Životní příběh

Zůstali jsme ve svém působišti

VYPRÁVÍ HERMANN BRUDER

Měl jsem jednoduchou volbu: odsloužit si pět let ve francouzské Cizinecké legii, nebo jít do marockého vězení. Dovolte mi, abych vám vysvětlil, jak jsem se do této nepříjemné situace dostal.

NARODIL jsem se v německém Oppenau v roce 1911, pouhé tři roky před začátkem první světové války. Moji rodiče Joseph a Frida Bruderovi měli 17 synů a dcer. Já jsem byl jejich třinácté dítě.

K mým nejranějším vzpomínkám patří to, jak jsem pozoroval vojenskou kapelu, která mašírovala po hlavní ulici našeho města. Živá pochodová melodie se mi líbila, a tak jsem muzikanty doprovázel až na nádraží. Přišel jsem právě ve chvíli, kdy můj otec a další muži — všichni oblečeni ve vojenské uniformě — nastupovali do vlaku. Když se vlak dal do pohybu, některé ženy na nástupišti se rozplakaly. Nedlouho potom náš kněz přednesl v kostele dlouhé kázání a přečetl jména čtyř mužů, kteří padli při obraně vlasti. „Teď jsou v nebi,“ vysvětlil. Jedna žena, která stála vedle mě, omdlela.

Otec dostal na ruské frontě břišní tyfus. Domů dorazil velmi oslabený a téměř okamžitě byl přijat do místní nemocnice. Kněz mi poradil: „Jdi do kaple u hřbitova a odříkej padesát otčenášů a padesát zdrávasů. Pak se otec uzdraví.“ Poslechl jsem ho, ale otec příští den zemřel. Válka byla hrozná zkušenost i pro malého kluka.

 Jak jsem poznal pravdu

V období mezi válkami bylo těžké najít v Německu práci. Když jsem však v roce 1928 odešel ze školy, podařilo se mi získat místo ve švýcarské Basileji. Začal jsem tam pracovat jako zahradník.

Podobně jako můj otec, i já jsem byl zbožný katolík. Snil jsem o tom, že odjedu do Indie a stanu se kapucínem. Když se o mých plánech dozvěděl můj bratr Richard, který již tehdy byl svědkem Jehovovým, přijel kvůli tomu za mnou do Švýcarska, aby se mi to pokusil rozmluvit. Varoval mě, že je nebezpečné důvěřovat lidem, zejména duchovenstvu, a vybídl mě, abych četl Bibli a důvěřoval jenom jí. Přestože jsem o jeho slovech měl určité pochybnosti, pořídil jsem si Nový zákon a začal ho číst. Postupně mi docházelo, že mnohé moje náboženské názory nejsou v souladu s biblickým učením.

V roce 1933 jsem Richarda navštívil u něho doma v Německu. Jednou v neděli mi představil manžele, kteří byli svědky Jehovovými. Když zjistili, že čtu Bibli, dali mi brožuru nazvanou Krise. * Brožuru jsem odložil skoro až o půlnoci. Bylo mi jasné, že jsem našel pravdu.

Svědkové Jehovovi v Basileji mi opatřili dva svazky Studií Písem * a také časopisy a další publikace. To, co jsem se dočetl, na mě velice silně zapůsobilo. Zašel jsem proto za místním knězem a požádal ho, aby mé jméno vyškrtl z církevní matriky. Kněz se velmi rozčílil a varoval mě, že mi hrozí ztráta víry. Ale ve skutečnosti to bylo právě naopak. Poprvé v životě jsem začal rozvíjet pravou víru.

Bratři v Basileji měli v plánu, že příští víkend vyrazí na kazatelskou výpravu přes hranice do Francie. Jeden bratr mi laskavě vysvětlil, že já jsem pozván nebyl, protože jsem do sboru začal chodit teprve nedávno. Nenechal jsem se odradit a řekl jsem, že bych chtěl s kázáním opravdu začít. Bratr se ještě poradil s jiným starším a přidělil mi obvod ve Švýcarsku. V neděli brzy ráno jsem se na kole vydal do malé vesnice nedaleko Basileje. V tašce jsem měl 4 knihy, 28 časopisů a 20 brožur. Když jsem tam dorazil, většina obyvatel byla v kostele, ale i tak jsem již v 11 hodin měl tašku prázdnou.

Když jsem bratrům řekl, že se chci dát pokřtít, vedli se mnou vážný rozhovor a kladli mi zkoumavé otázky o pravdě. Velmi na mě zapůsobila jejich horlivost a věrná oddanost Jehovovi a jeho organizaci. Byla zima, a tak mě jistý bratr pokřtil ve vaně v domě jednoho staršího. Vzpomínám si, že jsem měl nepopsatelnou radost a cítil jsem velkou vnitřní sílu. Tehdy se psal rok 1934.

