Otázky čtenářů

Proč Bible říká, že by člověk, kterému hrozí znásilnění, měl křičet?

Kdo se osobně nestal obětí brutálního přepadení, při kterém mělo dojít ke znásilnění, a kdo neprožil hrůzu, která s tím je spojena, si opravdu neumí představit, že něco takového může člověku zničit život. Je to zážitek tak otřesný, že oběť tím může být poznamenána na celý život. * Jedna mladá křesťanka, kterou před několika lety přepadl násilník, vypráví: „Hrůza, kterou jsem té noci prožila, a trauma, jež musím od té doby překonávat, se nedají slovy vyjádřit.“ Je pochopitelné, že mnozí lidé o takovém úděsném námětu raději ani nepřemýšlejí. Ale hrozba znásilnění je v tomto ničemném světě tvrdou realitou.

Bible se tomuto námětu nevyhýbá a uvádí některé zprávy o případech, kdy v minulosti došlo ke znásilnění nebo k pokusu o ně. (1. Mojžíšova 19:4–11; 34:1–7; 2. Samuelova 13:1–14) Dává však také rady, co by ten, komu hrozí znásilnění, měl dělat. V 5. Mojžíšově 22:23–27 je uvedeno, co k této věci říkal Zákon. Pojednává se zde o dvou situacích. V prvním případě jde o to, že nějaký muž našel mladou ženu ve městě a ležel s ní. Žena však nekřičela nebo nevolala o pomoc. Bylo tudíž rozhodnuto, že se provinila, „protože ve městě nekřičela“. Kdyby křičela, lidé z okolí by jí snad mohli  přijít na pomoc. Ve druhém případě nějaký muž našel mladou ženu někde mimo město, kde „ji popadl a ležel s ní“. Ta žena se bránila a „křičela, ale nebyl, kdo by ji vyprostil“. Je zřejmé, že na rozdíl od prvního případu se ta žena jednání útočníka nepodvolila. Aktivně mu odporovala a křičela o pomoc, ale byla přemožena. Z toho, že křičela, bylo patrné, že byla nedobrovolnou obětí a že se tedy neprovinila nesprávným jednáním.

Křesťané dnes sice nejsou pod mojžíšským Zákonem, ale zásady v něm obsažené jsou pro ně vodítkem. Z výše uvedené zprávy je vidět, jak důležité je bránit se a křičet o pomoc. Křičet o pomoc v případě, že hrozí znásilnění, se stále považuje za praktické. Jeden znalec, který se zaměřuje na prevenci kriminality, prohlásil: „Jestliže je žena přepadena, její nejlepší zbraní je i dnes hlasitý křik.“ Ženský křik může nejen upoutat pozornost lidí v okolí, a ti jí tedy mohou přijít na pomoc, ale také může vyděsit útočníka, a on se pak dá na útěk. Jedna mladá křesťanka, která byla přepadena, řekla: „Začala jsem ze všech sil křičet, a on se vzdálil. Když se vrátil, začala jsem znovu křičet a dala se na útěk. Předtím jsem si často říkala: ‚Cožpak by mi pomohl křik, kdyby mě přepadl nějaký silný muž a myslel by jen na jedno?‘ Ale přesvědčila jsem se, že to je účinné!“

I když se situace vyhrotí tak, že útočník ženu přemůže a znásilní, to, že se bránila a křičela o pomoc, přece jen není marné. Je z toho totiž patrné, že dělala, co bylo v jejích silách, aby se útočníkovi ubránila. (5. Mojžíšova 22:26) Prožila sice hrozné utrpení, ale může mít neposkvrněné svědomí, sebeúctu a jistotu, že v Božích očích je čistá. Ten úděsný zážitek v ní možná zanechá citové rány, ale vědomí, že dělala všechno, co mohla, aby se útoku ubránila, velmi přispěje k jejímu postupnému uzdravení.

Uplatnění toho, co je uvedeno v 5. Mojžíšově 22:23–27, tedy chápeme, ale musíme si uvědomit, že v této stručné zprávě nejsou zahrnuty všechny situace, jež by mohly nastat. Nemluví se zde například o situaci, kdy přepadená žena nemůže křičet, protože je němá nebo protože ztratila vědomí nebo je ochromena strachem, anebo nemůže křičet, protože jí v tom je násilím zabráněno, buď rukou nebo tím, že jí násilník přelepí ústa páskou. Jehova však je schopen zvážit všechny okolnosti i pohnutky a projevuje v takových případech pochopení a smysl pro právo, neboť „všechny jeho cesty jsou právo“. (5. Mojžíšova 32:4) Ví, co se skutečně stalo a jaké úsilí oběť vynaložila, aby se útočníkovi ubránila. Proto oběť, která sice nemohla křičet, ale jinak dělala všechno, co bylo za daných okolností v jejích silách, může věc ponechat v Jehovových rukou. (Žalm 55:22; 1. Petra 5:7)

Některé křesťanky, jež byly přepadeny a znásilněny, jsou však neustále sužovány pocitem viny. S odstupem času mají pocit, že mohly udělat víc, aby k tomu nedošlo. Neměly by si však už nic vyčítat, ale spíše se mohou modlit k Jehovovi, prosit ho o pomoc a spoléhat se na to, že jeho milující laskavost je hojná. (2. Mojžíšova 34:6; Žalm 86:5)

Křesťanky, které se dnes vyrovnávají s citovým zraněním, k němuž došlo v souvislosti se znásilněním, se mohou spoléhat na to, že Jehova plně chápe jejich rozbolavělé city. Boží slovo je ujišťuje: „Jehova je blízko těm, kdo mají zlomené srdce, a ty, kdo jsou zdrcení na duchu, zachraňuje.“ (Žalm 34:18) Se svým traumatem se také budou moci lépe vyrovnat tehdy, jestliže přijmou projevy upřímného pochopení a laskavou podporu od svých spoluvěřících v křesťanském sboru. (Job 29:12; 1. Tesaloničanům 5:14) A jestliže se oběti takového přepadení také samy snaží soustředit na pozitivní myšlenky, bude to pro ně pomocí, takže pocítí „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení“. (Filipanům 4:6–9)

[Poznámka pod čarou]