Životní příběh

Šťastný život a pocit jistoty — Hledáme nejprve Království

VYPRÁVÍ JETHA SUNALOVÁ

Po snídani jsme v rádiu slyšely oznámení: „Svědkové Jehovovi jsou postaveni mimo zákon a jejich činnost je zakázána.“

PSAL se rok 1950. Spolu se třemi dalšími ženami jsem už rok sloužila jako misionářka svědků Jehovových v Dominikánské republice. Všem nám bylo kolem dvaceti let.

Misionářská služba nebyla mým životním cílem odjakživa. Je pravda, že jsem v dětství chodila do kostela. Můj otec však během první světové války do kostela přestal chodit. V roce 1933 jsem byla konfirmována jako členka episkopální církve. Biskup tehdy přečetl pouze jeden verš z Bible a pak začal mluvit o politice. Matku to tak rozčililo, že ten den byla v kostele naposledy.

Náš způsob života se změnil

Moji rodiče, William Karl a Mary Adamsovi, měli pět dětí. Tři chlapci byli Don, Joel a Karl, nejmladší byla moje sestra Joy, a já byla nejstarší. Když jsem se jednou vrátila ze školy — to mi mohlo být asi tak třináct let —, maminka si zrovna četla nějakou brožuru, kterou vydali svědkové Jehovovi. Jmenovala se Království — naděje světa. „Tohle je pravda,“ řekla mi.

Maminka s námi mluvila o všem, co se z Bible dozvěděla. Slovem i příkladem nám pomáhala pochopit, jak důležitá je Ježíšova rada: „Hledejte nejprve království a Otcovu spravedlnost.“ (Matouš 6:33)

Někdy jsem to neměla chuť poslouchat. Jednou jsem řekla: „Mamko, přestaň s tím kázáním, nebo už ti nikdy nebudu utírat nádobí.“ Maminka s námi však taktně mluvila dál. Pravidelně nás všechny vodila na biblické  studium, které se konalo v domě Clary Ryanové, kousek od našeho domu v Elmhurstu ve státě Illinois.

Clara také učila hře na piano. Když její žáci měli každoroční hudební vystoupení, využila tuto příležitost a mluvila o Božím Království a o naději na vzkříšení. Tomu, o čem Clara mluvila, jsem naslouchala, protože mě hudba zajímala. Sama jsem totiž od sedmi let hrála na housle.

Zanedlouho jsme my děti začaly s maminkou chodit na sborová shromáždění, která se konala v západní části Chicaga. Byla to dlouhá cesta autobusem a tramvají, ale i díky tomu jsme již v dětství poznaly, co to znamená hledat nejprve Království. V roce 1938 jsem s maminkou jela do Chicaga na sjezd svědků Jehovových — bylo to tři roky po jejím křtu. Chicago patřilo mezi padesát měst, která byla při této příležitosti radiově propojena. To, co jsem zde slyšela, zapůsobilo na mé srdce.

Na mé srdce však silně působila i moje láska k hudbě. V roce 1938 jsem ukončila střední školu a otec zařídil, abych studovala na Americké hudební konzervatoři v Chicagu. Příští dva roky jsem tedy studovala hudbu, hrála ve dvou orchestrech a přemýšlela o své hudební dráze.

Můj učitel hry na housle, Herbert Butler, předtím opustil Evropu a usadil se ve Spojených státech. Dala jsem mu tedy brožuru Uprchlíci * a doufala jsem, že by si ji mohl přečíst. Přečetl ji a příští týden mi po hodině houslí řekl: „Hraješ dobře, Jetho, a jestliže budeš ve studiu pokračovat, mohla bys hrát v rozhlasovém orchestru nebo bys mohla hudbu učit. Ale,“ dodal a přitom v zamyšlení poklepal na brožuru, kterou jsem mu předtím věnovala, „myslím, že máš srdce tady u toho. Co kdyby ses v životě zaměřila právě na to?“

