Co se stalo s pekelným ohněm?

JAKOU představu vyvolává ve vaší mysli slovo „peklo“? Představujete si peklo jako doslovné místo ohně a síry, jako místo nekonečného trápení a muk? Nebo je peklo symbolickým označením nějakého stavu?

Náboženští vůdci křesťanstva se po staletí domnívali, že ohnivé peklo je místem nesnesitelných muk, jež jsou jistým údělem hříšníků. V mnoha jiných náboženstvích je tato představa rozšířena až dosud. „V křesťanském světě slovo ‚peklo‘ zdomácnělo,“ uvádí U.S.News & World Report, „ale křesťanství nemá na nauku o pekle monopol. Hrozba bolestné odplaty v záhrobí má svůj protějšek prakticky v každém velkém světovém náboženství a také v některých menších náboženstvích.“ Hinduisté, buddhisté, muslimové, džinisté i taoisté, ti všichni mají jakousi představu pekla.

Dnešní člověk si však pod pojmem peklo představuje něco jiného. Výše uvedený časopis říká: „Tradiční představa o pekle má stále ještě své stoupence, ale začínají se objevovat moderní názory, že věčné zatracení má podobu mimořádně nepříjemného osamění a odloučení. Vypadá to tedy, že peklo přece jen není tak horké.“

Jezuitský časopis La Civiltà Cattolica konstatoval: „Je klamné ... domnívat se, že Bůh prostřednictvím démonů působí odsouzencům hrozná muka v ohni.“ Článek pokračuje: „Peklo existuje nikoli jako místo, ale jako stav, jako způsob bytí toho, kdo trpí odloučením od Boha.“ Papež Jan Pavel II. v roce 1999 prohlásil: „Výraz ‚peklo‘ neoznačuje místo, ale poukazuje na stav těch, kdo se dobrovolně a s konečnou platností odlučují od Boha, zdroje veškerého života a radosti.“ K zobrazování pekla jako ohnivého místa řekl: „Je z toho patrné, jak absolutně zoufalý a prázdný je život bez Boha.“ Kdyby ve spojitosti s peklem mluvil papež o „plamenech a rudém ďáblovi s vidlemi, lidé by to nebrali vážně,“ napsal církevní historik Martin Marty.

K podobným změnám dochází i v jiných denominacích. Ve zprávě naukové komise anglikánské církve se uvádí: „Peklo nejsou věčná muka, ale je to konečná a neodvolatelná volba toho, co je v naprostém a absolutním rozporu s Bohem a co jednoznačně vede k úplné neexistenci.“

Podle definice v katechismu episkopální církve ve Spojených státech je peklo „věčná smrt těch, kdo zavrhli Boha“. Jak říká U.S.News & World Report, stále více lidí zastává názor, že „přestupníky stihne zničení, a ne  věčné utrpení. ... [Tito lidé] tvrdí, že ti, kdo s konečnou platností zavrhnou Boha, budou ve ‚stravujícím ohni‘ pekla jednoduše zbaveni existence.“

Přestože se v dnešní době od představy ohně a síry upouští, mnozí věřící stále zastávají názor, že peklo je doslovným místem trápení. Albert Mohler z Teologického semináře Jižních baptistů v Louisville (Kentucky, USA) říká: „Písmo jasně mluví o tom, že peklo je doslovné místo ohnivých muk.“ A komise Evangelické aliance ve své zprávě nazvané The Nature of Hell (Podstata pekla) uvádí: „Peklo je vědomý stav zavržení a trápení.“ Zpráva dodává: „Tresty a utrpení v pekle jsou odstupňovány podle míry závažnosti hříchů spáchaných na zemi.“

Jak to tedy je? Máme peklo chápat jako ohnivé místo věčného trápení nebo jako místo, kde dojde ke zničení? Nebo je to snad jen stav odloučení od Boha? Co tedy vlastně peklo je?

[Rámeček a obrázky na straně 4]

Stručná historie pekelného ohně

KDY přijali nauku o pekelném ohni lidé, kteří se hlásí ke křesťanství? Došlo k tomu poměrně dlouho po smrti Ježíše Krista a jeho apoštolů. Francouzské dílo Encyclopaedia Universalis říká: „Apokalypsa Petrova (2. století n. l.) byla prvním [apokryfním] křesťanským dílem, jež popisovalo trestání a muka hříšníků v pekle.“

První církevní otcové se však v názorech na peklo neshodovali. Justin Mučedník, Kléméns Alexandrijský, Tertullianus a Cyprian byli přesvědčeni o tom, že peklo je ohnivé místo. Origenes a teolog Řehoř z Nyssy považovali peklo za místo odloučení od Boha — za místo duchovního utrpení. Naproti tomu Augustin z Hippa zastával názor, že utrpení v pekle je duchovní i smyslové, a tento názor začal být přijímán. Profesor J. N. D. Kelly napsal: „V pátém století již všude převládala striktní nauka, že hříšníci nebudou mít po tomto životě žádnou jinou možnost a že oheň, který je pohltí, nebude nikdy uhašen.“

V 16. století protestantští reformátoři, například Martin Luther a Jan Kalvín, považovali trápení v pekelném ohni za symbol věčné odloučenosti od Boha. Nicméně v následujících dvou stoletích se představa pekla jakožto místa trápení vynořila znovu. V 18. století protestantský kazatel Jonathan Edwards svými barvitými popisy pekla naháněl hrůzu obyvatelům koloniální Ameriky.

Avšak krátce potom začaly pekelné plameny jaksi slábnout a pohasínat. U.S.News & World Report uvádí, že „ve 20. století bylo peklo téměř pohřbeno“.

[Obrázky]

Justin Mučedník byl přesvědčen, že peklo je ohnivé místo

Augustin z Hippa učil, že utrpení v pekle je duchovní i fyzické