Přejít k článku

Přejít na obsah

Kdy Jehova žehná vážnému úsilí?

Kdy Jehova žehná vážnému úsilí?

Kdy Jehova žehná vážnému úsilí?

„NECH mě jít, neboť nastal úsvit.“

„Nenechám tě jít, dokud mi nejprve nepožehnáš.“

„Jak se jmenuješ?“

„Jákob.“

„Nebudeš se již jmenovat Jákob, ale Izrael, neboť jsi zápolil s Bohem a s lidmi, takže jsi nakonec získal převahu.“ (1. Mojžíšova 32:26–28)

Tomuto zajímavému rozhovoru předcházel pozoruhodný silácký výkon, který podal sedmadevadesátiletý Jákob. Bible sice tohoto muže nepopisuje jako siláka, nicméně o něm píše, že celou noc zápasil s andělem. Co k tomu Jákoba vedlo? Velmi mu záleželo na jeho dědictví — na tom, co Jehova slíbil jeho praotci.

O mnoho let dříve mu jeho bratr Esau přenechal výměnou za misku dušené čočky právo prvorozeného. Nyní Jákob dostává zprávu, že k němu Esau směřuje se čtyřmi sty muži. Jákob má pochopitelně obavy, a proto chce, aby mu Jehova potvrdil svůj slib, že země za Jordánem připadne Jákobově rodině. V souladu se svými modlitbami Jákob podniká rozhodné kroky. Posílá Esauovi štědré dary. Také dělá bezpečnostní opatření — rozděluje tábor na dvě skupiny, a pak své manželky a děti převádí přes brod Jabboku. S vypětím všech sil a s pláčem vytrvale celou noc zápolí s andělem, „aby si vyprosil přízeň“. (Ozeáš 12:4; 1. Mojžíšova 32:1–32)

Uvažujme o dalším příkladu, o Jákobově druhé manželce Ráchel, kterou její manžel velmi miloval. Ráchel věděla o tom, co Jehova Jákobovi slíbil. Její sestra Lea, která byla Jákobovou první manželkou, už porodila čtyři syny, kdežto Ráchel dosud zůstává neplodná. (1. Mojžíšova 29:31–35) Přesto nepodléhá sebelítosti, ale stále se na Jehovu obrací se snažnými prosbami a v souladu se svými modlitbami podniká rozhodné kroky. Podobně jako tomu bylo kdysi v případě Sáry a Hagar, Ráchel přivádí k Jákobovi svou služku Bilhu, aby „dostala děti od ní“. Tak se Bilha stává Jákobovou konkubínou a porodí mu dva syny, Dana a Naftaliho. * Při narození Naftaliho dává Ráchel najevo, jaké citové vypětí prožívala: „Usilovným zápasením jsem zápasila se svou sestrou. Vyšla jsem také vítězně.“ Později i Ráchel porodí dva syny, totiž Josefa a Benjamína. (1. Mojžíšova 30:1–8; 35:24)

Proč Jehova žehnal úsilí, které Jákob a Ráchel vynakládali v tělesném i citovém ohledu? Proto, že se stále zaměřovali na plnění Boží vůle a velmi si vážili svého dědictví. Upřímně se modlili o Jehovovo požehnání a podnikali rozhodné kroky, které byly v souladu s Boží vůlí a jejich vlastními prosbami.

Podobně jako kdysi Jákob a Ráchel, i dnes mohou mnozí lidé potvrdit, že chtějí-li získat Jehovovo požehání, musí vynaložit velké úsilí. To je často spojeno se slzami, s obavami a se sklíčeností. Jedna křesťanka jménem Elizabeth musela vynaložit velké úsilí na to, aby po dlouhé době mohla znovu chodit na shromáždění. Vzhledem k tomu, že tehdy měla pět malých chlapců a nevěřícího manžela, a navíc do nejbližšího sálu Království musela jezdit 30 kilometrů, bylo to pro ni opravdu náročné. Vypráví: „Když jsem se snažila chodit na shromáždění pravidelně, vyžadovalo to ode mě značnou dávku sebekázně, což bylo užitečné pro mě i pro mé syny. Díky tomu pochopili, že tento způsob života stojí za námahu.“ Jehova jejímu úsilí žehnal. Všech pět jejích synů slouží v křesťanském sboru, a dva z nich jsou celodobými služebníky. Elisabeth se z jejich duchovních pokroků skutečně raduje. „Moje děti mě v duchovním ohledu přerostly,“ říká. Vážné úsilí jí tedy přineslo opravdu velké požehnání.

