Životní příběh

Spokojená navzdory pokročilému věku

VYPRÁVÍ MURIEL SMITHOVÁ

Ozvalo se hlasité bušení na dveře. Právě jsem se po dopolední kazatelské službě vrátila domů na oběd. Jak jsem měla ve zvyku, postavila jsem vodu na čaj a chtěla si udělat půlhodinovou přestávku. Bušení neustávalo. Cestou ke dveřím jsem si říkala: „Kdo by to v tuhle hodinu mohl být?“ Přede dveřmi stáli dva muži, kteří řekli, že jsou od policie. Vysvětlili, že u mě mají udělat domovní prohlídku a zjistit, zda nemám literaturu, kterou vydávají svědkové Jehovovi. Ti tehdy byli zakázanou organizací.

Proč byla činnost svědků Jehovových v Austrálii zakázána? A jak jsem se stala jednou z nich? Všechno to začalo dárkem, který jsem v roce 1910 dostala od maminky. V té době mi bylo deset let.

NAŠE rodina bydlela v dřevěném domku v severní části Sydney, na předměstí Crows Nest. Když jsem jednoho dne přicházela domů ze školy, viděla jsem, že maminka mluví u dveří s nějakým mužem. Vrtalo mi hlavou, co je to za zvláštního člověka. Měl na sobě oblek a v ruce tašku plnou knih. Stydlivě jsem pozdravila a vešla do domu. Za chvíli mě však maminka zavolala a řekla: „Tady ten pán má několik pěkných knih, které vyprávějí o Bibli. Brzy budeš mít narozeniny, takže si teď můžeš vybrat. Chtěla bys raději nové šaty, nebo si vybereš tyhle knihy?“

 „Já bych radši ty knihy, mami,“ odpověděla jsem.

Tak jsem v deseti letech dostala první tři svazky Studies in the Scriptures od Charlese Taze Russella. Ten pán, který mluvil s maminkou, jí řekl, že ty knihy pro mě asi budou moc složité, a proto mi maminka bude muset pomáhat, abych jim porozuměla. Řekla, že mi ráda pomůže. Krátce nato však zemřela. Tatínek se sice o bratříčka, sestřičku i o mě svědomitě staral, ale po maminčině smrti mi přibyla řada dalších povinností a já měla pocit, že to všechno nezvládnu. V té době se ale pomalu schylovalo k jiné tragédii.

V roce 1914 vypukla první světová válka a v ní rok nato náš tatínek zahynul, takže jsme osiřeli. Bratříček a sestřička byli posláni k příbuzným a já do katolické internátní školy. Někdy jsem se cítila zcela opuštěná. Jsem však vděčná, že jsem měla příležitost věnovat se hudbě. Nejvíc mě těšilo hrát na klavír. V roce 1919 jsem se po absolvování internátní školy vdala za Roye Smithe, prodavače hudebních nástrojů. Následující rok se nám narodil chlapeček, takže jsem opět měla každodenních starostí o domácnost až nad hlavu. Co se však stalo s těmi knihami?

Díky sousedce poznávám duchovní pravdy

Po celá ta léta mé knihy o Bibli putovaly se mnou. Nikdy jsem je sice nečetla, ale v hloubi srdce jsem věděla, že to, co obsahují, je důležité. Potom mě jednoho dne koncem dvacátých let navštívila sousedka Lil Bimsonová. Sedly jsme si spolu do pokoje a daly si čaj.

Najednou zvolala: „Jé, vy máte tyhle knihy!“

„Jaké knihy?“ zeptala jsem se nechápavě.

Ukázala na svazky Studies in the Scriptures uložené v knihovně. Lil si je půjčila a doma se hned dala do čtení. To, co se v nich dočetla, ji očividně nadchlo. Obstarala si tedy další literaturu vydanou badateli Bible, což bylo tehdejší označení svědků Jehovových. Všechno, co se dozvídala, zase okamžitě vyprávěla nám. Jednou z knih, které dostala, byla Harfa Boží, a tato biblická publikace se brzy ocitla u nás doma. Udělala jsem si čas na čtení, což bylo prvním krokem k tomu, abych začala sloužit Jehovovi. Konečně jsem našla odpověď na základní otázky, na které mi naše církev odpovědět nedokázala.

