Životní příběh

Projevování zbožné oddanosti přináší odměnu

VYPRÁVÍ WILLIAM AIHINORIA

Uprostřed noci mě vzbudilo známé sténání otce. Svíjel se na zemi a držel se za břicho. Moje matka, starší sestra a já jsme se k němu seběhli. Když se zdálo, že bolest ustoupila, otec se posadil, povzdechl si a řekl: „Tady na zemi mají pokoj pouze svědkové Jehovovi.“ Nevěděl jsem, co tato poznámka znamená, ale udělala na mě hluboký dojem, protože o svědcích Jehovových jsem nikdy předtím neslyšel. Říkal jsem si, co tím asi otec myslí.

K TÉTO události došlo v roce 1953, když mi bylo šest let. Žil jsem v polygamní rodině ve vesnici Ewossa, která leží v zemědělském kraji ve středozápadní Nigérii. Narodil jsem se jako druhé dítě, ale byl jsem prvním synem v rodině, která se nakonec rozrostla a zahrnovala otce, jeho tři manželky a třináct dětí. Žili jsme společně v dědečkově domě z vepřovic, který měl čtyři místnosti a doškovou střechu. Do domácnosti ještě patřila babička, otcovi tři bratři a jejich rodiny.

Moje dětství bylo smutné. Přispělo k tomu zejména otcovo špatné zdraví. Měl chronickou bolest žaludku, která ho trýznila mnoho let až do jeho smrti. Na jeho přesněji neurčené zdravotní problémy nezabírala žádná léčba, kterou si rolnická rodina v Africe mohla dovolit — nepomáhala ani tradiční medicína, ani byliny. Mnoho nocí, kdy se otec v mukách svíjel na zemi, jsme proplakali. Jeho trápení vždy skončilo, když se ráno ozvalo kohoutí kokrhání. Ve snaze najít na jeho  nemoc léčbu, otec a matka často cestovali pryč, a tak mě a mé sourozence nechávali v babiččině péči.

Naše rodina se živila pěstováním a prodejem jamu, manioku a ořechů kola. Také jsme si k našim skromným příjmům trochu přilepšovali nařezáváním kaučukovníků. Naší hlavní potravinou byl jam. Jedli jsme ho ráno, v poledne i večer. Malým zpestřením občas byly pečené banány.

Důležitou součástí našeho života bylo uctívání předků. Rodina předkládala jídlo jako oběť tak, že ho položila před tyčky, na kterých byly uvázány různobarevné skořápky mořských měkkýšů kauri. Otec také uctíval modlu, abychom byli chráněni před zlými duchy a kouzly.

Když mi bylo pět let, přestěhovali jsme se na nějakou dobu do zemědělského tábora asi jedenáct kilometrů od naší vesnice. Zde otec dostal drakunkulózu, a tak se k jeho nemocnému břichu přidalo další strádání. Přes den nemohl pracovat a v noci ho sužovaly bolesti břicha. Já jsem onemocněl určitou formou tyfu. Důsledkem bylo, že jsme žili z toho, co nám dali naši příbuzní. Raději než umřít v bídě a špíně, přestěhovali jsme se zpátky do Ewossy. Otec chtěl, abych se já jako jeho první syn stal něčím víc než jen rolníkem, který se sotva uživí. Domníval se, že by mi dobré vzdělání mohlo pomoci, abych zvedl životní úroveň naší rodiny a byl schopen vychovat své sourozence.

Vliv různých náboženství

Když jsme se vrátili zpátky do naší vesnice, mohl jsem začít chodit do školy. Tak jsem byl vystaven vlivu různých náboženství křesťanstva. V padesátých letech bylo západní vzdělání s náboženstvím kolonizátorů úzce spjato. Já jsem navštěvoval katolickou základní školu, a proto jsem musel být katolíkem.