Jakému úsilí Jehova žehná

Vážné úsilí a namáhavá práce jistě přinášejí svou odměnu. Čím více úsilí nějakému úkolu věnujeme, tím větší pak bude naše uspokojení. Tak nás totiž Jehova stvořil. Král Šalomoun napsal: ‚Každý člověk by měl jíst a vskutku pít a vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci.‘ (Kazatel 3:13; 5:18, 19) Máme-li však od Jehovy získat požehnání, své úsilí rozhodně musíme napřít správným směrem. Bylo by například rozumné myslet si, že Jehova požehná tomu, kdo ve svém životě odsouvá duchovní věci na druhé místo? Co kdyby zasvěcený křesťan přijal zaměstnání nebo vyšší postavení, kvůli kterému by pravidelně přicházel o povzbudivé společenství a o poučování na shromážděních? Mohl by pak očekávat Jehovovo schválení? (Hebrejcům 10:23–25)

Člověk, který se celý život pachtí, aby získal hmotné bohatství, nebo usiluje o kariéru, nemusí nutně „vidět dobré“, jestliže to dělá na úkor duchovních věcí. To, k čemu může vést úsilí zaměřené nesprávným směrem, popsal Ježíš ve svém podobenství o rozsévači. Ježíš vysvětlil, že semeno, „které bylo zaseto mezi trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale úzkost tohoto systému věcí a podvodná moc bohatství slovo dusí, a on se stává neplodným“. (Matouš 13:22) Před stejnou léčkou varoval také Pavel a dodal, že ti, kdo usilují o bohatství, „upadají do pokušení a léčky a do mnoha bláznivých a škodlivých tužeb, které vrhají lidi do zničení a zkázy“. Jak se takového způsobu života, který vede k duchovní zkáze, můžeme vyvarovat? Dále Pavel uvedl: ‚Od toho uprchni a zakládej svou naději ne na nejistém bohatství, ale na Bohu, který nám bohatě opatřuje všechno k našemu potěšení.‘ (1. Timoteovi 6:9, 11, 17)

Bez ohledu na to, kolik je nám let nebo jak dlouho již Jehovovi sloužíme, každému z nás může přinést užitek, budeme-li vynakládat vážné úsilí, a to podobným způsobem, jako to dělali Jákob a Ráchel. Usilovali o Boží schválení a nikdy neztratili ze zřetele své dědictví, ať byla jejich situace jakkoli děsivá nebo skličující. Stejně děsivé, skličující, či dokonce ochromující mohou být tlaky a těžkosti, které na nás doléhají dnes. Kdybychom podlehli pokušení tento boj vzdát, ve skutečnosti bychom se stali Satanovou obětí. Satan může k dosažení svých záměrů použít kterýkoli z prostředků, které má k dispozici, mimo jiné i zábavu či rekreaci, sport či koníčky nebo kariéru či bohatství. Nabídky mnohdy vypadají slibně, ale málokdy splní očekávání. Těm, kdo jsou podvedeni nebo zlákáni k tomu, aby o takové věci usilovali, velmi často zůstanou jen oči pro pláč. Kéž i my, podobně jako kdysi Jákob a Ráchel, upevňujeme své odhodlání postavit se proti Satanovým intrikám a zvítězit nad nimi.

Ďábel prahne po tom, abychom rezignovali a mysleli si, že situace je beznadějná. Chce, abychom si řekli: ‚Už se s tím nedá nic dělat. K ničemu to nevede.‘ Je tedy nezbytné, aby nikdo z nás nezaujal poraženecký postoj a nemyslel si ‚nikdo mě nemá rád‘ nebo ‚Jehova na mě zapomněl‘. Utápět se v takových myšlenkách je sebezničující. Nebylo by z toho snad patrné, že jsme hodili flintu do žita a už nebojujeme o požehnání? Mějme vždy na paměti, že Jehova našemu vážnému úsilí žehná.

Stále bojujme o Jehovovo požehnání

K tomu, aby se nám v duchovním ohledu dobře dařilo, značně přispěje, jestliže neztratíme ze zřetele dvě základní pravdy týkající se nás, Jehovových služebníků. 1. Problémy, nemoci a obtížné životní situace doléhají na každého z nás. 2. Jehova naslouchá volání těch, kdo jej s opravdovostí prosí o pomoc a požehnání. (2. Mojžíšova 3:7–10; Jakub 4:8, 10; 1. Petra 5:8, 9)

Bez ohledu na to, v jak obtížné situaci jste nebo jaká omezení snad máte, nepodléhejte ‚hříchu, do něhož se snadno zaplétáme‘, totiž nedostatku víry. (Hebrejcům 12:1) Dále bojujte o požehnání a buďte trpěliví. Mějte na paměti, že letitý Jákob zápasil o požehnání celou noc. Podobně jako rolník, který na jaře zaseje a potom čeká na žeň, i vy — bez ohledu na omezení, která možná máte — trpělivě usilujte o to, aby Jehova žehnal vaší duchovní činnosti. (Jakub 5:7, 8) Nikdy nezapomeňte na žalmistova slova: „Ti, kdo sejí semeno se slzami, budou sklízet dokonce s radostným voláním.“ (Žalm 126:5; Galaťanům 6:9) Zůstaňme tedy pevní a bok po boku pokračujme v boji.

[Poznámka pod čarou]

^ 9. odst. Konkubinát existoval už před smlouvou Zákona. Zákon ho připouštěl a obsahoval směrnice pro ty, kdo v konkubinátu žili. Teprve až v době, kdy se na zemi objevil Ježíš Kristus, považoval Bůh za vhodné znovu zavést původní měřítko monogamie, jako to bylo v zahradě Eden. Do té doby však chránil konkubíny příslušnými zákony. Je logické, že díky konkubinátu počet obyvatel Izraele rostl rychleji.