Životní příběh

Vštěpovali jsme svým dětem do srdce lásku k Jehovovi

VYPRÁVÍ WERNER MATZEN

Před lety jsem od svého nejstaršího syna Hanse Wernera dostal darem Bibli. Na předsádce stálo: „Drahý tatínku, kéž Jehovovo slovo nadále vede naši rodinu na cestě k životu. S vděčností, tvůj nejstarší syn.“ Rodiče jistě nejlépe pochopí, s jakým vděkem a dojetím jsem četl tato slova. Tehdy jsem neměl nejmenší tušení, čím naše rodina bude muset ještě projít.

NARODIL jsem se roku 1924 v Halstenbeku, asi 20 kilometrů od německého přístavního města Hamburk. Vychovávala mě maminka s dědečkem. V roce 1942, když jsem se ještě učil nástrojařem, jsem byl odveden do Wehrmachtu, jak se říká německým ozbrojeným silám. To, co jsem za druhé světové války zažil v bojích na ruské frontě, je příliš hrůzné, než aby se to dalo vylíčit. Dostal jsem břišní tyfus, ale hned po vyléčení jsem se na frontu musel vrátit. V lednu 1945 jsem byl v Lodži v Polsku těžce raněn a umístili mě do lazaretu. Tam mě také zastihl konec války. V nemocnici a později v internačním táboře Neuengamme jsem měl dost času na to, abych přemýšlel. Hlavou se mi honily otázky: Je vůbec nějaký Bůh? Pokud ano, proč připouští, aby se děla taková zvěrstva?

Krátce nato, co jsem byl v září 1947 z internačního tábora propuštěn, jsem se oženil s Karlou. Oba jsme vyrůstali ve stejném  městě, ale zatímco Karla byla katolička, u nás doma se o náboženství nemluvilo. Oddávající kněz nám doporučil, abychom každý večer alespoň odříkali modlitbu Otčenáš. A tak jsme to dělali, aniž bychom pořádně věděli, o co se modlíme.

Po roce se nám narodil Hans Werner. Asi v té době jsem díky svému kolegovi Wilhelmu Ahrensovi poznal svědky Jehovovy. Wilhelm mi v Bibli ukázal, že války jednoho dne ustanou. (Žalm 46:9) Na podzim roku 1950 jsem zasvětil svůj život Jehovovi a byl jsem pokřtěn. Měl jsem velikou radost, když byla za rok pokřtěna i moje milovaná manželka.

Učíme děti chodit po Jehovových cestách

V Bibli jsem se dočetl, že původcem manželství je Jehova. (1. Mojžíšova 1:26–28; 2:22–24) Byl jsem u toho, když přišly na svět naše děti — Hans Werner, Karl-Heinz, Michael, Gabriele a Thomas —, a to jen upevnilo moje předsevzetí být dobrým manželem a otcem. Karla i já jsme byli při narození každého našeho dítěte rozechvělí štěstím.

Nezapomenutelnou událostí v životě naší rodiny byl sjezd svědků Jehovových v Norimberku v roce 1953. V pátek odpoledne zazněl proslov „Výchova dětí ve společnosti nového světa“ a řečník tehdy pronesl slova, která máme v živé paměti dodnes: „To nejcennější dědictví, které můžeme předat svým dětem, je touha sloužit Bohu.“ Právě to jsme byli já i Karla odhodláni s Jehovovou pomocí udělat. Ale jak na to?

