Otázky čtenářů

Bylo by rozumné, aby se pravý křesťan účastnil pohřbu nebo svatebního obřadu v kostele?

Podílet se na falešném náboženství, ať už má jakoukoli podobu, vyvolává Jehovovu nelibost, a takového jednání je třeba se vyvarovat. (2. Korinťanům 6:14–17; Zjevení 18:4) Církevní pohřeb je bohoslužba. Patří k němu pravděpodobně i kázání, v němž se bude mluvit o nebiblických naukách, jako je například nesmrtelnost duše a nebeská odměna pro všechny dobré lidi. Bohoslužba může zahrnovat zvyklosti, jako je křižování, a očekává se, že se účastníci připojí k modlitbě, kterou pronáší kněz nebo kazatel. Modlitby a jiné náboženské úkony, jež odporují biblickému učení, mohou být součástí také náboženských svatebních obřadů, které se konají v kostele nebo někde jinde. Jestliže se křesťan ocitne ve společnosti lidí, kteří se všichni účastní nějakého nepřijatelného náboženského aktu, může být pro něj obtížné odolat nátlaku, aby dělal totéž co oni. Vystavit se takovému tlaku by opravdu bylo nemoudré.

Co když má křesťan pocit, že účast na pohřbu či svatebním obřadu v kostele je jeho povinností? Může se například stát, že na křesťanku nevěřící manžel naléhá, aby šla s ním. Mohla by s ním jít jen jako tichý přihlížející? Z úcty k přání manžela se možná manželka odhodlá s ním jít, přičemž se ale rozhodně nechce podílet na žádných náboženských obřadech. Může se však také rozhodnout, že s ním nepůjde, protože předpokládá, že by se za takových okolností mohla dostat pod příliš silný citový tlak a mohla by se pak dopustit kompromisu, pokud jde o Boží zásady. Rozhodnout se musí sama. Jistě si bude přát mít tuto věc v srdci vyřešenou a zachovat si čisté svědomí. (1. Timoteovi 1:19)

V každém případě bude výhodné, jestliže manželovi vysvětlí, že jí svědomí nedovoluje účastnit se náboženských obřadů ani s ostatními zpívat náboženské písně či sklonit hlavu při modlitbě. Je možné, že manžel na základě jejího vysvětlení sám usoudí, že by její přítomnost mohla za takových okolností vyvolat situaci, která by mu byla nepříjemná. Možná, že se rozhodne jít tam sám, ať už z lásky k manželce a z úcty k jejím náboženským názorům, nebo jen proto, aby se vyhnul trapné situaci. Jestliže však trvá na tom, že manželka musí jít s ním, pak manželka možná půjde a bude pouze přihlížet.

Je nutno také vzít v úvahu, jak bude naše účast na bohoslužbě v nějaké církevní budově působit na naše spoluvěřící. Nemohlo by to zranit svědomí někoho z nich? Nemohli by pak polevit ve svém odhodlání vyvarovat se modlářství? ‚Ujistěte se o důležitějších věcech,‘ vybízí nás apoštol Pavel, ‚tak, abyste byli bez kazu a nepřiváděli jiné ke klopýtání až do Kristova dne.‘ (Filipanům 1:10)

Jestliže jde o blízkého příbuzného, lze čekat nátlak také ze strany rodiny. Křesťan musí v každém případě důkladně zvážit všechno, co s tím může být spojeno. Za určitých okolností může dospět k závěru, že jeho účast na pohřbu či svatebním obřadu v kostele, kde bude jen jako přihlížející, nezpůsobí žádné těžkosti. Může se však také stát, že křesťan, který se takového obřadu zúčastní, zraní své svědomí nebo svědomí druhých. A tato případná škoda bude větší než možný užitek z jeho přítomnosti. Ať jsou okolnosti jakékoli, křesťan by se vždy měl ujistit, že svým rozhodnutím nepoškodí své dobré svědomí před Bohem a před lidmi.