Poučení z římských dějin

„JESTLIŽE jsem jako lidé bojoval s divokými zvířaty v Efezu.“ Někteří znalci se domnívají, že podle těchto slov zaznamenaných v 1. Korinťanům 15:32 byl apoštol Pavel odsouzen k tomu, aby zápasil v římské aréně. Ať tomu bylo jakkoli, zápasy, při nichž se v aréně bojovalo na život a na smrt, byly tehdy pořádány často. Co se o představeních pořádaných v aréně dozvídáme z dějin?

Jako křesťané toužíme po tom, aby naše svědomí bylo formováno Jehovovým smýšlením. Může nám to pomoci správně se rozhodovat v takových věcech, jako je dnešní zábava. Zamysleme se například nad tím, jaký je Jehovův postoj k násilí. Poznáme jej z napomenutí: „Nezačínej závidět násilnému muži, ani si nevol žádnou z jeho cest.“ (Přísloví 3:31) První křesťané tuto radu znali a mohli ji uplatňovat, když mnozí lidé kolem nich vzrušeně sledovali římské gladiátorské  zápasy. Podívejme se na to, co se při takových zápasech dělo, a uvidíme, jaké jednoznačné poučení z toho vyplývá pro dnešní křesťany.

V římské aréně proti sobě stojí dva ozbrojení gladiátoři. Meč třeskne o štít, a již při prvních zásazích se rozlehne řev rozvášněných diváků, kteří tak začnou povzbuzovat svého favorita. Je to zoufalý boj. Za chvíli jeden ze soupeřů, zraněný a neschopný dalšího boje, odhazuje zbraně a pokleká, čímž dává najevo svou porážku a prosí o milost. Křik se stupňuje. Někteří ze zástupu volají o slitování, jiní vyžadují jeho smrt. Všechny zraky se upírají k císaři. Panovník si všímá reakce davu a může poraženého bojovníka osvobodit, nebo znamením ruky — palcem obráceným dolů — může dát příkaz k jeho usmrcení.

Gladiátorské hry byly atrakcí, kterou Římané vášnivě milovali. Překvapující může být zjištění, že se takové zápasy zpočátku konaly při pohřbech významných osobností. Tvrdí se, že původně šlo o lidskou oběť, kdysi prováděnou mezi Osky a Samnity, kmeny, jež žily na území dnešní střední Itálie. Těmito oběťmi měli být smiřováni duchové mrtvých. Zápas tohoto druhu se nazýval munus neboli „dar“ (množné číslo munera). Záznamy ukazují, že v Římě se první hry konaly v roce 264 př. n. l. a že tehdy na dobytčím trhu zápasily tři dvojice gladiátorů. Při pohřbu Marca Aemilia Lepida bylo vybojováno 22 soubojů. Při pohřbu Publia Licinia proti sobě stálo 60 dvojic. V roce 65 př. n. l. poslal Julius Caesar do arény 320 dvojic.

„Pohřby aristokratů byly politickými akty,“ říká historik Keith Hopkins, „a pohřební hry měly politický podtext. . ., protože byly populární mezi občanskými voliči. Vzrůstající okázalost při gladiátorských hrách byla ve skutečnosti výsledkem politického soutěžení mezi ctižádostivými aristokraty.“ Za Augustovy vlády (27 př. n. l. až 14 n. l.) již munera představovala neomezeně štědré dary, jimiž bohatí státní úředníci financovali zábavy pro lidové masy a zajišťovali si tak svou politickou kariéru.

