Životní příběh

Posiluje mě naše celosvětové společenství bratrů

VYPRÁVÍ THOMSON KANGALE

Dne 24. dubna 1993 jsem byl pozván, abych se zúčastnil zasvěcení nového komplexu odbočky v Zambii. Tento komplex, který leží v Lusace, zahrnoval třináct budov. Špatně se mi chodilo, a tak se mě sestra, která nás provázela po prostorách odbočky, laskavě zeptala: „Nechceš, abych ti nosila židli, takže by sis mohl během prohlídky občas odpočinout?“ Já jsem černoch a ona běloška, ale jí to bylo jedno. Hluboce mě to dojalo. Poděkoval jsem jí, protože díky její laskavosti jsem mohl absolvovat prohlídku všech prostor odbočky.

BĚHEM let jsem zažil řadu podobných zkušeností, které mě hřejí u srdce a které mě znovu a znovu ujišťují o tom, že v křesťanském společenství svědků Jehovových panuje láska, o níž Kristus řekl, že má být poznávacím znakem jeho pravých následovníků. (Jan 13:35; 1. Petra 2:17) Dovolte mi, abych vám vyprávěl, jak jsem se před lety s těmito křesťany seznámil. Bylo to v roce 1931, tedy v roce, kdy veřejně prohlásili své přání být známi pod biblickým jménem svědkové Jehovovi. (Izajáš 43:12)

Počátky služby v Africe

V listopadu 1931, to mi bylo 22 let, jsem žil ve městě Kitwe, které leží v provincii Copperbelt v Severní Rhodesii (dnešní Zambie). Se svědky Jehovovými mě seznámil kamarád,  se kterým jsem hrával fotbal. Navštívil jsem pár jejich shromáždění a pak jsem jihoafrickou odbočku v Kapském Městě požádal o biblickou studijní pomůcku Harfa Boží. * Kniha byla napsaná v angličtině, a tak pro mě bylo těžké jí porozumět, protože jsem anglicky moc neuměl.

Provincie Copperbelt se nachází asi 240 kilometrů jihozápadně od jezera Bangweulu, v jehož okolí jsem vyrostl. V této oblasti pracovalo v měděných dolech mnoho lidí i z jiných provincií. Pravidelně se tam několik skupin svědků scházelo ke studiu Bible. Po nějaké době jsem se přestěhoval z Kitwe do nedalekého města Ndola a začal jsem se stýkat se skupinou místních svědků. V té době jsem byl kapitánem fotbalového týmu, který se nazýval Prince of Wales. Také jsem pracoval jako sluha jednoho bělocha, který byl manažerem African Lakes Corporation, což byla společnost, která vlastnila řetězec obchodů ve střední Africe.

Měl jsem jen to nejzákladnější vzdělání a to málo, co jsem se naučil anglicky, jsem pochytil od Evropanů, u nichž jsem pracoval. Měl jsem však touhu rozšířit své vzdělání, a tak jsem se přihlásil do školy ve městě Plumtree, které se nachází v Jižní Rhodesii (nynější Zimbabwe). Mezitím jsem však napsal odbočce v Kapském Městě podruhé. V dopise jsem sdělil, že jsem dostal Harfu Boží, a také jsem vyjádřil svou touhu celodobě sloužit Jehovovi.

K mému překvapení jsem dostal odpověď, ve které stálo: „Vaše touha sloužit Jehovovi je chvályhodná. Chtěli bychom vás povzbudit, abyste se o to modlil, a Jehova vám pomůže lépe porozumět pravdě a najde vám místo, kde byste mu mohl sloužit.“ Přečetl jsem si dopis několikrát, a pak jsem se zeptal několika svědků, co bych měl dělat. Řekli mi: „Jestliže máš opravdovou touhu sloužit Jehovovi, dál dělej pokroky, a začni s tím hned.“

Celý týden jsem předkládal tuto záležitost Bohu v modlitbě a nakonec jsem se rozhodl vzdát se svého vzdělávání a pokračovat v biblickém studiu se svědky. Následující rok, v lednu 1932, jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem ve vodě. Pak jsem se přestěhoval z Ndoly do nedalekého města Luanshya, kde jsem se setkal s Jeanette, která byla také svědkem Jehovovým. V září 1934 jsme se vzali. Jeanette měla již předtím syna a dceru.

