Satan — Mýtus, nebo zlověstná skutečnost?

OTÁZKA, jak vzniklo zlo, zaměstnávala různé myslitele odedávna. V díle A Dictionary of the Bible od Jamese Hastingse je uvedeno: „Již od chvíle, kdy si člověk začal uvědomovat sám sebe, musel čelit silám, které nebyl schopen ovládat a které působily škodlivým nebo ničivým vlivem.“ V této publikaci je také řečeno: „Lidé se již od samého počátku instinktivně snažili zjišťovat příčiny, a pro živly a jiné přírodní síly hledali nějaké zosobnění.“

Historikové zastávají názor, že víra v démonské bohy a zlé duchy sahá až do nejstarších dějin Mezopotámie. Starověcí Babylóňané věřili, že v podsvětí neboli „zemi, odkud není návratu“ vládne Nergal, násilnické božstvo známé jako „ten, kdo spaluje“. Báli se také démonů a snažili se usmiřovat si je magickým zaklínáním. V egyptské mytologii byl bohem zla Sutech (Seth), který byl „znázorňován jako fantastické zvíře s úzkým, zahnutým čenichem, vztyčenýma, čtyřhrannýma ušima a s neohebným, rozdvojeným ocasem“. (Larousse Encyclopedia of Mythology)

Řekové a Římané sice měli božstva dobromyslná i zlomyslná, ale boha, který by byl výslovně jen zlý, neměli. Jejich filozofové učili, že existují dva protichůdné principy. Podle Empedokla byly těmito principy Láska a Svár. Podle Platóna měl svět dvě „duše“, z nichž jedna působila dobro a druhá zlo. Georges Minois ve své knize Le Diable (Ďábel) říká, že „klasické [řecko-římské] pohanské náboženství Ďábla neznalo“.

Íránský zoroastrismus učil, že nejvyšší božstvo, Ahura Mazda neboli Ormuzd, stvořilo Angra Mainju neboli Ahrimana. Ten se rozhodl působit zlo, a tak se stal Ničivým duchem neboli Ničitelem.

Judaismus jednoduše vysvětloval, že Satan je Božím Protivníkem, který způsobil hřích. Po mnoha staletích však bylo toto vysvětlení znečištěno pohanskými představami. Encyclopaedia Judaica uvádí: „K velké změně došlo ... v posledních stoletích př. n. l. V tomto období [židovské] náboženství přijalo mnoho rysů dualistického systému, v němž Bohu a silám dobra a pravdy odporovaly v nebi i na zemi mocné síly zla a podvodu. Zdá se, že zde působil vliv perského náboženství.“ V díle The Concise Jewish Encyclopedia je řečeno: „Před d[émony] byli chráněni  ti, kdo poslouchali přikázání a používali amulety.“

Teologie odpadlých křesťanů

Stejně jako nebiblické představy o Satanovi a démonech převzal judaismus, vytvořili si nebiblické názory i odpadlí křesťané. The Anchor Bible Dictionary o tom říká: „Jednou z velmi extrémních myšlenek starověké teologie je představa, že Bůh vyplatil svůj lid tak, že za jeho propuštění zaplatil Satanovi.“ S touto myšlenkou přišel Irenaeus (ve druhém století n. l.). Dále ji rozvinul Origenes (ve třetím století n. l.), který tvrdil, že „ďábel získal zákonný nárok na lidi“. Origenes považoval „Kristovu smrt ... za výkupné zaplacené ďáblovi“. (Adolf Harnack, Dějiny dogmatu, třetí německé vydání)

V díle The Catholic Encyclopedia se uvádí, že myšlenka o výkupném zaplaceném Ďáblovi „hrála významnou roli v dějinách teologie déle než tisíc let“ a zůstala součástí církevní věrouky. Tuto myšlenku, že výkupné bylo zaplaceno Satanovi, přijali také jiní církevní otcové včetně Augustina (ve čtvrtém a pátém století n. l.). Až teprve ve 12. století n. l. katoličtí teologové Anselm a Abélard došli k závěru, že Kristova oběť nebyla přinesena Satanovi, ale Bohu.

