichž se rozebírají další části knihy Malachiáš.
Vzpomínáte si?
• Proč bychom měli Jehovu velebit?
• Proč byly v Malachiášově době kněžské oběti pro Jehovu nepřijatelné?
• Jak Jehovovi předkládáme oběť chvály?
• Co by mělo být pohnutkou pro pravé uctívání?
[Studijní otázky]
[Obrázek na straně 9]
Malachiášovo proroctví se vztahuje i na dnešní dobu
[Obrázek na straně 10]
Esau si nevážil posvátných věcí
[Obrázek na straně 11]
Kněží a lid předkládali nepřijatelné oběti
[Obrázek na straně 12]
Svědkové Jehovovi bezplatně předkládají na celém světě oběti chvály