Postupně jsem dělal duchovní pokroky a v roce 1937 jsem vstoupil do celodobé služby. Krátce potom jsem byl jmenován cestujícím služebníkem, jemuž se  nyní říká krajský dozorce. Cestující dozorci navštěvují sbory svědků Jehovových a duchovně je posilují.

Kázání v počátečních letech

V lednu 1938 jsem byl poslán k jednomu africkému náčelníkovi, který se jmenoval Sokontwe a který požádal, aby ho svědkové Jehovovi navštívili. Tři dny jsem jel na kole, abych se k němu dostal. Když jsem mu řekl, že moje návštěva je reakcí na dopis, který poslal do odbočky v Kapském Městě, vyjádřil opravdové ocenění.

Chodil jsem od chýše k chýši a zval jsem obyvatele jeho vesnice do insaka, což byl přístřešek, kde se projednávaly veřejné záležitosti. Když se lidé shromáždili, promluvil jsem k nim. Výsledkem bylo, že mnozí začali studovat Bibli. Náčelník vesnice a jeho písař se stali prvními dozorci tamějšího sboru. Dnes je na tomto území, které je známo jako oblast Samfya, více než 50 sborů.

V letech 1942 až 1947 jsem sloužil v oblasti kolem jezera Bangweulu. S každým sborem jsem trávil deset dní. Dělníků, kteří se podíleli na duchovní sklizni, bylo tehdy málo, a tak jsme se cítili jako náš Pán Ježíš Kristus, když řekl: „Ano, žeň je veliká, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.“ (Matouš 9:36–38) Cestování bylo v té době obtížné, a tak zatímco já jsem navštěvoval sbory, Jeanette většinou zůstávala s dětmi v Luanshyi. Mezitím se nám narodily další dvě děti, ale jedno z nich zemřelo, když mu bylo deset měsíců.

V té době nebylo mnoho automobilů ani silnic. Jednou jsem se na Jeanettině kole vydal na cestu dlouhou přes 200 kilometrů. Když jsem se někdy musel dostat přes nějakou řeku, dal jsem si kolo na ramena, přidržoval ho jednou rukou a druhou rukou jsem plaval. Mimochodem, počet svědků v Luanshyi rychle rostl a v roce 1946 bylo na Památné slavnosti 1 850 přítomných.

Setkávám se s odporem

Během druhé světové války si mě jednou předvolal oblastní komisař v Kawambwě a řekl: „Chci, abyste přestal používat knihy od Společnosti Strážná věž, protože teď jsou zakázané. Mohu vám ale dát materiály, které můžete použít k psaní jiných knih, jež byste mohl použít ve své práci.“

„S literaturou, kterou máme, jsem spokojen,“ odpověděl jsem. „Nic jiného nepotřebuji.“

„To neznáte Američany,“ varoval mě (naše literatura byla tehdy tištěna ve Spojených státech). „Oklamou vás.“

„Kdepak, ti, se kterými jsem ve spojení, to neudělají,“ ujistil jsem ho.

Potom se zeptal: „Nemohl byste povzbudit vaše sbory, aby finančně přispívaly na válečné výdaje, jako to dělají ostatní náboženství?“

„To je práce pro vládní úředníky,“ odpověděl jsem.

„Jděte raději domů a přemýšlejte o tom,“ řekl.

„V 2. Mojžíšově 20:13 a 2. Timoteovi 2:24 nás Bible vybízí, abychom nezabíjeli a ani nebojovali,“ odpověděl jsem.

Dovolil mi sice odejít, ale později si mě předvolal oblastní komisař z města Fort Rosebery, které se dnes jmenuje Mansa. Komisař mi řekl: „Zavolal jsem vás sem, abych vám oznámil, že vláda zakázala vaše knihy.“

„Ano, slyšel jsem o tom,“ řekl jsem mu.

