Tertullianovy paradoxy

‚JAKÁ podobnost mezi filozofem a křesťanem? Filozof pravdu falšuje, křesťan ji ukazuje slovy i skutky. Co má Akademie co do činění s církví?‘ Tyto vyzývavé otázky formuloval ve druhém a třetím století n. l. spisovatel Tertullianus. Proslavil se svými spisy, které jsou „jedním z nejbohatších pramenů, z nichž lze poznat dějiny církve a také nauky, jimž se vyučovalo v jeho době“. Jeho pozornosti neunikla ani jediná stránka náboženského života.

K Tertullianově slávě patrně nejvíce přispěly jeho paradoxy neboli zdánlivě rozporuplné výroky, například: „Bůh je obzvlášť velký tehdy, když je malý.“ „[Smrti Božího Syna] je rozhodně třeba věřit, protože je absurdní.“ „[Ježíš] byl pohřben a byl opět vzkříšen; tato skutečnost je jistá, protože je nemožná.“

Tertullianovy paradoxy nespočívají jen v jeho výrocích. Měl sice v úmyslu svými spisy hájit pravdu a podporovat jednotu církve a jejích nauk, ale ve skutečnosti pravé učení zkomolil. Nakonec se ukázalo, že jeho hlavním přínosem pro křesťanstvo byla teorie, na které pozdější pisatelé vybudovali nauku o Trojici. Abychom lépe pochopili, jak k tomu došlo, podívejme se nejdříve na Tertulliana samotného.

„Nedokáže být nudný“

O Tertullianově životě víme jen velmi málo. Většina znalců se shoduje na tom, že se narodil přibližně v roce 160 n. l. v severoafrickém městě Kartágo. Byl zřejmě velmi vzdělaný a dobře znal tehdejší hlavní filozofické školy. Ke křesťanství jej patrně nejvíce přitahovalo to, že lidé, kteří se k tomuto náboženství hlásili, byli ochotni za svou víru zemřít. V pojednání o křesťanském mučednictví položil otázku: „Když se někdo zamyslí nad jejich učením, nedá se strhnout, aby hledal, co za tím stojí? Kdo, když našel, nestává se křesťanem?“

Když Tertullianus přijal formální křesťanství, stal se spisovatelem s bohatou invencí a své myšlenky uměl vyjadřovat jadrně a břitce. „Měl schopnost, která je mezi teology vzácná,“ uvádí se v knize The Fathers of the Church (Církevní Otcové). „Nedokáže být nudný.“ Jeden učenec napsal: „Tertullianus [měl] nadání používat spíše slova než věty, a pochopit jeho břitké poznámky je snadnější než sledovat jeho argumentace. Snad právě proto je tak často citován, přičemž jen zřídka jsou to nějaké dlouhé pasáže.“

Na obranu křesťanství

Tertullianovým nejslavnějším dílem je jeho Apologeticum (Obrana křesťanů). Je považováno za jednu z nejpůsobivějších literárních obhajob formálního křesťanství. V době, kdy bylo toto dílo psáno, byli křesťané často terčem útoků pověrčivých davů. Tertullianus křesťany hájil a protestoval proti nesmyslnému způsobu, jak se s nimi jednalo.  Napsal: „[Odpůrci si] myslí . . ., že křesťané jsou příčinou každé pohromy, každého neštěstí. . . . Nezavlaží-li Nil pole, nedá-li nebe vláhu, je-li zemětřesení, nastal-li hlad, mor, ihned vykřikují: ‚Pusťte na křesťany lva!‘“

Křesťané byli často obviňováni z neloajálnosti vůči státu, ale Tertullianus se snažil ukázat, že ve skutečnosti jsou občany, kteří si v říši zaslouží tu největší důvěru. Poukázal na několik pokusů o svržení vlády a připomněl svým odpůrcům, že mezi spiklenci nebyli žádní křesťané, ale že tito spiklenci pocházeli z řad pohanů. Tertullianus zdůraznil, že když jsou křesťané popravováni, pro stát je to ve skutečnosti ztráta.

V jiných svých dílech Tertullianus pojednával o křesťanském způsobu života. Například v díle De spectaculis (O představeních) Tertullianus křesťanům radil, aby se neúčastnili určitých zábav, pohanských her a divadelních představení. Někteří noví konvertité si patrně neuvědomovali, že je nedůsledné, když se scházejí k biblickému poučování, a pak se účastní pohanských her. Tertullianus se snažil přimět je k přemýšlení, a proto napsal: „Je to něco zrůdného, jít z Božího chrámu do chrámu ďáblova — z oblohy do chléva.“ Řekl: „Co zavrhujete svým jednáním, to nemůžete radostně přijímat svými slovy.“

Překrucuje pravdu, zatímco ji hájí

V úvodu svého pojednání nazvaného Adversus Praxean (Proti Praxeovi) Tertullianus napsal: „Různými způsoby se ďábel snaží soupeřit s pravdou a odporovat jí. Někdy bývá jeho cílem zničit pravdu tím, že ji hájí.“ O muži, jehož jméno Praxeas je uvedeno v názvu tohoto pojednání, Tertullianus neuvádí žádné podrobnosti, ale polemizuje s jeho naukami o Bohu a o Kristu. Považuje Praxea za nástroj, jehož pomocí se Satan rafinovaně snaží překroutit křesťanství.

