Mají velkou radost, že se naučili číst a psát

NA NĚKTERÝCH místech Šalomounových ostrovů muselo až 80 procent těch, kdo jsou dnes svědky Jehovovými, překonávat problémy s negramotností. Nejen že se tehdy nemohli v plné míře podílet na každotýdenních sborových shromážděních, ale bylo pro ně také obtížné učit druhé pravdám o Království. Je opravdu možné, aby dospělí, kteří nikdy neměli tužku v ruce, se naučili číst a psát?

Při kurzech čtení a psaní se téměř ve všech sborech svědků Jehovových po celých Šalomounových ostrovech používala brožura Apply Yourself to Reading and Writing (Věnuj se čtení a psaní). Následující příklady ilustrují, jak stovky lidí dostávaly díky tomuto programu pomoc, aby se zlepšila celková úroveň jejich znalostí. Důležitější však je to, že když se naučili číst, mohli lépe vydávat svědectví o své víře. (1. Petra 3:15)

Jedna misionářka, která byla přidělena do sboru, v němž bylo více než sto zvěstovatelů Království, si povšimla, že při každotýdenním biblickém studiu Strážné věže jen několik účastníků mělo vlastní výtisk časopisu a z nich zdaleka ne všichni podávali komentáře. Důvod? Negramotnost. Když bylo ve sboru oznámeno, že bude zavedena škola čtení a psaní, tato misionářka se ochotně přihlásila jako učitelka. Na začátku přišlo studentů jen několik, ale zanedlouho se kurzu účastnilo 40 osob každého věku.

K čemu to vedlo? Misionářka vypráví: „Krátce po zahájení kurzu jsem jednou šla v šest hodin ráno na tržiště nakoupit potraviny pro misionářský domov. Uviděla jsem, jak někteří ze  žáků, mezi nimiž byly i děti, prodávají kokosové ořechy a zeleninu. Proč? Protože chtěli mít dost peněz, aby si na kurz mohli koupit pero a sešit. Účastníci kurzu si také opatřili osobní výtisk časopisu Strážná věž.“ Misionářka dodává: „Dnes se sborového studia Strážné věže aktivně účastní mladí i staří, a živě o námětu hovoříme.“ Tato misionářka měla velkou radost, když se čtyři členové kurzu zeptali, zda by se mohli podílet na veřejné kazatelské činnosti. Řekli totiž, že „už nemají strach“.

Kurzy byly užitečné nejen v tom, že se žáci naučili číst a psát. Uveďme si příklad. Jeden ze svědků měl nevěřící manželku, která po řadu let působila sboru problémy. Kvůli sebemenší příčině házela po lidech kameny, a dokonce některé ženy napadla klackem. Když občas přišla s manželem na křesťanské shromáždění, žárlila na něj natolik, že bratr raději začal nosit tmavé brýle, aby ho nemohla obviňovat, že se dívá po jiných ženách.

Ale krátce po tom, co byly zahájeny kurzy čtení a psaní, se tato žena nesměle zeptala: „Mohla bych do toho kurzu chodit taky?“ Dostala kladnou odpověď. Kurz ani sborové shromáždění od té doby nikdy nevynechala. Usilovně se učila číst a dělala úžasné pokroky. Měla z toho velkou radost. A potom se zeptala: „Mohl by se mnou někdo studovat Bibli?“ Její manžel byl rád, že s ní může začít studovat, a ona dále dělá pokroky jak ve čtení a psaní, tak v poznávání Bible.

Držet tužku v ruce a tvořit písmena může být pro padesátiletého člověka, který tužku pomalu ani neviděl, velice obtížné. Někteří při psaní zpočátku na tužku tak tlačí, že se jim dělají na prstech puchýře. Po několika týdnech lopoty, kdy se snaží tužku správně držet a ovládat, někteří ze žáků šťastně vykřiknou: „Už mi to jde! Ruka mi po papíře jen lítá!“ Z takových pokroků mají velkou radost také učitelé. Jedna učitelka řekla: „Učit v tom kurzu je skutečným potěšením. Na závěr žáci často potleskem vyjádří své upřímné ocenění pro toto Jehovovo opatření.“

Společně s misionáři se radují i tito svědkové, kteří už umí číst a psát. Proč se tak radují? Protože své nově získané schopnosti nyní používají k Jehovově cti.

[Obrázky na straně 8 a 9]

Za kurzy čtení a psaní jsou vděční mladí i staří