Prozkoumejme blíže některé mýty o smrti

PŘEHRÁT V JAZYCE

Prozkoumejme blíže některé mýty o smrti

CHMURNÁ vyhlídka na smrt vyvolává odedávna v lidech obavy a rozporuplné pocity. Strach ze smrti je navíc podněcován ještě směsicí nesprávných náboženských představ, všeobecně rozšířených zvyků a hluboce zakořeněných osobních názorů. Je škodlivý, protože může podlamovat schopnost radovat se ze života a může také nahlodávat jistotu, že život má smysl.

Obzvlášť trestuhodný je vliv hlavních náboženství, protože ta vedla ke vzniku mnoha mýtů o smrti, jež jsou mezi lidmi velmi rozšířené. Jestliže několik z těchto mýtů prozkoumáte ve světle biblické pravdy, zjistíte, zda se některé vaše osobní představy o smrti vyjasní.

Mýtus 1: Smrt je přirozený konec života.

„Smrt ... je nedílnou součástí našeho života,“ říká kniha Death—The Final Stage of Growth (Smrt — poslední stadium růstu). Výroky tohoto druhu vyjadřují názor, že smrt je normální, přirozený konec všech živých organismů. A takový názor přivedl mnoho lidí k nihilismu a oportunismu.

Je však smrt skutečně přirozeným koncem života? Ne všichni odborníci tento názor zastávají. Například biolog Calvin Harley, který se zabývá výzkumem lidského stárnutí, v jednom interview prohlásil, že podle jeho názoru lidé nejsou „naprogramováni tak, aby zemřeli“. Imunolog William Clark se vyjádřil takto: „Smrt nemusí nutně patřit k definici života.“ A Seymour Benzer z Kalifornského technologického institutu uvažuje o tom, že „místo toho, abychom stárnutí popisovali tak, jako by šlo o nějaké [natažené] hodiny, můžeme spíše říci, že jde o jakýsi scénář, a můžeme doufat, že jej změníme“.

Vědci, kteří studují způsob, jak je člověk vytvořen, stojí před otázkami, na které neumějí odpovědět. Zjišťují, že člověk byl obdařen vlohami a schopnostmi, které během svých 70 až 80 let života vůbec nemůže využít. Vědci například zjistili, že lidský mozek má nesmírnou kapacitu paměti. Podle odhadu jednoho odborníka mohou být v našem mozku obsaženy informace, které „by zaplnily asi 20 milionů knih, tedy tolik, kolik je jich v největších knihovnách světa“. Někteří neurofyziologové odhadují, že během průměrně dlouhého života člověk využije pouze jednu setinu procenta (0,0001) své potenciální mozkové kapacity. Právem se tedy můžeme ptát: ‚Proč máme mozek s tak velkou kapacitou, jestliže z ní při průměrné délce života využijeme jen nepatrný zlomek?‘

Zamysleme se také nad tím, jak nepřirozeně lidé reagují na smrt druhých. Smrt manželky, manžela nebo dítěte může být pro většinu lidí tím nejhorším zážitkem v životě. Smrt milované osoby může pro pozůstalého znamenat dlouhodobé rozvrácení celého jeho citového života. I ti, kdo tvrdí, že smrt je pro člověka normální, sami těžko přijímají představu, že jejich vlastní smrt bude znamenat konec všeho. Podle časopisu British Medical Journal „odborníci zpravidla předpokládají, že každý chce žít pokud možno co nejdéle“.

Vezmeme-li v úvahu způsob, jak lidé obvykle reagují na smrt, a dále úžasnou lidskou schopnost pamatovat si a učit se a také naši vnitřní touhu po věčnosti, neměli bychom z toho usoudit, že člověk byl stvořen k tomu, aby žil? Ano, Bůh nestvořil člověka tak, aby přirozeným důsledkem lidského života byla smrt, ale tak, aby člověk mohl žít na neurčitý čas. Podívejme se, jakou budoucnost předložil Bůh první lidské dvojici: „Buďte plodní a přibývejte a naplňte zemi a podmaňte si ji a mějte v podřízenosti mořské ryby a nebeské létající tvory a každého živého tvora, který se pohybuje po zemi.“ (1. Mojžíšova 1:28) Ano, Bůh lidem předložil nádhernou, nekonečnou budoucnost.

Mýtus 2: Ty, kdo zemřeli, si Bůh bere k sobě.

