Něco většího než egyptské poklady

MOJŽÍŠ patří k nejvýznamnějším historickým postavám. Čtyři biblické knihy — Druhá až Pátá Mojžíšova — pojednávají téměř výlučně o tom, jak Bůh jednal s Izraelity, kteří byli pod Mojžíšovým vedením. Mojžíš řídil jejich odchod z Egypta, zprostředkoval jim smlouvu Zákona a přivedl Izrael až k hranici Zaslíbené země. Mojžíš byl vychován ve faraónově domácnosti, ale stal se pověřeným velitelem Božího lidu, a také prorokem a soudcem, a pod Boží inspirací napsal řadu spisů. Přitom však byl „daleko nejmírnější ze všech lidí“. (4. Mojžíšova 12:3)

Většina biblických zpráv o Mojžíšovi zahrnuje posledních asi 40 let jeho života a popisuje období od propuštění Izraelitů z otroctví až do chvíle, kdy Mojžíš ve věku 120 let zemřel. Od svých čtyřiceti do svých osmdesáti let byl pastýřem v Midianu. Jeden pramen však uvádí, že „možná nejzajímavější, ale zároveň nejméně známá část jeho života“ je prvních čtyřicet let, od jeho narození do jeho útěku z Egypta. Co můžeme o tomto období vypátrat? Jak mohly okolnosti, za nichž byl Mojžíš vychováván, ovlivnit vývoj jeho osobnosti? Jakým vlivům byl pravděpodobně vystaven? Jakým náročným situacím asi musel čelit? A čemu se z toho všeho můžeme naučit?

Otroctví v Egyptě

Druhá Mojžíšova vypráví o tom, že faraón začal mít z izraelských osadníků strach, protože jejich počet stále vzrůstal. Domníval se, že jedná „chytře“, když se pokusil snížit počet Izraelitů tím, že jim tyransky uložil otrockou práci. Pod dozorem poháněčů vyzbrojených důtkami tedy Izraelité museli pracovat jako nosiči, dělat hliněnou maltu a denně vyrobit určené množství cihel. (2. Mojžíšova 1:8–14; 5:6–18)

Tento popis poměrů, do nichž se v Egyptě narodil Mojžíš, odpovídá historickým dokladům. Starověké papyry a nejméně jedna nástěnná malba v jisté hrobce popisují, jak ve druhém tisíciletí př. n. l. nebo ještě dříve otroci vyráběli hliněné cihly. Úředníci, kteří za dodávky cihel zodpovídali, rozdělili stovky otroků do skupin po šesti až osmnácti, a každá z těchto pracovních čet měla svého předáka  neboli vedoucího. Bylo třeba kopat cihlářskou hlínu a do cihelny dopravovat slámu. Dělníci různých národností čerpali vodu a motykou ji pak promíchávali s hlínou a slámou. Pomocí čtyřbokých forem se vyráběly nekonečné řady cihel. Náklady cihel sušených na slunci si dělníci zavěšovali na konce jha a přenášeli na staveniště, kam se někdy dostávali po šikmé rampě. Egyptští dozorci, vyzbrojení obušky, dohlíželi na práci buď vsedě, nebo procházeli mezi dělníky.

Z jednoho starověkého výkazu práce vysvítá, že 602 dělníků vyrobilo 39 118 cihel, takže na jednoho pracovníka připadlo průměrně 65 cihel za směnu. A v jednom záznamu ze 13. století př. n. l. je řečeno: „Muži denně vyrábějí ... stanovené množství cihel.“ To vše silně připomíná namáhavou práci, která se podle popisu ve 2. Mojžíšově vyžadovala od Izraelitů.

Útlakem se však počet hebrejských obyvatel nezmenšil. Naopak, „čím víc je [Egypťané] utlačovali, tím víc se množili..., takže se kvůli izraelským synům děsili až k nevolnosti“. (2. Mojžíšova 1:10, 12) Faraón proto přikázal nejdříve hebrejským porodním bábám a potom všemu svému lidu, aby zabili každého novorozeného izraelského chlapce. Za těchto hrozných okolností se Jokebed a Amramovi narodil krásný chlapeček Mojžíš. (2. Mojžíšova 1:15–22; 6:20; Skutky 7:20)

Ukryt, nalezen a adoptován

Mojžíšovi rodiče neuposlechli faraónův příkaz, který vyžadoval vraždu, a svého chlapečka ukryli. Nemůžeme s určitostí říci, zda při tom byli v nebezpečí, že dítě najdou zvědové a dozorci pátrající po malých dětech. Rozhodně však po třech měsících už Mojžíše nemohli jeho rodiče dále skrývat. Jeho zoufalá matka proto udělala koš z papyru, potřela jej smolou, aby byl vodotěsný, a dítě do něj položila. Faraónův příkaz, že každý novorozený hebrejský chlapec má být hozen do Nilu, Jokebed tedy doslovně uposlechla, i když smysl tohoto příkazu nesplnila. Mojžíšova starší sestra Miriam se potom postavila poblíž, aby dávala pozor. (2. Mojžíšova 1:22–2:4)