Vážně jsem se nad tím zamyslela. Ve studiu na konzervatoři jsem pak nepokračovala, a místo toho jsem v červenci 1940 přijala maminčino pozvání zúčastnit se sjezdu svědků Jehovových, který se konal v Detroitu ve státě Michigan. Bydleli jsme ve stanech rozmístěných v městečku z obytných přívěsů. Pochopitelně  jsem s sebou měla svoje housličky a hrála jsem ve sjezdovém orchestru. V tomto provizorním městečku jsem se seznámila s mnoha průkopníky (celodobými služebníky). Všichni vypadali velmi šťastní. Rozhodla jsem se, že se dám pokřtít a podám si přihlášku do průkopnické služby. Modlila jsem se k Jehovovi, abych s jeho pomocí mohla v celodobé službě strávit celý život.

S průkopnickou službou jsem začala ve svém rodném městě. Později jsem sloužila v Chicagu. V roce 1943 jsem se přestěhovala do Kentucky. V létě toho roku, těsně před oblastním sjezdem, jsem dostala pozvánku do druhé třídy školy Gilead, kde jsem měla být vyškolena pro misionářskou službu. Zahájení třídy bylo naplánováno na září 1943.

V průběhu tohoto letního sjezdu jsem bydlela u jedné sestry, která mi nabídla, že si mohu vzít cokoli z šatníku její dcery. Ta totiž vstoupila do armády a své matce řekla, že má všechny její věci rozdat. Toto zaopatření bylo pro mě splněním Ježíšova slibu: „Neustále tedy hledejte nejprve království a Otcovu spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Matouš 6:33) Pět měsíců v Gileadu uteklo jako voda, a po graduaci 31. ledna 1944 už jsem se nemohla dočkat, až s misionářskou službou začnu.

Také si zvolili celodobou službu

Maminka vstoupila do průkopnické služby v roce 1942. Všichni moji sourozenci tehdy ještě chodili do školy. Maminka na ně často čekávala po vyučování a brala je s sebou do kazatelské služby. Také je učila, že mají doma pomáhat. Mnohdy zůstávala vzhůru dlouho do noci, žehlila a dělala jiné nezbytné věci, aby přes den mohla být ve službě.

V lednu 1943, když jsem byla v průkopnické službě ve státě Kentucky, se stal průkopníkem i můj bratr Don. Zklamal tím tatínka, který si dělal naděje, že všechny jeho děti budou mít vyšší vzdělání, jako je měl on s maminkou. Po necelých dvou letech průkopnické služby byl Don pozván, aby v celodobé službě pokračoval jako jeden z pracovníků světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku.

Joel začal s průkopnickou službou v červnu 1943, když ještě bydlel doma. V té době se snažil přemluvit tatínka, aby s ním šel na sjezd, ale nepodařilo se mu to. Joelovi se v jeho obvodu nepodařilo zavést ani jediné domácí biblické studium, ale potom tatínek souhlasil, že může Joel studovat s ním, a to s pomocí knihy „Pravda vás osvobodí“. Otázky dokázal hravě zodpovědět, ale trval na tom, že Joel musí myšlenky obsažené v knize biblicky doložit. To Joelovi pomohlo biblické myšlenky si osvojit.

Joel doufal, že mu odvodní komise udělí statut náboženského služebníka, a tudíž ho jako v případě jeho bratra Dona zprostí vojenské služby. Když si v komisi všimli, že Joel vypadá příliš mladý, tento statut mu neudělili a poslali mu místo toho povolávací rozkaz. Vojenskou službu odmítl nastoupit, a byl na něj vydán zatykač. Přišli si pro něj z FBI a strávil tři dny ve věznici v Cook County.