Jedna sedmadvacetiletá matka tří dětí, která umírala, řekla katolické jeptišce: „Nechoďte mi sem a nepovídejte mi, že to je Boží vůle. ... Rozčiluje mě, když mi ještě někdo jiný říká něco takového.“ Mnohá náboženství však ve svém učení o smrti tvrdí, že Bůh si právě tímto způsobem bere lidi k sobě.

Je Stvořitel skutečně tak krutý, že by nám bezcitně vnutil smrt, ačkoli ví, že nás to hluboce zarmoutí? Ne, Bůh, o němž mluví Bible, by nic takového neudělal. Podle 1. Jana 4:8 „Bůh je láska“. Povšimněme si, jak je tento výrok formulován. Neříká se zde, že Bůh má lásku nebo že je láskyplný, ale říká se zde, že Bůh je láska. Boží láska je tak silná, tak čistá a dokonalá, prostupuje celou jeho osobnost a jeho činy do té míry, že Bůh může být označen přímo za zosobnění lásky. Takový Bůh nepoužívá smrt k tomu, aby si jejím prostřednictvím bral lidi k sobě.

Falešné náboženství nese vinu za to, že mnozí lidé mají zmatené představy o tom, kde jsou mrtví a v jakém jsou stavu. Pro mrtvé jsou údajně určena taková místa jako například nebe, peklo, očistec a limbus — od nepochopitelných až po skutečně hrůzná. Bible nám naproti tomu říká, že mrtví si nic neuvědomují, že jsou ve stavu, který lze nejlépe přirovnat ke spánku. (Kazatel 9:5, 10; Jan 11:11–14) Nemusíme se tedy bát toho, co se s námi stane po smrti, stejně jako si nemusíme dělat starosti, když vidíme, že někdo spí hlubokým spánkem. Ježíš mluvil o době, kdy „všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou“, až bude jejich život obnoven v pozemském ráji. (Jan 5:28, 29; Lukáš 23:43)

Mýtus 3: Bůh si bere malé děti k sobě, aby se z nich stali andělé.

Elisabeth Küblerová-Rossová, která se věnovala pozorování nemocných v posledním stadiu jejich choroby, se zmínila o další představě rozšířené mezi zbožnými lidmi. Popsala jeden konkrétní příklad a v té souvislosti uvedla, že „není rozumné říkat malé holčičce, která ztratila bratříčka, že malé chlapce má Bůh tak rád, že si vzal Jeníčka do nebe“. Takový výrok uvádí Boha do špatného světla a neposkytuje správný obraz o Boží osobnosti a o jeho jednání. Doktorka Küblerová-Rossová dále napsala: „Když ta holčička vyrostla, i v dospělosti pociťovala vůči Bohu hněv. A když potom o třicet let později tato žena sama přišla o svého synka, propukla u ní těžká deprese.“

Proč by si Bůh k sobě bral dítě, aby měl dalšího anděla? Cožpak by Bůh to dítě potřeboval víc, než je potřebují jeho rodiče? Kdyby byla pravda, že Bůh si bere děti k sobě, neznamenalo by to, že je Stvořitelem, který je sobecký a neprojevuje žádnou lásku? Bible však říká pravý opak: „Láska je od Boha.“ (1. Jana 4:7) Způsobil by snad Bůh lásky takovou ztrátu, jakou by nepřipustil žádný člověk, který by měl byť i jen minimální smysl pro mravnost?

Proč tedy děti umírají? Část biblické odpovědi je zaznamenána u Kazatele 9:11: „Všechny je ... postihuje čas a nepředvídaná událost.“ A Žalm 51:5 nám říká, že všichni jsme již od početí nedokonalí a hříšní a že pro všechny lidi to dnes v konečném důsledku znamená smrt, k níž dochází z nejrůznějších důvodů. Někdy smrt nastane před narozením, takže dojde k porodu mrtvého dítěte. Jindy se děti stanou obětí tragických okolností nebo se jim stane nějaký úraz a zemřou. Za takové události nenese odpovědnost Bůh.

Mýtus 4: Někteří lidé jsou po smrti mučeni.

Mnohá náboženství učí, že ničemní lidé půjdou do ohnivého pekla a že tam budou ve věčných mukách. Je toto učení logické a biblické? Člověk žije přibližně 70 až 80 let. I kdyby se někdo dopouštěl těch nejhorších ničemností po celý svůj život, byla by pro něj spravedlivým trestem věčná muka? Ne. Bylo by velmi nespravedlivé někoho věčně trápit za hříchy, kterých se dopustil během svého krátkého života.

