Každý potřebuje pochvalu

A HOLČIČKA byla celý den hodná. Ačkoli jindy ji museli napomínat, právě dnes se chovala opravdu vzorně. Ale večer, když ji uložili do postýlky, maminka zaslechla, že pláče. Zeptala se dcerky, co se jí stalo, a ta zavzlykala: „Copak jsem dneska nebyla hodná?“

Když to maminka slyšela, bodlo ji u srdce. Kdykoli bylo třeba dcerku napomenout, udělala to okamžitě. Dnes se však holčička opravdu snažila být hodná. Její maminka si toho všimla, ale vůbec ji nenapadlo, aby svou dcerku pochválila.

Pochvalu a povzbuzení však potřebují nejen malé holčičky. Potřebujeme to všichni — stejně jako potřebujeme rady a napomenutí.

Jak nám je, když nás někdo upřímně pochválí? Určitě nás to zahřeje u srdce a život je hned krásnější. Patrně nám dělá dobře, když si nás někdo povšimne a má o nás zájem. Poznáme z toho, že naše úsilí mělo smysl, a s chutí se budeme snažit i dál. Není tedy divu, že se často cítíme přitahováni k člověku, který nelituje času, aby nám řekl něco povzbuzujícího a aby nás upřímně pochválil. (Přísloví 15:23)

Ježíš Kristus dobře věděl, jak je pochvala důležitá. Poukázal na to i v podobenství o talentech, v němž pán (znázorňující samotného Ježíše) vřele chválí oba své věrné otroky. Každému z nich říká: „Dobře jsi udělal, dobrý a věrný otroku!“ To je muselo opravdu povzbudit. Měli sice velmi rozdílné schopnosti a dosáhli odlišných výsledků, ale pochvalu dostali stejnou. (Matouš 25:19–23)

Vzpomeňme si tedy na maminku té holčičky. Nemusíme čekat, až se někdo rozpláče, a teprve potom ho pochválit. Příležitosti k pochvale můžeme naopak cílevědomě vyhledávat. A k tomu, abychom tyto příležitosti využívali a upřímně druhé chválili, máme skutečně pádné důvody.