Práce na farmě Království

V roce 1936 jsem se doslechl, že svědkové Jehovovi zakoupili pozemek ve Steffisburgu, asi 30 kilometrů od Bernu, a že tam vznikla farma Království. Nabídl jsem se, že tam budu pracovat jako zahradník, a k mé radosti jsem byl pozván. Když to bylo možné, pomáhal jsem s prací na farmě také  druhým. Betel mě naučil, jak je důležité umět dobře spolupracovat.

K vrcholným zážitkům během let strávených v betelu patřila návštěva bratra Rutherforda v roce 1936. Když viděl, jak jsou naše rajčata velká a jakou pěknou úrodu máme, usmál se a vyjádřil svou spokojenost. Byl to opravdu milý bratr.

Když jsem sloužil na farmě asi tři roky, četl se při snídani dopis z ústředí svědků Jehovových ve Spojených státech. Dopis zdůrazňoval naléhavost kazatelského díla a obsahoval pozvání pro ty, kdo by si přáli sloužit v zahraničí jako průkopníci. Bez váhání jsem se přihlásil. Informace o mém působišti přišla v květnu 1939. Byl jsem poslán do Brazílie!

V té době jsem patřil do sboru v Thunu, nedaleko farmy Království. V neděli jsme jako skupina obvykle kázali v Alpách, ke kterým jsme z Thunu dojeli na kolech za dvě hodiny. K této skupině patřila i Margaritha Steinerová. Najednou mě napadlo: Neposílal snad Ježíš své učedníky po dvou? Když jsem se jednou v rozhovoru s Margarithou jen tak mimochodem zmínil, že jsem byl přidělen do Brazílie, vyjádřila i ona svou touhu sloužit tam, kde je to více potřeba. Vzali jsme se 31. července 1939.

Neočekávaná zastávka

Koncem srpna 1939 jsme vypluli z Le Havre ve Francii a zamířili jsme do brazilského města Santos. Všechny dvojlůžkové kajuty byly obsazeny, a tak jsme museli cestovat každý zvlášť. Během plavby nás zastihla zpráva, že Velká Británie a Francie vyhlásily válku Německu. V reakci na to začala skupina třiceti německých pasažérů zpívat německou hymnu. Kapitána to tak rozzlobilo, že změnil kurz a přistál v marockém Sáfí. Cestující s německými pasy dostali pět minut na opuštění lodi. Mezi nimi jsme byli i my.

Celý den jsme strávili na policejní stanici. Pak nás nahnali do starého rozhrkaného autobusu a dopravili do věznice v Marrákeši vzdálené asi 140 kilometrů. Čekaly nás těžké chvíle. Cely byly přeplněné a tmavé. Společný záchod — díra v zemi — byl neustále ucpán. Spali jsme na špinavých pytlích a v noci nás krysy kousaly do lýtek. Příděly jídla jsme dostávali dvakrát denně ve zrezavělých plechovkách.

Jeden vojenský důstojník mi řekl, že budu propuštěn, jestliže se na pět let dám k francouzské Cizinecké legii. Za to, že jsem odmítl, jsem musel 24 hodin strávit v něčem, co se dá popsat jen jako černá díra. Většinu doby jsem se modlil.

Po osmi dnech mi vězeňští dozorci dovolili opět se setkat s Margarithou. Byla hrozně vyhublá a usedavě plakala. Snažil jsem se ji co nejvíce povzbudit. Po výslechu nás vlakem dopravili do Casablanky, kde byla Margaritha propuštěna. Mě však poslali do vězeňského tábora v Port Lyautey (nyní Kenitra), vzdáleného asi 180 kilometrů. Švýcarský konzul Margarithě radil, aby se vrátila do Švýcarska, ale ona jako věrná manželka nechtěla odjet beze mě. Během těch dvou měsíců, které jsem v Port Lyautey strávil, Margaritha denně cestovala z Casablanky, aby mě navštívila a přivezla mi jídlo.

O rok dříve svědkové Jehovovi vydali knihu Kreuzzug gegen das Christentum (Křižácké tažení proti křesťanství), která upozorňovala veřejnost na to, že svědkové nemají nic společného s nacistickým režimem. Když jsem byl ve vězeňském táboře, odbočka svědků Jehovových v Bernu poslala francouzským úřadům dopis a výtisk této knihy. Cílem bylo doložit, že nejsme nacisti. Skvělou práci odvedla také Margaritha, která navštěvovala vládní představitele a snažila se je přesvědčit o naší nevině. Na sklonku roku 1939 jsme konečně dostali svolení z Maroka odjet.