Roy sice předtím patřil ke svobodným zednářům, ale jsem moc ráda, že biblické poselství velmi zaujalo i jeho. Nakonec jsme se oba stali horlivými badateli Bible. Naše rodina tedy byla sjednocena v pravém uctívání, protože jeden bratr vedl s námi dvakrát týdně biblické studium. Dalším povzbuzením pro nás bylo, když jsme začali chodit na shromáždění badatelů Bible. Shromáždění se konala v malém pronajatém sále v Newtownu, na předměstí Sydney. V té době bylo v celé Austrálii méně než 400 svědků, takže většina bratrů musela na shromáždění cestovat velmi daleko.

Pokud jde o naši rodinu, návštěva shromáždění byla pokaždé spojena s plavbou  trajektem napříč místním přístavem, protože Sydney Harbour Bridge byl postaven teprve roku 1932. Toto cestování nás sice stálo čas a peníze, ale snažili jsme se nepřijít o nic z toho, co nám Jehova v duchovním ohledu poskytoval. Úsilí o to, abychom v pravdě stáli pevně, se vyplatilo, protože na obzoru byla druhá světová válka a naše rodina se měla co nevidět ocitnout před spornou otázkou týkající se neutrality.

Čas zkoušek i požehnání

Začátek třicátých let byl pro naši rodinu nádherným obdobím. V roce 1930 jsem byla pokřtěna a v následujícím roce jsem se zúčastnila toho památného sjezdu, v jehož průběhu všichni přítomní vstali a s nadšením přijali nádherné jméno svědkové Jehovovi. Oba s Royem jsme se velmi snažili naplňovat význam tohoto jména, a proto jsme uplatňovali všechny kazatelské postupy a účastnili se všech kampaní, k nimž organizace vybízela. Například v roce 1932 jsme se zapojili do zvláštní kampaně s brožurami, jejímž cílem bylo oslovit co nejvíce lidí, kteří se přišli podívat na zprovoznění Sydney Harbour Bridge. Zvláštním rysem této kampaně bylo využití automobilů se zvukovou aparaturou a naše rodina měla výsadu, že takovou aparaturou bylo vybaveno i naše auto. Díky této technice se ulicemi Sydney rozléhal hlas bratra Rutherforda, jehož biblické přednášky jsme přehrávali.

Poměry se však znovu změnily a situace začala být stále obtížnější. V roce 1932 dolehla na Austrálii velká hospodářská krize, a tak jsme se s Royem rozhodli, že si zjednodušíme život. Proto jsme se přestěhovali blíž k místu sborových shromáždění, čímž jsme značně snížili naše cestovní výdaje. To, co následovalo, však ekonomické tlaky odsunulo do pozadí. Svět zachvátily hrůzy druhé světové války.

Svědkové Jehovovi se řídí Ježíšovým příkazem, aby nebyli částí světa, a proto se v mnoha zemích stali terčem pronásledování. Austrálie nebyla výjimkou. Pod vlivem válečné hysterie nás někteří lidé označovali za komunisty. Tito odpůrci lživě tvrdili, že svědkové Jehovovi pomocí čtyř rozhlasových stanic, které jim v Austrálii patřily, předávají informace japonské armádě.

Mladí bratři, kteří byli povoláni k vojenské službě, byli vystaveni velkému tlaku, aby se dopustili kompromisu. Jsem hrdá na to, že si všichni tři naši synové stáli za svou vírou a zachovali neutralitu. Nejstarší syn Richard byl odsouzen na osmnáct měsíců. Prostřední syn Kevin dosáhl toho, že byl zaregistrován jako odpírač vojenské služby z důvodu svědomí. Bolestné bylo, že náš nejmladší syn Stuart zahynul při motocyklové nehodě cestou k soudu, kde mělo padnout konečné rozhodnutí ohledně jeho neutrálního postoje. Tato tragédie nás hluboce zasáhla. V tom, abychom se s touto ztrátou vyrovnali, nám pomohlo, že jsme se stále zaměřovali na Království a připomínali si Jehovův slib týkající se vzkříšení.