Začali jsme tím, že jsme zavedli zvyk každý den se společně jako rodina modlit. To dětem připomínalo, jak je modlitba důležitá. Všechny už odmala věděly, že se modlíme před každým jídlem. Ještě jako miminka, když uviděly svoji láhev, sklonily hlavičku a sepjaly svoje drobounké ručky. Jednou nás někdo z manželčina příbuzenstva pozval na svatbu. On ani jeho rodina nebyli svědkové. Po skončení obřadu byli hosté pozváni k rodičům nevěsty, kteří připravili malé pohoštění. Každý se chtěl ihned pustit do jídla, jenže našemu pětiletému Karl-Heinzovi se to nezdálo. Řekl: „Prosím, nejdřív se pomodlete.“ Hosté se podívali na něj, pak na nás a nakonec na hostitele. Abych mu pomohl z rozpaků, nabídl jsem se, že za jídlo poděkuji, s čímž hostitel souhlasil.

 Tato příhoda mi připomněla Ježíšova slova: „Z úst nemluvňat a kojenců jsi opatřil chválu.“ (Matouš 21:16) Jsme přesvědčeni o tom, že naše pravidelné, upřímné modlitby dětem pomohly, aby se na Jehovu dívaly jako na svého milujícího nebeského Otce.

Naše odpovědnost před Jehovou

Pokud se děti mají naučit milovat Boha, musí rodina také pravidelně číst a studovat jeho Slovo. To jsme si uvědomovali, a proto se u nás každý týden, nejčastěji v pondělí večer, konalo rodinné studium. Mezi naším nejstarším a nejmladším dítětem je věkový rozdíl devět let, a tak když jsme chtěli uspokojit často naprosto odlišné potřeby našich dětí, nešlo pochopitelně vždy studovat se všemi totéž.

Děti předškolního věku jsme se snažili vyučovat velmi jednoduše. Karla si s nimi povídala pokaždé jen o jednom biblickém verši nebo používala obrázky v biblických publikacích. Dodnes s úsměvem vzpomínám na to, jak jsem se brzy ráno probouzel, když se k nám menší děti škrábaly do postele, aby se pochlubily svými oblíbenými obrázky v knize Nový svět. *

Karla si osvojila umění trpělivě dětem vysvětlovat, z jakých mnoha důvodů bychom všichni měli Jehovu milovat. To se sice snadno řekne, ale ve skutečnosti to pro nás bylo jak po fyzické, tak po citové stránce téměř jako zaměstnání na plný úvazek. Ale nevzdali jsme to. Chtěli jsme, aby se jim láska k Jehovovi vryla do srdíčka dříve, než na ně začnou působit lidé, kteří Jehovu neznají. Proto jsme trvali na tom, aby se naše děti účastnily rodinného studia od chvíle, kdy už dokázaly sedět.

Karla i já jsme poznali, jak je důležité, abychom jako rodiče dávali dětem dobrý příklad v uctívání. Ať jsme jedli, pracovali na zahrádce nebo šli na procházku, snažili jsme se v každém z nich upevňovat jeho vztah k Jehovovi. (5. Mojžíšova 6:6, 7) Postarali jsme se o to, aby každé dítě mělo odmalička svou vlastní Bibli. Když jsme dostali nové časopisy, každému členu rodiny jsem nadepsal jménem jeho osobní výtisk. Děti se tak naučily, že mají i svou vlastní literaturu. Také nás napadlo, že budeme každému dítěti přidělovat ke čtení jeden článek v časopise Probuďte se! Po společném nedělním obědě nám potom děti vysvětlovaly, jak látce porozuměly.

Věnujeme dětem potřebnou pozornost

Jistěže ne vždy šlo všechno hladce. Jak děti rostly, zjišťovali jsme, že chceme-li jim vštěpovat lásku do srdce, musíme nejdříve zjistit, co už v srdci mají. To znamenalo naslouchat jim. Někdy měly naše děti pocit, že jim bylo ukřivděno. Tak jsme si s Karlou a dětmi sedli a věc probrali. Na závěr našeho rodinného studia jsme pak zavedli zvláštní půlhodinku. V ní mohl každý otevřeně říct, co ho trápí.