V roce 1966, když mi bylo devatenáct let, jsem byl přijat na poutní baptistickou střední školu ve městě Ewohinmi asi osm kilometrů od Ewossy. Tam se charakter mého náboženského vzdělávání změnil. Protože jsem teď navštěvoval protestantskou školu, katoličtí kněží mi zakazovali, abych se účastnil přijímání při nedělní mši.

Během studia na této baptistické škole jsem se poprvé setkal s Biblí. Ačkoli jsem nadále navštěvoval katolický kostel, Bibli jsem si četl sám každé nedělní odpoledne po bohoslužbě. Fascinovalo mě učení Ježíše Krista a podněcovalo ve mně touhu vést smysluplný život zasvěcený Bohu. Čím více jsem Bibli četl, tím více jsem byl znechucen pokrytectvím některých náboženských vůdců a nemorálním způsobem života mnohých věřících. To, co jsem viděl u lidí, kteří o sobě prohlašovali, že jsou křesťané, se velmi lišilo od toho, co učil a dělal Ježíš a jeho následovníci.

Zvláště některé události mě šokovaly. Jednou, když jsem si šel do katechetova obchůdku koupit růženec, na zárubni visel amulet juju. Jindy se stalo, že mě ředitel baptistické školy chtěl sexuálně zneužít. Později jsem se dověděl, že je homosexuál a že již dříve zneužil jiné. Když jsem o tom všem uvažoval, ptal jsem se sám sebe: ‚Schvaluje Bůh  náboženství, jehož členové, a dokonce ani vůdci se nemusí zodpovídat za své neomluvitelné hříchy?‘

Měním své náboženství

Stále jsem však miloval to, co jsem četl v Bibli, a byl jsem odhodlaný, že ji budu číst dál. V té době jsem začal uvažovat o tom, co řekl můj otec asi patnáct let před tím: „Tady na zemi mají pokoj pouze svědkové Jehovovi.“ Měl jsem však obavy, protože ve škole se druzí mladým svědkům posmívali. Někdy byli svědkové také trestáni za to, že se neúčastnili ranní bohoslužby. A některé jejich nauky mi navíc připadaly divné. Například se mi nechtělo uvěřit, že do nebe jde pouze 144 000 lidí. (Zjevení 14:3) Já jsem do nebe toužil jít, a proto jsem uvažoval, zda byl tento počet shromážděn již před mým narozením.

Bylo zřejmé, že svědkové Jehovovi jsou ve svém postoji a chování jiní. Nepodíleli se na nemravných a násilných činnostech s ostatními mladými ve škole. Z mého pohledu byli skutečně odděleni od světa. Již předtím jsem totiž v Bibli četl, že ti, kteří patří k pravému náboženství, by takoví měli být. (Jan 17:14–16; Jakub 1:27)

Rozhodl jsem se, že to dále prozkoumám. V září 1969 jsem získal knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Příští měsíc se mnou začal studovat jeden průkopník, jak se říká celodobým služebníkům z řad svědků Jehovových. Moje první studium mě podnítilo k tomu, že jsem knihu Pravda začal číst v sobotu večer a dočetl ji v neděli odpoledne. O ty nádherné myšlenky, které jsem při čtení poznal, jsem se okamžitě začal dělit se svými spolužáky. Studenti a učitelé si mysleli, že jsem ze své nové víry zešílel. Já jsem však věděl, že mi šílenství nehrozí. (Skutky 26:24)

Zpráva, že kážu nové náboženství, se dostala k mým rodičům. Žádali mě, ať se okamžitě vrátím domů, aby mohli zjistit, v čem je problém. Neměl jsem nikoho, ke komu bych se mohl obrátit pro radu, protože  všichni svědkové odjeli pryč na oblastní sjezd do města Ilesha. Když jsem přijel domů, moje matka a další příbuzní mě kritizovali a bombardovali otázkami. Snažil jsem se co nejlépe obhájit to, co jsem se učil z Bible. (1. Petra 3:15)

Potom, co se všichni neúspěšně snažili dokázat, že svědkové Jehovovi jsou falešní učitelé, strýc zkusil jinou taktiku. Naléhal na mě: „Pamatuj na to, že jsi šel do školy, abys získal vzdělání. Jestliže se studiu nebudeš věnovat a budeš jen kázat, nikdy své vzdělání nedokončíš. Tak proč nepočkáš se vstupem do toho nového náboženství, až dokončíš školu?“ Tyto argumenty se mi tehdy zdály rozumné, a tak jsem se svědky studovat přestal.