Pro ty, kdo se v tehdejší době považovali za křesťany, byl rozhodující spornou otázkou vztah mezi Bohem a Kristem. Pro některé z nich, zejména pro křesťany řeckého původu, bylo obtížné spojit víru v jednoho Boha s úlohou Ježíše jako Zachránce a Vykupitele. Praxeas se pokoušel jejich problém vyřešit učením, že Ježíš je pouze jiný projev neboli modus Otce a že mezi Otcem a Synem není žádný rozdíl. Tato teorie, známá jako modalismus, tvrdí, že Bůh se zjevil „jako Otec ve Stvoření a ve stanovení Zákona, jako Syn v Ježíši Kristu a jako Svatý Duch po Kristově nanebevstoupení“.

Tertullianus ukázal, že Písmo zřetelně odlišuje Otce od Syna. Citoval 1. Korinťanům 15:27, 28 a pak vyvodil závěr: „Ten, který (všechno) podřídil, a Ten, jemuž (všechno) bylo podřízeno — nutně musí být dvě odlišné Bytosti.“ Tertullianus upozornil na slova  samotného Ježíše: „Otec je větší než já.“ (Jan 14:28) Na základě některých částí Hebrejských písem, například Žalmu 8:5, ukázal, jak Bible popisuje „podřízenost“ Syna. Tertullianus z toho vyvodil závěr: „Otec se tedy liší od Syna, protože je větší než Syn.“ „Stejně jako ten, kdo zplozuje, je někdo jiný než ten, kdo je zplozen, tak i ten, kdo posílá, je někdo jiný, než ten, kdo je poslán; a ten, kdo něco tvoří, je někdo jiný, než ten, jehož prostřednictvím je něco vytvořeno.“

Tertullianus považoval Syna za podřízeného Otci. Ve snaze vyvrátit modalismus však šel „nad to, co je napsáno“. (1. Korinťanům 4:6) Dopustil se chyby, protože se snažil dokázat Ježíšovo božství pomocí jiné teorie, a vytvořil proto formulaci „jedna podstata ve třech osobách“. Tímto pojetím se pokoušel dokázat, že Bůh, jeho Syn a svatý duch jsou tři odlišné osoby existující v jedné božské podstatě. Tertullianus tedy jako první použil na Otce, Syna a svatého ducha latinský výraz, který znamená „trojice“.

Dávejme si pozor na světskou filozofii

Jak mohl Tertullianus vymyslet teorii o „jedné podstatě ve třech osobách“? Vysvětlením je další paradox příznačný pro tohoto muže — jeho názor na filozofii. Tertullianus tvrdil, že filozofie jsou „‚nauky‘ lidí a ‚démonů‘“. Otevřeně kritizoval používání filozofie na podporu křesťanských pravd. Prohlásil: „Pryč se všemi pokusy vytvořit pestré křesťanství skládající se ze stoicismu, platonismu a dialektiky.“ A přece když světská filozofie odpovídala jeho vlastním představám, sám Tertullianus ji bez zábran používal. (Kolosanům 2:8)

Jedna příručka to vysvětluje: „Ke svému rozvinutí a ke své interpretaci potřebovala trinitářská filozofie helénistické představy a kategorie.“ A kniha The Theology of Tertullian (Tertullianova teologie) uvádí: „[Bylo to] zvláštní spojení právnických a filozofických pojmů a termínů, jež Tertullianovi pomohlo vyjádřit trinitářskou nauku v takové podobě, která — bez ohledu na své nedostatky a nedokonalost — byla základem pro pozdější prezentaci této teorie na nikajském koncilu.“ Tertullianova formulace — tři osoby v jedné božské podstatě — tedy měla význačnou úlohu při šíření náboženského omylu v celém křesťanstvu.

Tertullianus obviňoval druhé z toho, že se sice snaží pravdu hájit, ale přitom ji ničí. Paradoxní však je, že on sám udělal přesně totéž, když biblickou pravdu, jež je inspirována Bohem, smísil s lidskou filozofií. Vezměme si tedy k srdci biblickou výstrahu, abychom „zavádějícím inspirovaným výrokům a démonským naukám“ nevěnovali pozornost. (1. Timoteovi 4:1)

[Obrázky na straně 29 a 30]

Tertullianus sice filozofii kritizoval, ale sám ji používal při prosazování svých vlastních myšlenek

[Podpisek]

Strany 29 a 30: © Cliché Bibliothèque nationale de France, Paříž

[Obrázek na straně 31]

Praví křesťané nesměšují biblickou pravdu s lidskou filozofií