Účastníci a jejich výcvik

Možná vás bude zajímat, kdo vlastně gladiátoři byli. Mohli to být otroci, zločinci odsouzení k smrti, váleční zajatci, ale i svobodní občané, které lákalo vzrušení nebo vidina slávy a bohatství. Všichni dostali výcvik ve školách, jež se podobaly vězení. V knize Giochi e spettacoli (Hry a představení) se uvádí, že při výcviku byli gladiátoři „stále pod dohledem stráží a museli se podrobit tvrdé kázni, těm nejpřísnějším pravidlům a mimořádně tvrdým trestům. . . Takové zacházení často vedlo k sebevraždě, odboji nebo vzpouře.“ V největší římské gladiátorské škole bylo v celách ubytováno nejméně tisíc osob. Každý muž měl určitou specializaci. Jedni bojovali ve zbroji, se štítem a mečem, druzí se sítí a s trojzubcem. Další byli vycvičeni tak, aby vystupovali v jiném populárním představení, totiž v lovu, a byli tedy schopni postavit se tváří v tvář šelmám. Je možné, že se apoštol Pavel odvolával právě na něco takového?

Organizátoři představení se mohli obrátit na zprostředkovatele, kteří verbovali a cvičili sedmnáctileté nebo osmnáctileté chlapce, aby se stali gladiátory. Špinavý obchod s lidskými  životy hodně vynášel. Jednoho výjimečného představení, které uspořádal Traianus na počest jistého vojenského vítězství, se zúčastnilo 10 000 gladiátorů a 11 000 zvířat.

Den v aréně

Ráno bylo vždy věnováno lovu. Do arény mohly být vehnány nejrůznější šelmy. Divákům se velmi líbil zápas býka a medvěda. Tato dvě zvířata byla často spolu svázána, aby proti sobě bojovala, dokud jedno z nich nepodlehne. To, které přežilo, potom dobil lovec. Při jiných oblíbených zápasech byli stavěni lvi proti tygrům nebo sloni proti medvědům. Lovci se honosili svou obratností, když zabíjeli exotická zvířata, která byla bez ohledu na náklady dovážena ze všech částí říše — levharty, nosorožce, hrochy, žirafy, hyeny, velbloudy, vlky, kance a antilopy.

Díky divadelním efektům se lov stal nezapomenutelnou podívanou. Scéna se podobala skutečnému lesu — byly tam kameny, rybníky a stromy. V některých arénách se zvířata objevila jakoby kouzlem, pomocí podzemních výtahů a padacích dveří. Zvířata se chovala nepředvídatelně, čímž představení nabývala na zajímavosti, ale to, co diváky přihlížející lovu fascinovalo nejvíce, byla patrně krutost.

Potom byly na programu popravy. Pořadatelé se snažili předvést je originálním způsobem. Předváděla se dramata s mytologickými náměty, a herci při nich skutečně umírali.

Odpoledne spolu zápasily jednotlivé třídy gladiátorů, z nichž každá měla svou charakteristickou výzbroj a byla vycvičena v zápase odlišnými technikami. Zřízenci, kteří vynášeli mrtvoly, byli převlečeni za boha podsvětí.

Účinek na diváky

Davy si nenasytně žádaly, aby se stále něco dělo. Zápasníci, kteří nebyli dost aktivní, byli proto pobízeni biči a rozžhaveným železem. Davy křičely: „Proč támhleten nabíhá na meč tak bázlivě?“ „Proč vraždíš tak váhavě?“ „Proč umíráš tak nerad?“ „Žeňte je bičem, aby se bili!“ „Ať se spolu bijí s nastavenou holou hrudí!“ Římský státník Seneca píše, že o přestávce se ozval hlas: „Popravujte lidi, ať se něco děje!“

Není divu, že se po návratu domů Seneca cítil „krutější a nelidštější“. Nad upřímným vyznáním tohoto diváka bychom se měli vážně zamyslet. Je možné, že by některá dnešní sportovní utkání působila na diváky podobně, takže by pak byli „krutější a nelidštější“?

Někteří diváci mohli považovat za štěstí, že se vůbec vrátili domů. Když jednou jakýsi divák pronesl nějakou vtipnou poznámku o Domitianovi, tento císař ho nechal odtáhnout ze sedadla a předhodit psům. Za Caliguly byl nedostatek zločinců odsouzených k popravě, a proto císař přikázal, aby byla předhozena šelmám skupina lidí z přítomného davu.  A když jevištní zařízení nefungovalo tak, jak mělo, museli na Claudiův příkaz zápasit v aréně mechanici, kteří měli zařízení na starosti.