Tatínek ručil naším domem za to, že bude zaplacena kauce, což později udělal také v případě dalších mladých křesťanů, kteří se ocitli v podobné situaci. Mého otce bezpráví úřadů rozlítilo. Jel proto do Washingtonu, aby zjistil, zda je možné se odvolat. Joel nakonec statut náboženského služebníka dostal  a případ byl uzavřen. Otec mi do mého misionářského působiště napsal: „Myslím, že toto vítězství musíme připsat Jehovovi!“ Na konci srpna 1946 byl Joel pozván, aby také sloužil jako člen světového ústředí v Brooklynu.

Karl několikrát sloužil jako průkopník o prázdninách. Když na začátku roku 1947 ukončil střední školu, stal se pravidelným průkopníkem. Tehdy se zhoršilo tatínkovo zdraví, a tak mu Karl nějaký čas pomáhal s podnikáním. Potom byl jako průkopník přidělen jinam. Ke konci roku 1947 začal Karl sloužit jako člen rodiny betel v brooklynském ústředí společně s Donem a Joelem.

Když Joy dokončila střední školu, začala sloužit jako průkopnice. Pak v roce 1951 přišla za svými bratry do betelu. Pracovala v úklidu a také v oddělení pro pravidelné odběry. V roce 1955 se vdala za jednoho člena rodiny betel, Rogera Morgana. Asi o sedm let později se rozhodli, že si založí vlastní rodinu, a z betelu odešli. Narodily se jim potom dvě děti, které také slouží Jehovovi.

Když nás všech pět sourozenců bylo v celodobé službě, maminka poskytovala tatínkovi nezbytné povzbuzení, takže i on zasvětil svůj život Jehovovi a v roce 1952 se dal pokřtít. Celých patnáct let, až do své smrti, předkládal druhým pravdy o Království velmi důvtipnými způsoby, i když ho v tom brzdila jeho nemoc.

Po krátké pauze způsobené tatínkovou nemocí maminka pokračovala v průkopnické službě až do své smrti. Nikdy neměla auto ani nejezdila na kole. Byla menší postavy a všude chodila pěšky, často až daleko na venkov, kde vedla biblická studia.

Do misionářské služby

Po ukončení školy Gilead jsem byla ve skupině absolventů, kteří jeden rok pracovali v průkopnické službě severně od New Yorku a čekali na to, až dostanou nezbytné cestovní doklady. V roce 1945 jsme konečně odjeli do našeho působiště, totiž na Kubu, a postupně jsme přivykali novému způsobu života. Odezva na naše kázání byla dobrá, a tak jsme všichni brzy měli spoustu biblických studií. Sloužili jsme zde několik let. Pak jsme byli přiděleni do Dominikánské republiky. Jednoho dne jsem potkala ženu, která na mě naléhala, abych šla navštívit jednu její zákaznici, Francouzku Suzanne Enfroyovou, jež si přála pomoc, aby porozuměla Bibli.

Suzanne byla Židovka, a když Hitler vtrhl do Francie, její manžel zařídil, aby se ona a jejich dvě děti odstěhovaly do jiné země. O to, co poznávala, se okamžitě dělila s druhými lidmi. Nejprve hovořila se ženou, která mě předtím požádala, abych Suzanne navštívila, a pak se svou francouzskou přítelkyní Blanche. Obě dvě dospěly ke křtu.

 „Jak mohu pomoci svým dětem?“ zeptala se mě Suzanne. Její syn studoval medicínu a její dcera balet. Doufala přitom, že jednou bude tančit v Radio City Music Hall v New Yorku. Suzanne jim poslala předplatné na časopisy Strážná věž a Probuďte se! Díky tomu se svědkem stal její syn s manželkou a také sestra jeho manželky, která je jejím dvojčetem. Suzannina manžela Louise znervózňovalo, že se jeho manželka zajímá o náboženství svědků Jehovových. Vláda Dominikánské republiky totiž naši činnost předtím zakázala. Když se ale celá rodina přestěhovala do Spojených států, nakonec se stal svědkem Jehovovým i on.