Nevíme, zda Jokebed úmyslně postupovala tak, aby Mojžíše našla faraónova dcera, až se půjde koupat, ale právě to se stalo. Princezna si uvědomila, že to je jedno z hebrejských dětí. Co udělá? Poslechne svého otce a přikáže, aby dítě bylo usmrceno? To neudělala. Jednala tak, jak by normálně jednala většina žen. Jednala soucitně.

Za chvíli se vedle ní objevila Miriam. Zeptala se: ‚Mám zavolat nějakou Hebrejku, která by ti dítě odkojila?‘ Někteří badatelé vidí v této pasáži nápadný paradox. Mojžíšova sestra je zde ukázána jako protiklad faraóna, který se svými rádci vymyslel plán, jak jednat s Hebrejci  „chytře“. Ovšem to, že o Mojžíše bude dobře postaráno, se ukázalo teprve tehdy, když princezna souhlasila s plánem jeho sestry. „Jdi!“ odpověděla faraónova dcera, a Miriam ihned přivedla svou matku. Byl uzavřen neobvyklý obchod, když byla Jokebed najata, aby pod královskou ochranou vychovávala vlastní dítě. (2. Mojžíšova 2:5–9)

Soucit, který projevila princezna, je pravým opakem krutosti, kterou dal najevo její otec. Pokud jde o dítě, princezna nejednala v nevědomosti, ani nebyla oklamána. Adoptovala si ho proto, že jí ho bylo upřímně líto. Souhlasila s tím, aby dítě odkojila hebrejská kojná. Princezna tak dala najevo, že nesdílí předsudky svého otce.

Výchova a vzdělávání

Jokebed „dítě [vzala] a odkojila je. A dítě vyrostlo. Pak je přivedla k faraónově dceři, takže se stalo jejím synem.“ (2. Mojžíšova 2:9, 10) Bible se nezmiňuje o tom, jak dlouho Mojžíš žil u svých vlastních rodičů. Někteří znalci se domnívají, že to bylo nejméně do té doby, než byl odstaven — tedy dva nebo tři roky — ale mohlo to být i déle. Druhá Mojžíšova pouze říká, že dítě „vyrostlo“ u svých rodičů, což nevyjadřuje žádný určitý věk. V každém případě však Amram a Jokebed jistě využili čas, aby svému synovi pomohli uvědomit si, že je jedním z Hebrejců, a aby ho poučovali o Jehovovi. Teprve časem se mělo ukázat, jak dalece se jim podařilo vštípit do Mojžíšova srdce víru a lásku ke spravedlnosti.

Když byl Mojžíš faraónově dceři vrácen, byl poučován „ve veškeré moudrosti Egypťanů“. (Skutky 7:22) K tomu patřilo školení, díky němuž by byl Mojžíš způsobilý pro vládní úřad. K rozsáhlé egyptské vzdělanosti patřila matematika, geometrie, architektura, stavitelství a jiné umělecké a vědní obory. Lze předpokládat, že si královská rodina přála, aby byl poučen také o egyptském náboženství.

Je možné, že Mojžíš dostal toto výjimečné vzdělání společně s jinými královskými potomky. K těm, kdo dostali takové elitní vzdělání, patřily „děti cizozemských vladařů, které byly poslány do Egypta nebo tam byly drženy jako rukojmí. Tito lidé se měli ‚zcivilizovat‘ a potom měli být posláni zpět, aby panovali jako vazalové“ věrní faraónovi. (The Reign of Thutmose IV, od Betsy M. Bryanové) S královskými paláci byly zřejmě spojeny vychovatelny, v nichž se pečovalo o děti a v nichž se mladí lidé připravovali ke službě u dvora. * Z nápisů, jež pocházejí z období Střední a Nové říše, vysvítá, že někteří z faraónových osobních služebníků a vysokých vládních úředníků si až do dospělosti uchovali čestný titul „Dítě vychovatelny“.

Život u dvora byl pro Mojžíše zkouškou. Nabízel bohatství, přepych a moc. Bylo s ním spojeno i nebezpečí v mravním ohledu. Jak bude Mojžíš reagovat? K čemu zaměří svou věrnou oddanost? Bude opravdovým Jehovovým ctitelem, bratrem utiskovaných Židů, anebo dá přednost všemu tomu, co může nabídnout pohanský Egypt?