Středověké pověry

Většina katolických církevních koncilů se sice otázkou Satana nezabývala, ale v roce 1215 n. l. čtvrtý lateránský koncil vyhlásil „slavnostní vyznání víry“, jak to označila New Catholic Encyclopedia. V kánonu 1 se uvádí: „Ďábel a ostatní démoni byli stvořeni Bohem, a to v podstatě jako dobří. To, že se stali zlými, bylo způsobeno jejich vlastním jednáním.“ Dodává se zde, že se tito tvorové usilovně snaží pokoušet lidstvo. Mnozí lidé ve středověku byli touto myšlenkou přímo posedlí. Nevysvětlitelné nemoci, náhlá smrt nebo špatná úroda — za všemi takovými věcmi, které se jim zdály neobvyklé, viděli Satana. V roce 1233 n. l. vydal papež Řehoř IX. několik bul proti kacířům. K nim patřila i bula proti luciferiánům, údajným ctitelům Ďábla.

Víra, že lidé mohou být posedlí Ďáblem nebo jeho démony, brzy vyvolala kolektivní paranoiu — hysterický strach před kouzelnictvím a čarodějnictvím. V období mezi 13. a 17. stoletím byla Evropa zachvácena strachem z čarodějnic, a kolonisté z Evropy jej pak přenesli do Severní Ameriky. Dokonce i protestantští reformátoři Martin Luther a Jan Kalvín schvalovali hony na čarodějnice. V Evropě prováděla výslechy čarodějnic jak církevní inkvizice, tak i světské soudy, a to na základě pouhých pomluv nebo zlomyslného udání. Doznání „viny“ bylo obvykle vynucováno mučením.

Lidé, kteří byli uznáni vinnými, mohli být odsouzeni k smrti — buď upálením nebo v Anglii a ve Skotsku pověšením. The World Book Encyclopedia o počtu obětí říká: „Podle některých historiků křesťanská církev v letech 1484 až 1782 usmrtila za čarodějnictví asi 300 000 žen.“ Jestliže za touto středověkou tragédií stál Satan, koho tedy používal jako své nástroje — oběti tohoto  pronásledování, nebo jejich fanatické pronásledovatele?

Dnešní víra, či nevíra

V 18. století došlo k rozkvětu racionalistického myšlenkového hnutí známého jako osvícenství. Encyclopædia Britannica o tom říká: „Osvícenská filozofie a teologie se snažila vytlačit osobu ďábla z křesťanského vědomí, protože ďábel byl považován za produkt středověké mytologické fantazie.“ Římskokatolická církev na to zareagovala a na prvním vatikánském koncilu (1869–1870) svou víru v Satana Ďábla potvrdila. Na druhém vatikánském koncilu (1962–1965) se k této víře opět přihlásila, i když poněkud nesměle.

New Catholic Encyclopedia uznává, že oficiálně „je Církev k víře v anděly a démony zavázána“. Ovšem Théo, francouzský slovník katolicismu, připouští, že „zlo, které je ve světě, dnes mnozí křesťané odmítají připisovat ďáblovi“. V posledních letech katoličtí teologové nejistě balancují mezi oficiální katolickou naukou a moderním smýšlením. Encyclopædia Britannica říká, že „v liberální křesťanské teologii se projevuje tendence považovat biblické výroky o Satanovi za ‚obrazné myšlení‘, které není možné brát doslovně — za mytologický pokus vyjádřit skutečnost a rozsah všeobecně rozšířeného zla“. O protestantech je v tomtéž díle řečeno: „V moderním liberálním protestantismu je tendence popírat, že by bylo nutné věřit v ďábla jako osobu.“ Měli by se však křesťané domnívat, že biblické výroky o Satanovi jsou pouze projevem ‚obrazného myšlení‘?

Co učí Písmo

Žádná lidská filozofie ani teologie neposkytuje na otázku o původu zla lepší vysvětlení, než jaké podává Bible. Jestliže chceme pochopit, jak vzniklo zlo a proč lidé trpí, a také proč se nepředstavitelné násilí každým rokem stupňuje, nutně se musíme zabývat tím, co Písmo říká o Satanovi.