Zákaz naši službu nepřerušil

Ačkoli nedlouho po našem příjezdu do Dominikánské republiky v roce 1949 bylo v té zemi dílo svědků Jehovových zakázáno, byli jsme odhodláni poslouchat Boha jako Panovníka spíše než lidi. (Skutky 5:29) I nadále jsme hledali nejprve Boží Království, a to tím, že jsme o něm oznamovali dobrou zprávu. Právě tento pokyn dal Ježíš svým následovníkům. (Matouš 24:14) V kazatelské službě jsme se však naučili být „obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“. (Matouš 10:16) Vynikající pomocí byly například mé housličky. Putovaly se mnou na biblická studia. Houslisté se z mých zájemců nestali, ale zato se několik rodin stalo Jehovovými služebníky.

Po vyhlášení zákazu jsem byla spolu se třemi dalšími děvčaty, Mary Aniolovou, Sophií Soviakovou a Edith Morganovou, přidělena z misionářského domova ve městě San Francisco de Macorís do jiného misionářského domova, který byl v odbočce v hlavním městě Santo Domingo. Každý měsíc jsem ale podnikala cestu do našeho původního působiště, kde jsem učila hudbu. Ve svém houslovém pouzdře jsem tedy mohla převážet také duchovní pokrm pro své křesťanské bratry a nazpátek jsem zase vozila zprávy o jejich svědecké činnosti.

Když byli bratři z města San Francisco de Macorís za svůj křesťanský postoj v otázce neutrality uvězněni v Santiagu, byla jsem požádána, abych jim donesla peníze a pokud možno i Bible. Jejich rodinám jsem také o nich měla přinést zprávu. Když strážní ve věznici v Santiagu uviděli, že nesu pod paží pouzdro s houslemi, zeptali se mě: „K čemu to máte?“ „Abych je pobavila,“ odpověděla jsem.

Mimo jiné jsem hrávala píseň, kterou složil jeden bratr v nacistickém koncentračním táboře. Ta píseň má nyní ve zpěvníku svědků Jehovových číslo 29. Hrála jsem ji tak, aby se ji bratři mohli naučit zpívat.

Dozvěděla jsem se, že mnoho svědků bylo přemístěno na farmu, která patřila Trujillovi, jenž  byl v čele vlády. Dostala jsem informaci, že tato farma leží blízko trasy autobusu. A tak jsem kolem poledne vystoupila z autobusu a zeptala se na cestu. Majitel krámku ukázal za horský hřeben a nabídl mi svého koně a chlapce jako průvodce, pokud mu nechám housle jako zástavu.

Za těmito kopci jsme se museli dostat přes řeku. Kůň ji přeplaval a my oba jsme seděli na něm. Viděli jsme tam hejno papoušků, jejichž třpytivě zelené a modré peří na slunci jen zářilo. Byla to překrásná podívaná. Modlila jsem se: „Děkuji ti, Jehovo, za to, že jsi je vytvořil tak nádherné.“ Konečně jsme ve čtyři hodiny odpoledne dorazili na farmu. Voják na stráži mě laskavě nechal promluvit s bratry a dovolil mi, abych jim dala vše, co jsem jim dovezla, dokonce i malou Bibli.

Při zpáteční cestě jsem se celou dobu modlila, protože už byla tma. K obchodu jsme dorazili promoklí na kůži. Poslední autobus už odjel, a tak jsem majitele obchodu poprosila, aby mi zastavil projíždějící nákladní vůz. V autě byli dva muži. Měla jsem si troufnout k nim přisednout? Jeden z nich se mě zeptal: „Znáte Sophii? Studovala s mojí sestrou.“ Usoudila jsem, že Jehova takto odpověděl na mou modlitbu. Do Santa Dominga jsem se dostala bezpečně.