Fanatismus diváků vedl také ke katastrofálním událostem a výtržnostem. Jeden amfiteátr postavený severně od Říma se zřítil a údajně tam zahynuly tisíce lidí. V roce 59 n. l. došlo k výtržnosti při jednom představení v Pompejích. Tacitus vypráví, že střetnutí mezi davem místních obyvatel a jejich soupeři ze sousedního města začalo urážkami, pak po sobě začali házet kamení a nakonec došlo na meče. Někteří lidé byli zmrzačeni nebo zraněni, a mnozí přišli o život.

Jednoznačné poučení

Nedávno byla v římském Koloseu uspořádána výstava (Sangue e arena, „Krev a písek“), která ukazovala, co dnes odpovídá někdejším představením munera. Výmluvně o tom svědčily videozáznamy býčích zápasů, profesionálního boxu, hrozných havárií při automobilových a motocyklových závodech, divokých rvaček při různých sportovních hrách, a také výtržností diváků. Představení končilo leteckým pohledem na Koloseum. Co myslíte, k jakému závěru měli návštěvníci dojít? Kolik z nich si z toho vzalo poučení?

V dnešní době se v některých zemích běžně pořádají psí, kohoutí a býčí zápasy, a také se pěstují sporty vyznačující se násilím. Při automobilových a motocyklových závodech se riskuje život, jen aby davy měly vzrušující podívanou. A vzpomeňme si, co se denně vysílá v televizi. Ze studií provedených v jedné západní zemi vyplynulo, že průměrný dětský divák může do svých deseti let zhlédnout 10 000 vražd a 100 000 přepadení.

Záliba v atrakcích vyznačujících se násilím se „neslučuje s pravým náboženstvím a s pravou poslušností pravého Boha,“ řekl ve třetím století Tertullianus. Lidi, kteří se takových atrakcí účastnili, považoval za spoluviníky těch, kdo někoho usmrtili. A co dnes? Každý by si mohl položit otázku: „Baví mě dívat se na krev, zabíjení nebo násilí v televizi nebo na internetu?“ Stojí za to připomenout si Žalm 11:5, kde je řečeno: „Sám Jehova zkoumá spravedlivého stejně jako ničemného, a každého, kdo miluje násilí, jeho duše jistě nenávidí.“

[Rámeček na straně 28]

Zápasy pro „usmíření mrtvých“

O původu gladiátorských zápasů Tertullianus ve třetím století napsal: „V dřívějších dobách se lidé domnívali, že takovým představením, jehož krutost předtím poněkud zcivilizovali, prokazují službu mrtvému. Ve starých dobách si totiž lidé mysleli, že duše mrtvých lze usmířit lidskou krví, a proto měli ve zvyku při pohřbech obětovat zajatce nebo podřadné otroky, které kvůli tomu koupili. Později považovali za dobré udělat z tohoto zvyku zábavu, aby tak zakryli svou bezbožnost. Ti, které si opatřili, byli tedy vycvičeni, aby tehdejších zbraní používali co nejlépe — aby se uměli nechat zabít! — a pak byli v ustanovený pohřební den u hrobek usmrceni. . . Pro ty, jimž někdo zemřel, tedy bylo potěchou vraždění. Tak vzniklo munus. Krutost představení však byla stále rafinovanější, stejně jako představení samo; potěšení z takového svátečního dne by totiž nebylo úplné, kdyby se na trhání lidských těl nepodílela také divoká zvířata. Oběť k usmíření mrtvých byla považována za pohřební obřad.“

[Obrázek na straně 27]

Starověká gladiátorská přilba a chránič holeně

[Obrázky na straně 29]

Bavit se pohledem na násilí považovali první křesťané za nepřijatelné. A co vy?

[Podpisky]

Box: Dave Kingdon/Index Stock Photography; automobilová havárie: AP Foto/Martin Seppala

[Podpisek obrázku na straně 26]

Phoenix Art Museum, Arizona/Bridgeman Art Library