Jen Bůh může zjevit, co se s lidmi stane po smrti. A ve svém psaném Slově, Bibli, to skutečně zjevil. Je zde řečeno: „Jako umírá [zvíře], tak umírá [člověk]; a všichni mají jen jednoho ducha ... Všichni jdou k jednomu místu. Všichni vzešli z prachu a všichni se vracejí do prachu.“ (Kazatel 3:19, 20) Zde není žádná zmínka o nějakém ohnivém pekle. Když lidé umírají, vracejí se do prachu — přestávají existovat.

Jestliže má být někdo mučen, musí být při vědomí. Jsou snad mrtví při vědomí? Bible nám opět odpovídá: „Živí si ... uvědomují, že zemřou; ale pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic ani už nemají žádnou mzdu, protože vzpomínka na ně byla zapomenuta.“ (Kazatel 9:5) Není možné, aby mrtví, kteří „si neuvědomují naprosto nic“, kdesi prožívali nějaká muka.

Mýtus 5: Při smrti přestáváme existovat jednou provždy.

Když umíráme, přestáváme existovat, ale to nutně neznamená, že musí být všemu konec. Věrný muž Job věděl, že po smrti půjde do hrobu, do šeolu. Poslechněme si však, o co se k Bohu modlil: „Ach, kdybys mě skryl v šeolu, kdybys mě držel skrytého, dokud se neobrátí zpět tvůj hněv, kdybys mi stanovil časovou mez a vzpomněl si na mne! Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít? ... Zavoláš, a já ti odpovím.“ (Job 14:13–15)

Job věřil, že bude-li věrný až do smrti, Bůh si na něj vzpomene a časem ho vzkřísí. Ve starých dobách tomu věřili všichni Boží služebníci. Tuto naději potvrdil sám Ježíš a ukázal, že ho Bůh použije k tomu, aby vzkřísil mrtvé. Ujištění nacházíme v Kristových vlastních slovech: „Přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší [Ježíšův] hlas a vyjdou, ti, kdo činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kdo prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5:28, 29)

Bůh již brzy odstraní veškerou ničemnost a zřídí nový svět, který bude podřízen nebeské vládě. (Žalm 37:10, 11; Daniel 2:44; Zjevení 16:14, 16) Díky tomu bude na celé zemi vytvořen ráj, a všichni lidé, kteří v něm budou žít, budou sloužit Bohu. V Bibli čteme: „Slyšel [jsem] silný hlas z trůnu, jak říká: ‚Pohleď, Boží stan je s lidmi, a bude s nimi přebývat a oni budou jeho lidem. A sám Bůh bude s nimi. A setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.‘“ (Zjevení 21:3, 4)

Osvobození od strachu

Poznání o tom, že existuje naděje na vzkříšení, a poznání o Původci této naděje vám může poskytnout útěchu. Ježíš slíbil: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32) To znamená, že budeme také osvobozeni od strachu ze smrti. Jedině Jehova může skutečně změnit proces stárnutí a smrti a poskytnout nám věčný život. Můžete Božím slibům věřit? Ano, můžete, protože Boží slovo se vždy splní. (Izajáš 55:11) Doporučujeme vám, abyste Boží předsevzetí s lidstvem poznali podrobněji. Svědkové Jehovovi vám při tom rádi pomohou.

[Praporek na straně 6]

Strach ze smrti je nebezpečný, protože nás může připravit o radost ze života

[Rámeček na straně 7]

NĚKTERÉ ROZŠÍŘENÉ MÝTY O SMRTI CO ŘÍKÁ SVATÉ PÍSMO?

● Smrt je přirozený konec života 1. Mojžíšova 1:28; 2:17;

Římanům 5:12

● Smrtí si Bůh bere lidi k sobě Job 34:15; Žalm 37:11, 29; 115:16

● Bůh si k sobě bere malé děti, Žalm 51:5; 104:1, 4;

aby se z nich stali andělé Hebrejcům 1:7, 14

● Někteří lidé jsou po smrti Žalm 146:4; Kazatel 9:5, 10;

mučeni Římanům 6:23

● Při smrti přestáváme existovat Job 14:14, 15; Jan 3:16; 17:3;