„Takže byste měl jít do všech vašich sborů a říct vašim spoluvěřícím, aby všechny knihy přinesli sem. Rozumíte?“

„To není moje práce,“ odpověděl jsem. „To je odpovědnost vládních úředníků.“

Náhodné setkání přináší ovoce

Po válce jsme kázali dál. V roce 1947, když jsem skončil svou službu v jednom sboru ve vesnici Mwanza, vyptával jsem se, kde bych si mohl dát šálek čaje. Poslali mě do domu  pana Nkonde, kde byla čajovna. Pan Nkonde a jeho manželka mě vřele přijali. Zeptal jsem se ho, zda by si chtěl — zatímco budu popíjet čaj — přečíst z knihy „Bůh budiž pravdivý“ kapitolu nazvanou „Peklo, místo odpočinku v naději“.

„Jak tedy chápete peklo?“ zeptal jsem se, když jsem čaj dopil. To, co se dočetl, jej velmi překvapilo, a tak začal se svědky studovat Bibli. Později se on i jeho manželka dali pokřtít. Ačkoli pan Nkonde nezůstal svědkem Jehovovým, jeho manželka a několik jeho dětí ano. Jeho dcera Pilney dnes slouží v odbočce svědků Jehovových v Zambii. Její matka je sice pokročilého věku, ale stále se věrně věnuje službě Jehovovi.

Na skok do východní Afriky

Naše odbočka v Severní Rhodésii, která byla založena začátkem roku 1948 v Lusace, mě poslala do Tanganiky (nyní Tanzánie). Šli jsme tam pěšky hornatým krajem. Cesta nám trvala tři dny a byla velmi únavná. Já jsem nesl ranec s knihami, manželka naše oblečení a bratr, který nás doprovázel, nám nesl lůžkoviny.

Když jsme v březnu 1948 dorazili do Mbeyi, čekalo nás tam hodně práce. Pomáhali jsme bratrům, aby se ve větší míře přizpůsobili biblickému učení. Jednou z věcí, které bylo třeba změnit, bylo to, že jsme v té oblasti byli známi jako lidé od Strážné věže. Ačkoli bratři přijali jméno svědkové Jehovovi, veřejně známé nebylo. Někteří svědkové museli navíc opustit určité zvyky spojené s uctíváním mrtvých. Pravděpodobně nejtěžší však pro mnohé bylo legalizovat své manželství a tak je přede všemi učinit počestným. (Hebrejcům 13:4)

Později jsem měl výsadu sloužit v dalších oblastech východní Afriky, včetně Ugandy. Několik týdnů jsem strávil v Entebbe a Kampale, a tak i tam mnozí lidé obdrželi pomoc, aby poznali biblickou pravdu.

Pozvání do New Yorku

Po tom, co jsem nějakou dobu sloužil v Ugandě, jsem začátkem roku 1956 přijel do Dar es Salaamu, hlavního města Tanganiky. Tam na mě čekal dopis ze světového ústředí svědků Jehovových. Psalo se v něm, abych se začal připravovat na cestu do New Yorku, kde jsem měl navštívit mezinárodní sjezd naplánovaný na 27. července až 3. srpna 1958. Nemusím snad dodávat, jak jsem tím byl nadšen.

Když tedy přišel čas vydat se na cestu, odletěli jsme i s Lukou Mwangem, který také sloužil jako cestující dozorce, z Ndoly do Salisbury (nyní Harare) v Jižní Rhodésii a pokračovali do Nairobi v Keni. Odtud jsme letěli do Londýna, kde nás čekalo vřelé přijetí. Když jsme té noci šli spát, nadšeně jsme si povídali o tom, jak jsme byli pohostinně přijati bílými lidmi. Tento zážitek nás nesmírně povzbudil.

Konečně jsme dorazili na místo konání sjezdu, do New Yorku. Během sjezdu jsem přednesl zprávu o díle svědků Jehovových v Severní Rhodésii. Toho dne se na newyorských  stadionech Polo Grounds a Yankee Stadium sešlo téměř 200 000 posluchačů. V noci jsem pak nemohl spát, protože jsem přemýšlel o té nádherné výsadě, které se mi dostalo.