To nejcennější nenašli

V lednu 1941 byla činnost svědků Jehovových v Austrálii zakázána. Roy i já jsme stejně jako Ježíšovi apoštolové byli rozhodnuti poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi, a proto jsme na dva a půl roku přešli k podzemní činnosti. Právě v té době ke mně přišli ti dva policisté v civilu, o nichž jsem se zmínila v úvodu. Co se dělo potom?

Pozvala jsem je dál. Když vstoupili dovnitř, zeptala jsem se: „Nevadilo by vám, kdybych si před prohlídkou domu dopila čaj?“ Kupodivu nic nenamítali, a tak jsem odešla do kuchyně, abych se pomodlila k Jehovovi a promyslela si, co dál. Když jsem se vrátila, jeden z policistů vešel do naší studovny a tam pobral veškerou literaturu, na které viděl symbol Strážné věže. Vzal i literaturu, kterou jsem měla v tašce do služby, a také mou Bibli.

 Potom se zeptal: „Nemáte ještě něco schované někde v krabicích? Máme informace, že se každý týden scházíte v sále na konci ulice a že si s sebou nosíte spoustu literatury.“

„To je pravda,“ odpověděla jsem, „ale tam teď nic není.“

„To víme, paní Smithová,“ řekl, „a taky víme, že ta literatura je uskladněna v domácnostech vašich lidí po celém okolí.“

V synově ložnici pak našli pět krabic, které byly plné brožur. Jednalo se o brožuru Freedom or Romanism (Svoboda, nebo římský katolicismus).

Pak se policista zeptal: „A nemáte náhodou ještě něco v garáži?“

„Ne, tam nic není,“ odpověděla jsem.

Potom otevřel příborník a v něm našel prázdné formuláře na sborové zprávy. Zabavil je a dál trval na tom, že prohledají garáž.

„Tak pojďte tudy,“ ukázala jsem jim cestu.

Když garáž prohledali, konečně odešli.

Mysleli si, že brožury v krabicích jsou skvělou kořistí. Něco mnohem cennějšího však nenašli. Tehdy jsem totiž plnila úlohu tajemníka sboru, a proto jsem doma měla seznamy sborových zvěstovatelů a jiné důležité písemnosti. Bratři nás naštěstí upozornili, abychom se na takové prohlídky připravili, takže jsem tyto dokumenty pečlivě schovala. Dala jsem je do obálek a uložila je na dno plechových nádob s čajem, cukrem nebo moukou. Něco jsem také schovala do voliéry vedle garáže. To, co policisté hledali, sice měli přímo před očima, ale neviděli to.

Celodobá služba

V roce 1947 už naše starší děti měly svou vlastní rodinu. V té době jsme s Royem usoudili, že je v našich silách začít s celodobou službou. V jižní Austrálii bylo málo zvěstovatelů, a tak jsme prodali dům a koupili si přívěs. Říkali jsme mu Micpa, což znamená „strážní věž“. Díky tomuto způsobu života jsme mohli sloužit na velkém území. Často jsme propracovávali nepřidělené venkovské obvody. Na tu dobu mám krásné vzpomínky. K lidem, s nimiž jsem vedla studium, patřila mladá žena, která se jmenovala Beverly. Ještě než dospěla ke křtu, se však odstěhovala. Představte si, jakou jsem měla radost, když se o řadu let později ke mně na jednom sjezdu přihlásila nějaká sestra a řekla, že je Beverly. Když jsme se po těch letech opět setkaly, a já zjistila, že s manželem i dětmi slouží Jehovovi, byla jsem nesmírně šťastná.

V roce 1979 jsem měla výsadu zúčastnit se školy průkopnické služby. Jednou z věcí, na které se v této škole kladl důraz, bylo to, že má-li člověk v průkopnické službě vytrvat, musí mít dobrý program osobního studia. Ověřila jsem si, že je to tak. Žila jsem studiem, shromážděními a službou. Velmi si vážím toho, že jsem jako pravidelná průkopnice mohla sloužit více než 50 let.