Thomas a Gabriele například měli pocit, že my rodiče nadržujeme jejich nejstaršímu bratrovi. Při jednom rodinném studiu to už nevydrželi a řekli: „Tati, zdá se nám, že ty i máma Hansovi Wernerovi všechno dovolíte.“ Musím říct, že mi to v první chvíli trochu vyrazilo dech. Ale když jsme si o tom nezaujatě popovídali, museli jsme s Karlou uznat, že se děti trefily do černého. Od té doby jsme se více snažili měřit všem dětem stejným metrem.

Někdy se stalo, že jsem děti zbrkle nebo nespravedlivě potrestal. V takových situacích jsme se jako rodiče museli naučit omluvit se. Potom jsme se vždy pomodlili k Jehovovi. Bylo důležité, aby děti viděly, že jejich otec dokáže říct promiň, a to jak Jehovovi, tak jim samotným. Díky tomu bylo mezi námi  a dětmi vřelé přátelské pouto. Často nám říkaly: „Jste naši nejlepší kamarádi.“ To nás vždycky zahřálo u srdce.

K jednotě rodiny přispívá spolupráce. Proto jsme domácí práce rozdělili tak, aby každý měl něco na starosti. Hans Werner měl za úkol jednou týdně dojít na rodinný nákup, což běžně vypadalo tak, že dostal peníze a lístek, na kterém bylo napsáno, co má koupit. Jednou jsme mu nedali peníze ani lístek. Šel se na to zeptat maminky, a ona mu řekla, že zatím žádné peníze nejsou. Nato si děti začaly mezi sebou šuškat a za chvíli každé z nich přineslo svou pokladničku a vysypaly ji na stůl. „A může se jít nakupovat!“ křičely jeden přes druhého. Děti se naučily pomáhat v nouzi, a to naši rodinu ještě více stmelilo.

Jak chlapci dorůstali, začali se ohlížet po děvčatech. Thomas se například začal živě zajímat o jednu šestnáctiletou spolukřesťanku. Vysvětlil jsem mu, že pokud to s tou dívkou myslí vážně, musí být připraven si ji vzít a ujmout se odpovědností manžela a otce. Thomasovi tehdy bylo pouhých osmnáct, a tak si uvědomil, že na manželství ještě připraven není.

Jako rodina děláme pokroky

Už jako malé se naše děti jedno po druhém přihlásily do teokratické školy. Vždy jsme jejich úkoly pozorně poslouchali a povzbuzovalo nás, když jsme viděli, že ony samy Boha opravdu ze srdce milují. Občas jsme u nás doma ubytovali krajského nebo oblastního dozorce, a ti nám vyprávěli své životní zkušenosti a četli si s námi Bibli. Tito muži spolu se svými manželkami přispěli k tomu, že si naše rodina vypěstovala lásku k celodobé službě.

Vždy jsme se moc těšili na sjezdy. Měly rozhodující úlohu při našem úsilí vštípit dětem touhu sloužit Bohu. Pro děti bylo obřadem už to, když si před odjezdem připínaly sjezdovou jmenovku. Dojemnou událostí byl křest Hanse Wernera. Bylo mu tehdy deset, a někteří spolukřesťané měli pocit, že je příliš mladý na to, aby se mohl zasvětit Jehovovi. On sám se mi ale ve svých padesáti svěřil, jak je vděčný za to, že Jehovovi slouží už čtyřicet let.

Učili jsme své děti, že mít osobní vztah k Jehovovi je důležité, ale ke křtu jsme je netlačili. Radovali jsme se, když ve svůj čas dospěly ke křtu i všechny ostatní.

Učíme se uvrhnout svá břemena na Jehovu

Nevýslovnou radost jsme zažili, když Hans Werner v roce 1971 absolvoval 51. třídu biblické školy Strážné věže Gilead. Jeho misionářským působištěm se stalo Španělsko. Také další naše děti postupně  strávily nějaký čas v celodobé službě, což jsme jako rodiče sledovali s velkým potěšením. Asi v té době mi Hans Werner daroval Bibli, o níž byla zmínka v úvodu. Zdálo se, že naše rodina ani nemůže být šťastnější.