Sjezd velmi rychle uběhl a přišel čas vrátit se domů. Na zpáteční cestě jsme opět zažili láskyplnou pohostinnost od našich bratrů a sester v Anglii. Během celé naší cesty do New Yorku a zpět jsme byli svědky nezapomenutelných projevů jednoty mezi Jehovovým lidem, jednoty, kterou nemohou narušit rasové ani národnostní rozdíly.

Další pověření a zkoušky

V roce 1967 jsem byl jmenován oblastním dozorcem, tedy služebníkem, který navštěvuje jednotlivé kraje. Do té doby počet svědků v Zambii vzrostl na více než 35 000. Mé zdraví se však zhoršovalo, a proto jsem byl po nějaké době opět jmenován krajským dozorcem v provincii Copperbelt. U Jeanette se také objevily zdravotní problémy. V prosinci 1984 nakonec ve věrnosti zemřela.

Bylo to velmi zraňující, když mě její příbuzní poté, co zemřela, obvinili, že jsem Jeanettinu smrt zapříčinil svým čarodějnictvím. Ale ti, kteří věděli o Jeanettině nemoci a kteří již předtím mluvili s jejím lékařem, uvedli věci na pravou míru. Pak přišla další zkouška — někteří příbuzní chtěli, abych dostál tradičnímu zvyku, kterému se říká ukupyanika. Vyžaduje se, aby ten, komu zemřel manželský druh, měl pohlavní styk s blízkým příbuzným toho zemřelého. Samozřejmě, že jsem odmítl.

Tlak od příbuzných nakonec polevil. Byl jsem Jehovovi vděčný, že mi pomohl zachovat pevný postoj. Asi měsíc po pohřbu manželky za mnou přišel jeden bratr a řekl mi: „Bratře Kangale, v době, kdy ti zemřela manželka, jsi byl pro nás opravdovým povzbuzením, protože ses nenechal znečistit ani jedinou bezbožnou tradicí. Chceme ti moc poděkovat.“

Úžasná žeň

Nyní to je 65 let od té doby, co jsem začal celodobě sloužit Jehovovi. Přináší mi to velkou radost, když vidím, že v oblastech, kde jsem sloužil jako cestující dozorce, vznikly během těch let stovky sborů a bylo postaveno mnoho sálů Království. Počet svědků v Zambii vzrostl z 2 800 v roce 1943 na současných 122 000 hlasatelů Království. Minulý rok v této zemi, která má méně než 11 milionů obyvatel, navštívilo Památnou slavnost přes 514 000 lidí.

Jehova se o mě stále dobře stará. Když potřebuji lékařské vyšetření, jeden křesťanský bratr mě odveze do nemocnice. Bratři mě stále zvou, abych u nich ve sboru přednesl veřejnou přednášku, a to mi umožňuje těšit se z mnoha povzbuzujících setkání. Sbor, se kterým jsem spojen, zařizuje, že se křesťanské sestry střídají v úklidu mého domu, a bratři mě každý týden ochotně vozí na shromáždění. Vím, že bych nikdy nezažíval takovou láskyplnou pomoc, kdybych nesloužil Jehovovi. Děkuji mu za to, že mě stále používá v celodobé službě, a také za řadu úkolů, které jsem až dosud mohl zastávat.

Můj zrak se již zakalil a když jdu do sálu Království, musím cestou několikrát odpočívat. Moje aktovka mi nyní připadá těžší než dříve, a tak z ní vždycky vyndám všechny knihy, které nebudu na shromáždění potřebovat. Moje kazatelská služba spočívá zejména ve vedení biblických studií s lidmi, kteří chodí ke mně domů. Je však nádherné ohlédnout se zpátky a vidět ten úžasný růst. V místech, kde jsem sloužil, se Jehovova slova zapsaná u Izajáše 60:22 pozoruhodným způsobem splňují. U Izajáše se totiž píše: „Z maličkého se stane tisíc a z malého mocný národ. Já, Jehova, to urychlím ve svůj čas.“ Ano, právě tato slova se plní nejen v Zambii, ale po celém světě. *

[Poznámky pod čarou]

[Obrázky na straně 24]

Thomson a odbočka v Zambii

[Obrázek na straně 26]

Odbočka v Zambii dnes