Náboženské ikony — starobylé dědictví

„Ikony patří k tomu, co nás spojuje s dobrotou a svatostí Boha a Jeho Světců.“ (ARCIDIECÉZE ŘECKÉ PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE V AUSTRÁLII)

JE PARNÝ srpnový den. Sluneční paprsky praží na betonové schody vedoucí vzhůru ke klášteru „Nejsvětější Matky Boží“ na ostrově Tínos v Egejském moři. Přes dvacet pět tisíc zbožných poutníků, členů řecké pravoslavné církve, se nedá palčivým sluncem odradit. Tito lidé se odhodlaně, krok za krokem snaží dostat k bohatě zdobené ikoně zobrazující Ježíšovu matku.

Po zkrvavených kolenou se plazí chromá dívenka, nepochybně v bolestech a se zoufalstvím ve tváři. Nedaleko od ní se vyčerpaná stará paní, která přijela z druhého konce Řecka, snaží navzdory únavě pokračovat v pouti. Netrpělivý, upocený muž středního věku se nedočkavě pokouší proklestit si cestu tlačenicí. Jejich cílem je políbit ikonu Marie a v úctě se před ní vrhnout na zem.

Tito velice zbožní lidé bezpochyby upřímně touží uctívat Boha. Kolik z nich však ví, že uctívání náboženských ikon vzniklo mnoho staletí před křesťanstvím?

Ikony jsou velmi rozšířené

V pravoslavném světě jsou ikony všude. Ikony zobrazující Ježíše, Marii a mnohé „svaté“ zaujímají ústřední místo v kostelích. Svou úctu k ikonám věřící často projevují tím, že je líbají, pálí před nimi kadidlo a nechávají před nimi hořet svíce. Kromě toho koutek s ikonami je téměř v každé domácnosti pravoslavných věřících, a tito lidé se tam před nimi modlí. Pravoslavní křesťané často říkají, že se při uctívání ikon dostávají do spojení s Bohem. Mnozí z nich jsou přesvědčeni o tom, že ikony jsou prostoupeny božskou milostí a že mají zázračnou moc.

Takoví věřící lidé mohou být překvapeni, když se dozvědí, že křesťané v prvním století používání ikon při uctívání neuznávali. V knize Byzantium se uvádí: „První křesťané zdědili z judaismu odpor k modlářství, a proto jim jakékoli uctívání obrazů svatých připadalo podezřelé.“ Tato kniha však dále říká: „Od pátého století se uctívání ikon nebo soch ... na veřejnosti i v soukromí začalo stále více šířit.“ Jestliže se tedy v křesťanství prvního století ikony jako náboženský předmět nepoužívaly, odkud vlastně pocházejí?

Pátrání po jejich původu

Badatel Vitalij Ivanovič Petrenko napsal: „Tradice používání obrazů a soch pochází z doby dávno před vznikem křesťanství  a má ‚pohanský původ‘.“ Mnozí historikové se s tímto názorem shodují a říkají, že kořeny uctívání ikon sahají do náboženství starověkého Babylónu, Egypta a Řecka. Například ve starověkém Řecku byly ve spojitosti s náboženstvím používány sochy. Lidé věřili, že tyto sochy jsou obdařeny božskou mocí. Mnozí se domnívali, že některé z těchto soch nebyly vyrobeny lidskou rukou, ale že spadly z nebe. Při zvláštních svátcích byly takové kultovní sochy nošeny v procesí městem a byly jim přinášeny oběti. „Zbožní lidé považovali kultovní vyobrazení za božstvo samotné, ačkoli byla jistá snaha ... božstvo od jeho vyobrazení odlišovat,“ říká Petrenko.

Jak takové představy a praktiky pronikly do křesťanství? Tento badatel vysvětluje, že ve stoletích po smrti Kristových apoštolů se zejména v Egyptě „křesťanské představy dostávaly do styku se ‚směsicí pohanství‘ — takže egyptské, řecké, židovské, orientální a římské zvyky a názory byly pak uplatňovány společně s křesťanským vyznáním“. Tak si „křesťanští řemeslníci osvojili [ekumenickou] metodu a začali používat pohanské symboly v nových souvislostech, ačkoli je plně neočistili od pohanského vlivu“.

Na ikony se zanedlouho začal soustřeďovat náboženský život jak jednotlivců, tak i náboženské obce. Historik Will Durant ve své knize The Age of Faith [Věk víry] popisuje, jak k tomu došlo: „Počet uctívaných světců vzrůstal, a bylo tedy třeba je nějak identifikovat a pamatovat si je; proto se začalo pořizovat mnoho jejich obrazů, a také obrazů Marie; pokud jde o Krista, předmětem náboženské úcty se stala nejen jeho domnělá podoba, ale i jeho kříž — a pro lehkověrné lidi se tyto věci staly dokonce magickým talismanem. Ze svatých ostatků, obrazů a soch se díky přirozené lidské představivosti staly předměty uctívání; lidé se před nimi vrhali na zem, líbali je, pálili před nimi svíce a kadidlo, věnčili je květinami a očekávali, že tyto předměty budou svým okultním vlivem působit zázraky... Otcové  a církevní koncily znovu a znovu lidem vysvětlovali, že tyto obrazy ani sochy nejsou božstvem, ale že jen božstvo připomínají; lidé však mezi tím nechtěli dělat žádný rozdíl.“

Mnozí lidé, kteří používají náboženské ikony dnes, tvrdí něco podobného. Říkají, že obrazy nejsou uctívány, ale jsou jen chovány v úctě. Tito lidé možná tvrdí, že náboženské obrazy jsou správnou — či dokonce neodmyslitelnou — pomůckou k uctívání Boha. Snad si něco takového myslíte i vy. Musíme si však položit otázku: Jak se na to dívá Bůh? Mohla by úcta k ikoně zajít tak daleko, že by ikona byla ve skutečnosti uctívána? Mohlo by být s takovými zvyky opravdu spojeno nějaké skryté nebezpečí?

[Rámeček a obrázek na straně 4]

Co je ikona?

Na rozdíl od soch, často používaných při uctívání v katolické církvi, ikony jsou dvojrozměrná vyobrazení znázorňující Krista, Marii, „světce“, anděly, postavy a události popisované v Bibli nebo též události z dějin pravoslavné církve. Obvykle jsou malovány na přenosné dřevěné desky.

Pravoslavná církev zastává názor, že „světci vyobrazení na ikonách nevypadají jako obyčejní lidé“. Ikony se vyznačují také tím, že jsou zpracovány „obrácenou perspektivou“ — vzdálenější předměty se na obraze postupně nezmenšují. Obvykle „zde nejsou žádné stíny a není naznačen rozdíl mezi dnem a nocí“. Také panuje přesvědčení, že dřevo ikony a použitá barva mohou „být naplněny Boží přítomností“.

[Obrázek na straně 4]

Používání soch a obrazů má pohanský původ

[Podpisek obrázku na straně 3]

© AFP/CORBIS