Vzápětí jsme se ale poučili o tom, že musíme ještě těsněji přilnout k Jehovovi. Proč? Některé naše dospělé děti totiž procházely těžkostmi, které vážně vyzkoušely jejich víru. Útrap nebyla ušetřena ani naše milovaná dcera Gabriele. V roce 1976 se vdala za Lothara. Zakrátko po svatbě však Lothar onemocněl. Od té doby stále více chřadl a Gabriele o něj pečovala. Nakonec Lothar zemřel. To, že jsme viděli kdysi zdravého člena naší rodiny onemocnět a zemřít, nám připomnělo, jak velmi potřebujeme Jehovovu láskyplnou ruku. (Izajáš 33:2)

Výsady v Jehovově organizaci

Když jsem byl v roce 1955 jmenován služebníkem sboru (dnešní předsedající dozorce), vůbec jsem se na tu odpovědnost necítil. Byla s ní spojena spousta práce, a abych ji dokázal zvládnout, nezbývalo než někdy vstát ve čtyři ráno. Manželka a děti byly pro mě skutečnou oporou. Dbaly na to, abych mohl nerušeně pracovat, kdykoli mi nějaké povinnosti zůstaly na večer.

Přesto jsme trávili co nejvíce volného času společně. Někdy mi zaměstnavatel dovolil vzít si na den auto, abychom mohli s rodinou vyrazit na výlet. Dětem se moc líbilo, když jsme si v lese studovali Strážnou věž. Také jsme spolu chodívali na túry a v lese si někdy zpívali do kroku za doprovodu mé foukací harmoniky.

V roce 1978 jsem byl jmenován zástupcem krajského dozorce (cestující služebník). Úplně mě to ohromilo a modlil jsem se: „Jehovo, necítím se na to. Ale když chceš, abych to zkusil, pak udělám, co bude v mých silách.“ Dva roky nato jsem ve svých 54 letech předal svou malou firmu našemu nejmladšímu synu Thomasovi.

Naše děti byly všechny odrostlé, a tak jsme se já i Karla mohli ještě víc nasadit pro Jehovu. Tentýž rok jsem byl jmenován krajským dozorcem. Kraj, do kterého jsem byl přidělen, zahrnoval část Hamburku a celé Šlesvicko-Holštýnsko. Díky tomu, že jsme měli zkušenosti s výchovou, dokázali jsme se lépe vžít do situace rodičů a jejich dětí. Mnoho bratrů nám říkalo, že jsme jejich krajští rodiče.

Po deseti letech, kdy mě Karla doprovázela v krajské službě, musela podstoupit chirurgický zákrok. Mně v tomtéž roce lékaři zjistili nádor na mozku. Musel jsem opustit službu krajského dozorce a jít na operaci. Uplynuly tři roky, než jsem se mohl do služby vrátit jako zástupce krajského dozorce. Dnes je nám s Karlou přes sedmdesát a v krajské službě už nepůsobíme. Jehova nám pomohl pochopit, že nemá smysl lpět na výsadě, kterou už nejsem schopen zastávat.

Když se s Karlou díváme zpět, jsme Jehovovi vděční, že nám pomáhal vštípit našim dětem do srdce lásku k pravdě. (Přísloví 22:6) Po celá ta léta nás vedl a učil nás, jak můžeme lépe plnit své povinnosti. Jsme už sice staří a nemocní, ale naše láska k Jehovovi je stejně mladistvá a horoucí, jako byla po celý náš život. (Římanům 12:10, 11)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

S rodinou se procházíme podél Labe, Hamburk 1965

[Obrázek na straně 28]

Část naší rodiny na mezinárodním sjezdu v Berlíně v roce 1998

[Obrázek na straně 29]

S manželkou Karlou