Kde jen jsou ti sousedé?

„Dnešní společnost neuznává žádného souseda.“ (Benjamin Disraeli, anglický státník, který žil v 19. století)

KUBÁNCI pokročilejšího věku přišli na nový způsob, jak to udělat, aby se jim lépe vedlo. Zřídili síť sousedské svépomoci neboli to, čemu říkají círculos de abuelos (prarodičovské kroužky). Podle jedné zprávy z roku 1997 je členem takové skupiny asi každý pátý starší Kubánec. V těchto skupinách nacházejí společnost a podporu, a také praktickou pomoc v pěstování zdravého způsobu života. „Kdykoli rodinní lékaři potřebují pomoc při hromadném očkování,“ uvádí časopis World-Health, „najdou ochotné a schopné spolupracovníky právě v těchto círculos de abuelos.“

S politováním však je třeba konstatovat, že na mnoha místech světa si už sousedé tak ochotně nepomáhají. Dokladem toho je kupříkladu tragický případ Wolfganga Dirckse, obyvatele jednoho činžovního domu v jistém západoevropském městě. Ve zprávě uveřejněné před několika lety v jednom listu se uvádí, že v domě, v němž Wolfgang žil, bydlelo ještě 17 jiných rodin, a přestože si tito lidé uvědomili, že ho už dlouho neviděli, „nikoho nenapadlo, aby u něho zazvonil“. Když nakonec do jeho bytu vstoupil majitel domu, „zjistil, že před televizorem sedí kostra“. Kostra měla na klíně program televizních pořadů s datem 5. prosince 1993. Wolfgang byl mrtev už pět let. To je opravdu smutný doklad toho, k čemu vede zhroucení sousedských vztahů a vzájemné péče. Snadno tedy lze pochopit výrok, který se objevil v časopise The New York Times Magazine. Autor jednoho fejetonu napsal, že obec, v níž žije, se podobně jako mnohé jiné obce stala „společenstvím lidí, kteří se navzájem neznají“. A jak je to u vás?

Je pravda, že v některých venkovských oblastech mají obyvatelé stále ještě mezi sebou pravé sousedské vztahy a také některé městské komunity se snaží, aby si sousedé vzájemně víc pomáhali. Ale mnozí obyvatelé měst se cítí mezi svými sousedy osamělí a zranitelní. Chřadnou za hradbami anonymity. Jak to?

 Za hradbami anonymity

Většina z nás má v blízkosti nějaké sousedy. Mihotavé světlo jejich zapnutého televizoru, pohybující se stíny v okně, rozsvěcování a zhasínání, zvuk přijíždějícího či odjíždějícího auta, kroky na chodbě, odemykání a zamykání — z toho všeho lze usoudit, že naši sousedé „jsou naživu“. Jestliže však lidé, kteří žijí blízko sebe, jsou skryti za hradbami anonymity nebo se ve shonu každodenního života navzájem ani nevidí, skutečné sousedské vztahy se vytratí. Lidé si snad myslí, že se svými sousedy nemusí mít nic společného a že vůči nim nemají žádné povinnosti. V australském listu Herald Sun bylo uvedeno: „V rámci svého nejbližšího okolí žijí lidé ve větší anonymitě, a cítí proto méně společenských závazků. V dnešní době lze snadněji ignorovat nebo nevpouštět do své blízkosti lidi, kteří nejsou společensky atraktivní.“

Tento vývoj není ničím překvapujícím. Ve světě, v němž lidé ‚milují sami sebe‘, jsou takovým egocentrickým způsobem života narušovány sousedské vztahy. (2. Timoteovi 3:2) Výsledkem je všeobecně rozšířený pocit osamělosti a odcizení. Odcizení vede k nedůvěře, zejména když se v okolí začnou vyskytovat projevy násilí a zločinnosti. A nedůvěra otupuje lidský soucit.

Ať je tomu ve vašem okolí jakkoli, bezpochyby budete souhlasit s tím, že dobré sousedské vztahy jsou pro obec výhodou. Když lidé usilují o společný cíl, mnohého dosáhnou. Dobří sousedé mohou být dokonce požehnáním. V následujícím článku se dočtete, jak to je možné.