 Závažné rozhodnutí

Ve čtyřiceti letech, kdy se už mohl cítit Egypťanem, Mojžíš „vyšel ke svým bratrům, aby se podíval na břemena, která nosili“. Z toho, co udělal potom, je patrné, že to nebyla pouhá zvědavost, ale že jim chtěl pomoci. Když viděl, jak jeden Egypťan bije nějakého Hebrejce, vložil se do věci a utiskovatele usmrtil. Tímto činem dokázal, že svým srdcem je se svými bratry. Mrtvý muž byl pravděpodobně nějaký úředník, a byl zabit při výkonu služby. V očích Egypťanů měl Mojžíš všechny důvody být věrně oddán faraónovi. Mojžíše však také podněcovala láska ke spravedlnosti, vlastnost, kterou pak projevil i druhý den, když vytkl jednomu Hebrejci, že nespravedlivě bije svého druha. Mojžíš toužil hebrejský lid z tohoto krutého otroctví osvobodit. Když se však faraón dozvěděl o jeho neloajálnosti a chtěl jej usmrtit, byl Mojžíš nucen prchnout do Midianu. (2. Mojžíšova 2:11–15; Skutky 7:23–29) *

Doba, kdy chtěl Mojžíš osvobodit Boží lid, neodpovídala Jehovovu záměru. Jeho činy však svědčily o jeho víře. V Hebrejcům 11:24–26 čteme: „Vírou Mojžíš, když dorostl, odmítl být nazýván synem faraónovy dcery a zvolil si, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s Božím lidem, spíše než aby měl dočasné potěšení z hříchu.“ Proč? „Protože Kristovu pohanu považoval za větší bohatství než egyptské poklady; neboť se upřeně díval vstříc vyplacení odměny.“ To, že zde je výjimečně použito označení ‚Kristus‘, což znamená „pomazaný“, je v souvislosti s Mojžíšem vhodné v tom smyslu, že Mojžíš později dostal zvláštní pověření přímo od Jehovy.

Představme si to! Mojžíš dostal vzdělání, jaké mohl získat jen egyptský aristokrat. V jeho postavení se před ním otevírala skvělá kariéra, mohl mít veškeré potěšení, jaké si jen lze představit, a přece to všechno zavrhl. Život na dvoře despotického faraóna byl podle jeho názoru v rozporu s láskou k Jehovovi a ke spravedlnosti. Sliby, které Bůh dal jeho předkům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, Mojžíš znal a uvažoval o nich, a proto dal přednost Boží přízni. Jehova tudíž mohl Mojžíšovi svěřit mimořádně důležitou úlohu ve splňování svých záměrů.

Všichni musíme činit důležitá rozhodnutí. Možná, že i vy stojíte před nějakým těžkým rozhodnutím, podobně jako Mojžíš. Měli byste se za každou cenu vzdát určitých zvyků nebo zdánlivých výsad? Jestliže se musíte rozhodnout, vzpomeňte si, že Mojžíš považoval Boží přátelství za cennější než všechny egyptské poklady a že toho nikdy nelitoval.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 11]

Smlouvy s kojnými

Matky obvykle kojily své malé děti samy. Odborný pracovník Brevard Childs však v časopise Journal of Biblical Literature uvádí, že „v některých případech byla v aristokratických rodinách [na Blízkém východě] najímána kojná. Tento zvyk byl běžný také v případech, kdy matka nemohla sama své dítě kojit nebo kdy nebylo známo, kdo je jeho matkou. Kojná převzala odpovědnost za to, že se bude po určenou dobu o dítě starat a bude je kojit.“ Mezi starověkými nálezy z Blízkého východu se zachovalo několik papyrů, jež obsahují smlouvy s kojnými. Tyto doklady potvrzují, že šlo o zvyk rozšířený od období sumerského až do doby pozdního helénismu v Egyptě. Tyto dokumenty obvykle obsahovaly údaj o tom, kterých osob se smlouva týká, na jak dlouhou dobu se vztahuje, jaké budou pracovní podmínky, bližší údaje o způsobu výživy, jaká bude pokuta za porušení smlouvy, a byla v nich uvedena i mzda a způsob její výplaty. Obvykle „kojení trvalo dva nebo tři roky,“ vysvětluje Childs. „Kojná se o dítě starala u sebe doma, ale někdy se vyžadovalo, aby dítě vrátila majiteli a ten aby mohl posoudit, jak prospívá.“

[Obrázky na straně 9]

Z jednoho starobylého vyobrazení je patrné, že se cihlářství v Egyptě od Mojžíšovy doby příliš nezměnilo

[Podpisky]

Nahoře: Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.; dole: Erich Lessing/Art Resource, NY