Mé zdravotní problémy

V několika posledních desetiletích se však musím vyrovnávat s určitými náročnými problémy. V roce 1962 lékaři zjistili, že mám  šedý zákal. Tehdy léčba ještě nebyla na takové úrovni jako dnes, a tak se mi zrak poměrně rychle zhoršoval. Ani Roy na tom nebyl zdravotně nejlépe. V roce 1983 ho dokonce postihla velmi těžká mrtvice, takže částečně ochrnul a nemohl mluvit. O tři roky později zemřel. Během mé celodobé služby mi byl obrovskou oporou a dodnes mi velmi chybí.

Navzdory těmto útrapám jsem se snažila udržet si dobré duchovní návyky. Koupila jsem terénní auto, které se hodilo pro službu na venkově, a s pomocí dcery Joyce jsem pokračovala v průkopnické službě. Zrak se mi dále zhoršoval, až jsem na jedno oko úplně oslepla. Proto mi ho lékaři nahradili skleněným okem. Na druhé oko jsem ale ještě trochu viděla, a tak jsem s pomocí lupy a díky literatuře s velkým písmem dokázala studovat tři až pět hodin denně.

Chvíle studia pro mě vždy byly nesmírně cenné. Jistě si tedy dovedete představit, jak hrozné pro mě bylo, když jsem jednou odpoledne studovala a náhle jsem nic neviděla. Bylo to, jako když se zhasne světlo. Zrak jsem ztratila úplně. Jakým způsobem tedy studuji dnes? Přestože už skoro neslyším, díky audiokazetám a s láskyplnou podporou rodiny zůstávám duchovně silná.

Jsem rozhodnuta vytrvat až do konce

Dnes je mi už více než sto let a mých zdravotních problémů přibylo, takže mi řada věcí uniká. Někdy se cítím trochu ztracená. Vzhledem k tomu, že vůbec nevidím, občas se ztratím doslova. Tolik bych si přála mít opět nějaká biblická studia, ale kvůli svému zdravotnímu stavu už nemohu chodit ven a hledat zájemce. Zpočátku mě to skličovalo. Musela jsem se s omezeními vyrovnat a naučit se usilovat jen o to, co je v mých silách. To nebylo snadné. Přesto mám velkou radost, že mohu každý měsíc věnovat trochu času rozhovorům o našem velkolepém Bohu, Jehovovi. Kdykoli se mi naskytne příležitost mluvit s někým o Bibli, například s ošetřovatelkami, obchodníky či s jinými lidmi, kteří se u mě zastaví, bez váhání toho využiji — samozřejmě taktně.

Jednou z nejradostnějších věcí je pro mě vědomí, že v naší rodině věrně uctívají Jehovu už čtyři generace. Někteří z nich slouží jako průkopníci tam, kde jich je velmi zapotřebí, jiní jsou starší či služební pomocníci anebo slouží v betelu. Podobně jako mnozí bratři z mé generace, i já jsem pochopitelně očekávala, že konec tohoto systému přijde mnohem dříve. Nicméně za těch sedmdesát let své služby jsem viděla ohromný vzrůst. Když si uvědomím, že jsem se na něčem tak velkolepém mohla podílet, naplňuje mě to hlubokým uspokojením.

Ošetřovatelky, které za mnou docházejí, mi říkají, že tím, co mi dává sílu žít dál, musí být má víra. Mají pravdu, vždyť služba Jehovovi je ten nejlepší způsob života. Podobně jako král David mohu upřímně říci, že jsem ve svém pokročilém věku spokojená. (1. Paralipomenon 29:28)

(Sestra Muriel Smithová zemřela 1. dubna 2002, v době, kdy byl tento článek připravován k vydání. Zemřela jeden měsíc před dovršením věku 102 let. Až do své smrti byla příkladem věrnosti a vytrvalosti.)

[Obrázky na straně 24]

Ve svých pěti letech a v devatenácti, kdy jsem se seznámila s budoucím manželem Royem

[Obrázek na straně 26]

Naše auto a přívěs, který jsme pojmenovali Micpa

[Obrázek na straně 27]

S manželem Royem v roce 1971