 Znovu jsme se tedy vydali na cestu do Brazílie, tentokrát na lodi Jamaique. Krátce po vyplutí jsme se dozvěděli, že na lodě plující po atlantických námořních trasách útočí německé ponorky a že my jsme jedním z hlavních cílů. Přestože se jednalo o loď obchodní, byla Jamaique jak na přídi, tak na zádi vyzbrojena děly. Kapitán nařídil, aby se přes den neustále měnil kurz a aby se z děl opakovaně střílelo. V noci byla loď důkladně zatemněna, aby nás Němci nezpozorovali. Dovedete si asi představit, jak se nám ulevilo, když jsme 6. února 1940, více než pět měsíců po opuštění Evropy, konečně dorazili do přístavu Santos.

Znovu ve vězení

Naším prvním kazatelským působištěm se stalo město Montenegro ve státě Rio Grande do Sul na jihu Brazílie. Náboženští představitelé byli o našem příjezdu zjevně informováni. Po pouhých dvou hodinách kázání nás zatkla policie a zabavila nám sadu gramofonových desek s biblickým kázáním, veškerou literaturu, a dokonce i naše tašky z velbloudí srsti, které jsme si koupili v Maroku. Nějaký kněz a jeden německy mluvící kazatel nás čekali na policejní stanici. Náčelník policie pustil na gramofonu, který nám byl také zabaven, jednu z přednášek bratra Rutherforda, a oba dva duchovní poslouchali. Bratr Rutherford rozhodně nechodil kolem horké kaše. Při zmínce o Vatikánu kněz zrudnul vzteky a rozčileně odešel.

Na žádost biskupa ze Santa Maria nás policie přemístila do Pôrto Alegre, hlavního města státu. Margaritha byla brzy propuštěna a obrátila se na švýcarský konzulát s prosbou o pomoc. Konzul jí doporučil, aby se vrátila do Švýcarska. Margaritha znovu odmítla odjet beze mě. Vždy byla věrnou společnicí. O třicet dní později jsem byl předvolán k výslechu a pak propuštěn. Policie nám dala na vybranou: opustit stát do deseti dnů, nebo „nést následky“. Na radu ústředí jsme odjeli do Ria de Janeiro.

„Prosím, přečtěte si tuto kartu“

Přestože začátek naší služby v Brazílii nebyl nijak slavný, byli jsme velice šťastní.  Koneckonců, byli jsme naživu, měli jsme znovu brašny plné literatury a mohli jsme kázat v celém Riu de Janeiro. Jak jsme ale mohli kázat, když jsme neuměli pořádně portugalsky? Pomocí karty se svědectvím. „Por favor, leia este cartão“ („Prosím, přečtěte si tuto kartu“) — to byla první portugalská věta, kterou jsme začali ve službě používat. S touto kartou jsme měli velký úspěch. Za jediný měsíc jsme rozšířili přes 1 000 knih. Mnozí z těch, kdo si vzali naši biblickou literaturu, později přijali pravdu. Upřímně řečeno, naše publikace vydávaly svědectví mnohem působivěji než my. Díky tomu jsem pochopil, jak důležité je předávat publikace našim zájemcům.

Rio de Janeiro tehdy bylo hlavním městem Brazílie, a naše poselství bylo dobře přijímáno ve vládních budovách. Měl jsem výsadu osobně vydat svědectví ministru financí a ministru ozbrojených sil. Tyto příležitosti byly jasným dokladem působení Jehovova ducha.

Když jsem jednou kázal na náměstí v centru Ria, vešel jsem do soudní budovy. Najednou jsem se ocitl v nějaké místnosti, obklopen muži v černém. Vypadalo to jako pohřeb. Obrátil jsem se na jednoho důstojně vyhlížejícího muže a podal mu kartu se svědectvím. Žádný pohřeb to nebyl. Narušil jsem soudní jednání a právě jsem mluvil se soudcem. Soudce se jenom zasmál a pokynul stráži, že je vše v pořádku. Vlídně přijal knihu Děti * a dal mi příspěvek. Když jsem odcházel, jeden ze strážců ukázal na nápadnou ceduli na dveřích: Proibida a entrada de pessoas estranhas (Nepovolaným vstup zakázán).

Dalším produktivním obvodem byl přístav. Při jedné příležitosti jsem se setkal s námořníkem, který ještě před tím, než se vrátil na moře, přijal naše publikace. Později jsme se s ním setkali na jednom sjezdu. Pravdu přijala celá jeho rodina a on sám dělal pěkné pokroky. Měli jsme z toho velkou radost.