V prosinci 1970, okamžitě po ukončení školy, jsem šel přímo do sálu Království a od té doby tam chodím pravidelně. Třicátého srpna 1971 jsem byl pokřtěn na znamení svého zasvěcení se Bohu. To otřáslo nejen mými rodiči, ale také celou obcí. Řekli, že jsem je velmi zklamal. Mnozí ve mě totiž vkládali velké naděje, protože jsem byl první v Ewosse a jejím okolí, kdo obdržel vládní stipendium. Doufali, že své vzdělání použiji ke zlepšení života v obci.

Důsledky změny mého náboženství

Moje rodina a starší muži obce vyslali delegaci s cílem přesvědčit mě, abych se své víry zřekl. Jejich úsilí zahrnovalo i proklínání. „Jestli se nevzdáš svého náboženství,“ řekli, „jsi odsouzen k záhubě. Nenajdeš práci. Nepostavíš si dům. Nebudeš se moct oženit a mít rodinu.“

V rozporu s jejich chmurnými předpověďmi jsem deset měsíců po ukončení školy dostal práci jako učitel. V říjnu 1972 jsem se oženil se svou milovanou Veronicou. Později mě vláda nechala vyškolit jako pracovníka zodpovědného za rozvoj zemědělství. Koupil jsem si první auto a začal jsem stavět náš dům. Pátého listopadu 1973 se nám narodila naše první dcera Victory a v dalších letech následovali Lydia, Wilfred a Joan. V roce 1986 se nám narodilo naše poslední dítě Micah. Všechny se prokázaly být drahocennými dětmi, dědictvím od Jehovy. (Žalm 127:3)

Když se dívám nazpět, mohu říci, že všechny zlé věci, které si obec přála, aby se mi staly, se obrátily v požehnání. To je i důvod, proč jsem svou první dceru nazval Victory (Vítězství). Nedávno jsem od obce obdržel dopis, ve kterém stojí: „Chceme Tě poprosit, aby ses vrátil zpět domů a podílel se na rozvoji naší obce teď, když Ti Bůh žehná.“

Vychováváme děti podle Božích cest

Já a moje žena jsme si uvědomovali, že nelze spojit Bohem danou odpovědnost vychovávat děti s usilováním o hmotné bohatství. Proto jsme se naučili být spokojeni s jednoduchým způsobem života. Dáváme přednost takovému životu, protože nechceme zažít možné důsledky, které by mohly vyvstat z jiného životního stylu.

V části světa, kde žijeme, je běžné, že dům sdílí více rodin, které používají společnou koupelnu, kuchyň a tak dále. Byli jsme rádi, že jsme si vždy mohli pronajmout vlastní bydlení v každém městě, do kterého jsem byl jako vládní zaměstnanec poslán. Takové ubytování sice bylo dražší, ale díky němu nebyly naše děti tolik vystaveny škodlivým vlivům. Děkuji Jehovovi, že jsme děti mohli vychovávat v duchovně zdravém prostředí.

Manželka navíc zůstala doma, aby se o děti starala. Když přijdu ze zaměstnání, snažíme se dělat věci společně jako rodina. Vše, co děláme, děláme jako tým. K tomu patří rodinné biblické studium, příprava na sborová shromáždění a účast na nich, křesťanská služba a také různé společenské činnosti.

