Otázky čtenářů

Bylo by vhodné, aby křesťanský služebník pronesl proslov při pohřbu někoho, kdo spáchal sebevraždu?

Na otázku, zda může s dobrým svědomím pronést proslov při pohřbu někoho, kdo patrně spáchal sebevraždu, si každý křesťanský služebník bude muset odpovědět sám. Při takovém rozhodování by měl vzít v úvahu tyto otázky: Jak se na sebevraždu dívá Jehova? Šlo skutečně o sebevraždu? Mohla být sebevražda důsledkem nějaké duševní nebo emocionální poruchy? Jak pohlížejí na sebevraždu lidé v místě, kde dotyčný člověk žil?

Vzhledem k tomu, že jsme křesťané, zajímáme se o to, jak na sebevraždu pohlíží Jehova. Jehova považuje lidský život za drahocenný a posvátný. (1. Mojžíšova 9:5; Žalm 36:9) Jestliže někdo úmyslně zabije sám sebe, dopustí se sebevraždy, a takové jednání tedy vyvolává Boží nelibost. (2. Mojžíšova 20:13; 1. Jana 3:15) Znamená to snad, že je vyloučeno pronést proslov při pohřbu někoho, kdo se stal obětí sebevraždy?

Podívejme se, co se stalo v případě izraelského krále Saula. Když si Saul uvědomil, že svou poslední bitvu s Filištíny nepřežije, nechtěl, aby s ním nepřátelé jednali potupně, a proto raději „vzal meč a nalehl na něj“. Když Filištíni našli jeho mrtvolu, upevnili ji na zeď města Bet-šan. Jakmile obyvatelé Jabeš-gileadu zjistili, co Filištíni udělali, Saulovu mrtvolu sňali a spálili ji. Potom vzali jeho kosti a pohřbili je. Dokonce se sedm dní postili, což byl u Izraelitů tradiční smuteční obřad. (1. Samuelova 31:4, 8–13; 1. Mojžíšova 50:10) Když David, Jehovův pomazaný, zjistil, co obyvatelé Jabeš-gileadu udělali, řekl: „Kéž jste požehnaní od Jehovy, protože jste svému pánovi, Saulovi, projevili tu milující laskavost, že jste ho pohřbili. A kéž nyní vám Jehova projeví milující laskavost a důvěryhodnost.“ (2. Samuelova 2:5, 6) Z inspirované zprávy nevyplývá, že za to, co by se dalo chápat jako pohřební obřad za krále Saula, byli obyvatelé Jabeš-gileadu odsouzeni. Naproti tomu jistí lidé měli zůstat nepohřbeni, protože se dopustili nesprávného jednání. (Jeremjáš 25:32, 33) Křesťanský služebník, který se rozhoduje, zda pronese proslov na pohřbu někoho, kdo se stal obětí sebevraždy, může tuto zprávu o Saulovi vzít v úvahu.

Tento křesťanský služebník může vzít v úvahu také účel pohřebního obřadu. Na rozdíl od lidí, kteří věří v nesmrtelnou duši, svědkové Jehovovi při pohřbech nepodporují nesprávnou představu, že zesnulý odešel na onen svět. Hlavním účelem vzpomínkového obřadu není prospět zemřelému, ale spíše utěšit pozůstalé a účastníkům vydat svědectví o tom, v jakém stavu jsou mrtví. (Kazatel 9:5, 10; 2. Korinťanům 1:3–5) Jiným důležitým účelem pohřebního proslovu je pomoci všem přítomným, aby se zamysleli nad pomíjivostí života. (Kazatel 7:2) Splní vzpomínkový proslov na pohřbu oběti sebevraždy v těchto směrech svůj účel?

Někdo si může myslet, že si dotyčný vzal život úmyslně a že si byl plně vědom svého hříchu proti Jehovovi. Je ale v každém případě takový pocit opodstatněný? Nemohl to být pouze neuvážený čin? Někteří lidé se o sebevraždu pokusí, ale potom toho litují a svůj úmysl neuskuteční. Po smrti už nikdo nemůže činit pokání za to, co udělal.

Další důležitou okolností je to, že sebevražda je mnohdy spojena s duševní nebo emocionální poruchou. V těchto případech skutečně lze mluvit o tom, že se někdo stal obětí sebevraždy. Podle některých statistik 90 procent těch, kdo  spáchali sebevraždu, trpělo duševní či emocionální poruchou nebo mělo problém s nějakým návykem. Odpustí Jehova sebevraždu, kterou někdo spáchal v takovém stavu? My nemůžeme rozhodovat o tom, zda se někdo dopustil hříchu, který je v Jehovových očích neodpustitelný. Křesťanský služebník, který se rozhoduje, zda vykoná pohřební obřad za oběť sebevraždy, může vzít v úvahu okolnosti, v nichž dotyčný žil, a také to, jaký byl jeho zdravotní stav.

Ještě jedno hledisko je třeba vzít v úvahu. Jaký názor na sebevraždu mají lidé v místě, kde dotyčný žil, a jak pohlížejí na jeho smrt? Tuto otázku musí vzít v úvahu především starší, kterým záleží na pověsti místního sboru svědků Jehovových. Podle toho, jak lidé v daném místě smýšlejí o sebevraždě všeobecně a o daném případě jmenovitě, mohou se starší rozhodnout, že se raději nebudou k takovému pohřbu veřejně hlásit nebo že pohřební proslov nebude v sále Království.

Jestliže však je křesťanský služebník požádán, aby pohřbu předsedal, bude mít možná pocit, že to jako soukromá osoba může udělat. Jestliže se k tomu rozhodne, měl by být rozvážný a neměl by se konkrétně vyjadřovat o možnosti vzkříšení. Jakákoli vyhlídka zemřelého do budoucnosti je v Jehovových rukou a nikdo nemůže říci, zda zemřelý bude vzkříšen, nebo ne. Křesťanský služebník se může soustředit na biblické pravdy o smrti a může nabídnout útěchu pozůstalým.