Vše ale nešlo úplně hladce. Platnost našich šestiměsíčních víz vypršela a před námi byla vidina vypovězení ze země. Napsali jsme proto o naší situaci do ústředí a přišel nám láskyplný dopis od bratra Rutherforda, který nás povzbuzoval k vytrvalosti a navrhoval, jak máme postupovat. Chtěli jsme v Brazílii zůstat, a tak jsme se obrátili na jednoho právníka. Díky jeho pomoci jsme v roce 1945 konečně dostali trvalá víza.

Působiště na celý život

Mezitím se ale narodily naše děti — Jonathan v roce 1941, Ruth v roce 1943 a Esther v roce 1945. Musel jsem se postarat o potřeby naší rostoucí rodiny, a tak bylo nutné, abych si našel práci. Margaritha pokračovala v celodobé službě až do narození našeho třetího dítěte.

Jako rodina jsme vždy spolupracovali v kazatelské službě na náměstích, nádražích, na ulicích a v obchodních čtvrtích. V sobotu večer jsme společně rozšiřovali  Strážnou věž a Probuďte se!, což pro nás byly velmi příjemné chvíle.

Každé dítě mělo doma nějaké úkoly. Jonathan měl na starosti čištění kamen a úklid kuchyně. Děvčata uklízela ledničku, zametala dvůr a leštila boty. Díky tomu se děti naučily být iniciativní a zodpovědné. Vyrostli z nich pracovití lidé, kteří dobře pečují o svůj domov a majetek. Já i Margaritha z toho máme radost.

Dbali jsme také na to, aby se naše děti slušně chovaly na shromážděních. Před začátkem programu vypily sklenici vody a šly na záchod. Během shromáždění seděl Jonathan po mé levici, Ruth po mé pravici a pak Margaritha, po jejíž pravé ruce seděla Esther. To dětem pomáhalo, aby se soustředily a přijímaly duchovní pokrm od útlého věku.

Jehova našemu úsilí žehnal. Všechny naše děti stále věrně slouží Jehovovi a s radostí se účastní kazatelského díla. Jonathan je nyní starším ve sboru Novo Méier v Riu de Janeiro.

V roce 1970 již byly naše děti z domova pryč, protože každý z nich si založil vlastní rodinu. S Margarithou jsme se proto rozhodli, že se přestěhujeme tam, kde je zapotřebí více kazatelů. Naší první štací bylo město Poços de Caldas ve státě Minas Gerais. V tomto městě byla tehdy jen malá skupina 19 zvěstovatelů. Když jsem prvně viděl jejich sál — zanedbanou sklepní místnost bez oken —, nebylo mi do smíchu. Okamžitě jsme tedy začali hledat vhodnější sál Království a brzy jsme našli reprezentativní budovu na skvělém místě. Rozdíl byl evidentní. Během čtyř a půl roku se počet zvěstovatelů zvýšil na 155. V roce 1989 jsme se přestěhovali do města Araruama ve státě Rio de Janeiro, kde jsme sloužili devět let. Za tu dobu tam vznikly dva nové sbory.

Požehnání za to, že jsme zůstali

V roce 1998 jsme se přestěhovali do města São Gonçalo, které také leží ve státě Rio de Janeiro. Udělali jsme to jednak proto, že jsme se potýkali se zdravotními problémy, a jednak proto, že jsme chtěli mít blíž k dětem. Já dnes stále sloužím jako sborový starší. Ze všech sil se snažíme pravidelně se podílet na kázání. Margaritha si oblíbila službu v blízkém supermarketu a bratři ze sboru nám laskavě dali obvod nedaleko našeho domova, takže je pro nás snazší kázat i přes zdravotní omezení.

Margaritha a já jsme Jehovovými zasvěcenými služebníky už více než 60 let. Osobně jsme zažili, že „ani vlády, ani věci nynější, ani věci budoucí, ani moci, ani výška, ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebudou schopni oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“. (Římanům 8:38, 39) Jsme velmi šťastní, když pozorujeme shromažďování ‚jiných ovcí‘, které mají nádhernou naději na věčný život na dokonalé zemi, uprostřed Božího krásného stvoření. (Jan 10:16) Když jsme v roce 1940 přijeli, byl v Riu de Janeiro jen jeden sbor s 28 zvěstovateli. Dnes je tam asi 250 sborů a přes 20 000 zvěstovatelů.

Několikrát jsme měli příležitost vrátit se k našim příbuzným v Evropě. Jehova nás ale poslal sem, do Brazílie. Jsme rádi, že jsme zde zůstali.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 21]

Na farmě Království ve Steffisburgu ve Švýcarsku koncem třicátých let (já jsem zcela vlevo)

[Obrázek na straně 23]

Krátce před svatbou v roce 1939

[Obrázek na straně 23]

Casablanca ve čtyřicátých letech

[Obrázek na straně 23]

Kážeme jako rodina

[Obrázek na straně 24]

I dnes se pravidelně účastníme služby