Snažili jsme se jednat podle rady zaznamenané v 5. Mojžíšově 6:6, 7, kde jsou rodiče vybízeni, aby své děti vyučovali nejen když  jsou doma, ale při každé příležitosti. Taková výchova pomohla našim dětem, aby si své přátele hledaly mezi mladými svědky, a ne mimo křesťanský sbor. Naučily se z našeho příkladu, že je třeba si své přátele vybírat, protože ani já, ani Veronica netrávíme příliš mnoho času ve společnosti těch, kteří nesdílí naši víru. (Přísloví 13:20; 1. Korinťanům 15:33)

Naše vedení a výchova nebyly samozřejmě jediným pozitivním vlivem v životě našich dětí. Náš dům byl a stále je otevřen horlivým křesťanům, z nichž mnozí jsou cestující služebníci z řad svědků Jehovových. Čas, který tito zralí křesťané strávili s naší rodinou, dal našim dětem možnost tyto služebníky pozorovat a tak se učit z jejich obětavého způsobu života. Příklad těchto křesťanů podpořil naši výchovu, a děti tak přijaly biblickou pravdu za vlastní.

Božská oddanost přináší požehnání

Dnes jsem já, moje manželka a čtyři z našich dětí v celodobé službě. Poprvé jsem vstoupil do průkopnické služby v roce 1973. Během let jsem průkopnickou službu musel z ekonomických důvodů několikrát přerušit. Také jsem měl výsadu příležitostně vyučovat na škole služby Království, která poskytuje školení křesťanským dozorcům svědků Jehovových. Nyní sloužím ve výboru pro styk s nemocnicemi a zároveň jsem městský dozorce v Uhonmoře.

Moje první dvě dcery, Victory a Lydia, jsou šťastně vdané za znamenité křesťanské starší a spolu s nimi slouží v nigerijské odbočce svědků Jehovových v Igiedumě. Náš nejstarší syn Wilfred slouží jako služební pomocník a náš nejmladší syn Micah se často podílí na pomocné průkopnické službě. V roce 1997 Joan ukončila střední školu a vstoupila do pravidelné průkopnické služby.

To, co mi v životě přineslo největší odměnu, byla možnost pomáhat druhým, aby sloužili Jehovovi Bohu. K nim patří i někteří moji příbuzní. Otec podnikl určité kroky, aby mohl začít sloužit Jehovovi, ale polygamie brzdila jeho pokrok. Od malička jsem měl rád lidi. Když vidím, jak jiní trpí, cítím, že moje problémy nejsou tak důležité. Myslím, že ostatní vidí moji upřímnou touhu jim pomoci, a tak je pro ně snazší se mnou hovořit.

Jedním z těch, komu jsem pomohl k poznání Božích záměrů, je muž upoutaný na lůžko. Byl dělníkem v elektrárně a jednou v práci dostal těžký elektrický šok, po němž od hrudníku dolů ochrnul. Přijal biblické studium a na to, co se učil, začal postupně reagovat. Při svém křtu 14. října 1995 to bylo poprvé po patnácti letech, kdy se dostal ze své postele. Řekl, že to byl nejšťastnější den v jeho životě. Nyní je ve sboru služebním pomocníkem.

Musím říci, že vůbec nelituji toho, že jsem se před třiceti lety rozhodl sloužit Jehovovi s jeho sjednoceným oddaným lidem. Na tomto lidu jsem viděl projevy skutečné lásky. Dokonce i kdyby Jehova svým věrným služebníkům neslíbil jako odměnu naději na věčný život, stejně bych stále toužil po životě ve zbožné oddanosti. (1. Timoteovi 6:6; Hebrejcům 11:6) Je to způsob života, který mě vede a upevňuje, přináší radost a uspokojení mně a celé mé rodině.

[Obrázek na straně 25]

S manželkou a dětmi v roce 1990

[Obrázek na straně 26]

S manželkou, dětmi a dvěma zeti