Někteří lidé se možná zeptají: ‚Jestliže Bůh je dobrým a láskyplným Stvořitelem, jak mohl stvořit takového ničemného duchovního tvora, jakým je Satan?‘ Bible vyjadřuje zásadu, že všechna díla Jehovy Boha jsou dokonalá a že všichni jeho inteligentní tvorové jsou obdařeni svobodnou vůlí. (5. Mojžíšova 30:19; 32:4; Jozue 24:15; 1. Královská 18:21) Duchovní osoba, která se stala Satanem, tedy musela být stvořena jako dokonalá a musela se od cesty pravdy a spravedlnosti odvrátit na základě vlastního rozhodnutí. (Jan 8:44; Jakub 1:14, 15)

 Satanovo vzpurné jednání je v mnoha ohledech shodné s jednáním ‚tyrského krále‘. O něm je básnickými slovy řečeno, že byl „dokonalý v kráse“ a ‚bezúhonný ve svých cestách ode dne svého stvoření, dokud se v něm nenašla nespravedlnost‘. (Ezekiel 28:11–19) Satan nepopíral Jehovovu nejvyšší moc ani to, že Jehova je Stvořitelem. Jak by mohl tyto skutečnosti popírat, když jeho samotného stvořil Bůh? Satan však zpochybnil způsob, jak Jehova projevuje svou svrchovanost. V zahradě Eden Satan naznačil, že Bůh první lidskou dvojici připravuje o něco, nač mají právo a na čem závisí jejich blaho. (1. Mojžíšova 3:1–5) Podařilo se mu přimět Adama a Evu k tomu, aby se Jehovově spravedlivé svrchovanosti vzepřeli, a tak způsobil, že oni i jejich potomci podlehli hříchu a smrti. (1. Mojžíšova 3:6–19; Římanům 5:12) Bible tedy ukazuje, že hlavním původcem lidského utrpení je Satan.

Někdy před potopou se k Satanově vzpouře připojili další andělé. Zhmotňovali se do lidských těl, aby uspokojovali svou žádost po sexuální rozkoši s lidskými dcerami. (1. Mojžíšova 6:1–4) Při potopě se tito odpadlí andělé vrátili do duchovní říše, ale ne do svého ‚původního postavení‘ u Boha v nebi. (Juda 6) Byli degradováni do stavu husté duchovní tmy. (1. Petra 3:19, 20; 2. Petra 2:4) Stali se z nich démoni, kteří již neslouží pod Jehovovou svrchovanou vládou, ale jsou podřízeni Satanovi. Démoni se již podle všeho zhmotňovat nemohou, ale přesto mohou mít velkou moc nad myslí a životem lidí. Bezpochyby nesou zodpovědnost za mnohé projevy násilí, jehož jsme dnes svědky. (Matouš 12:43–45; Lukáš 8:27–33)

Konec Satanovy vlády se blíží

Je zřejmé, že v dnešním světě působí zlé síly. Apoštol Jan napsal: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19)

Splňující se proroctví však ukazují, že pod Ďáblovým působením se utrpení na zemi zvětšuje. Ďábel totiž ví, že na ničení země už má jen „krátké časové období“ a že pak bude uvězněn. (Zjevení 12:7–12; 20:1–3) Konec Satanovy vlády bude znamenat příchod spravedlivého nového světa, ve kterém ‚již nebudou‘ slzy ani smrt ani bolest. Potom se bude ‚dít všechno podle Boží vůle jak v nebi, tak na zemi‘. (Zjevení 21:1–4; Matouš 6:10, Slovo na cestu)

[Obrázky na straně 4]

Babylóňané věřili v násilnické božstvo Nergala (zcela vlevo); Platón (vlevo) věřil v existenci dvou protichůdných „duší“

[Podpisky]

Válec: Musée du Louvre, Paříž; Platón: Státní archeologické muzeum, Atény, Řecko

[Obrázky na straně 5]

Irenaeus, Origenes a Augustin učili, že výkupné bylo zaplaceno Ďáblovi

[Podpisky]

Origenes: Culver Pictures; Augustin: Z knihy Great Men and Famous Women

[Obrázek na straně 6]

Ze strachu před čarodějnicemi byly popraveny statisíce lidí

[Podpisek]

Z knihy Bildersaal deutscher Geschichte