Patřila jsem mezi ty svědky z Dominikánské republiky, kteří se v roce 1953 zúčastnili mezinárodního sjezdu svědků Jehovových na Yankee Stadium v New Yorku. Byla zde celá naše rodina včetně otce. Na sjezdu zazněla zpráva, jak postupuje kazatelské dílo v Dominikánské republice, a potom jsme spolu s Mary Aniolovou, mojí společnicí v misionářské službě, krátce předvedly, jak pod zákazem vydáváme svědectví.

Mimořádná radost v krajské službě

Ještě v průběhu toho léta jsem se seznámila s Rudolphem Sunalem, který se příští rok stal mým manželem. Celá jeho rodina přijala pravdu v Allegheny v Pensylvánii krátce po skončení první světové války. V průběhu druhé světové války strávil kvůli svému křesťanskému neutrálnímu postoji nějaký čas ve vězení a pak začal sloužit v brooklynském betelu. Krátce po naší svatbě byl můj manžel pozván, aby navštěvoval sbory jako cestující dozorce. V krajské službě jsem po jeho boku strávila následujících osmnáct let.

Naše služba nás zavedla mimo jiné do států Pensylvánie, Západní Virginie, New Hampshire a Massachusetts. Bydleli jsme obvykle u našich křesťanských bratrů. To, že jsme je mohli dobře poznat a spolu s nimi sloužit Jehovovi, nám působilo mimořádnou radost. Tyto rodiny nám vždy projevovaly vřelou a upřímnou lásku a pohostinnost. Joel se oženil s mou bývalou společnicí v misionářské službě, Mary Aniolovou, a pak strávili tři roky v krajské službě. Navštěvovali sbory ve státech Pensylvánie a Michigan. Pak v roce 1958 byl Joel pozván, tentokrát s Mary, aby se stal znovu členem rodiny betel.

 Karl pracoval v betelu asi sedm let, a pak byl na několik měsíců přidělen do krajské služby, aby získal nové zkušenosti. Potom se stal instruktorem školy Gilead. V roce 1963 si vzal za manželku Bobbie, která věrně sloužila v betelu až do své smrti v říjnu 2002.

Don v průběhu své dlouholeté služby v betelu čas od času cestuje do jiných zemí, aby sloužil těm, kdo tam pracují v odbočkách nebo jsou v misionářské službě. Navštívil Orient, Afriku, Evropu a různé části amerického kontinentu. Jeho věrná manželka Dolores ho často doprovází.

Naše okolnosti se změnily

Můj otec po dlouhé nemoci zemřel, ale než k tomu došlo, svěřil se mi, jak je šťastný, že jsme se rozhodli sloužit Jehovovi Bohu. Řekl, že jsme se proto těšili z mnohem většího požehnání, než kdybychom získali vysokoškolské vzdělání, jak si to původně přál. Pomohla jsem mamince s balením, aby se mohla přestěhovat do blízkosti mé sestry Joy, a pak jsme spolu s manželem přijali přidělení do průkopnické služby v oblasti Nové Anglie, abychom byli nablízku jeho matce, která tehdy potřebovala naši pomoc. Po její smrti s námi strávila třináct let moje maminka. Pak 18. ledna 1987 ukončila ve věku 93 let svůj pozemský běh.

Přátelé ji často chválili za to, že všechny své děti vychovala tak, aby milovaly Jehovu a sloužily mu. Maminka na to skromně odpovídala: „Prostě se stalo, že jsem mohla pracovat se znamenitou ‚půdou‘.“ (Matouš 13:23) Je velkým požehnáním, že jsme měli bohabojné rodiče, kteří pro nás byli vynikajícím příkladem horlivosti a pokory.

Na prvním místě je pro mě stále Království

Ve svém životě máme i nadále na prvním místě Boží Království a stále se také se snažíme řídit Ježíšovou radou a dělit se s druhými. (Lukáš 6:38; 14:12–14) A Jehova se zase štědře stará o naše potřeby. Jsme šťastní a žijeme s pocitem jistoty.

Rudy ani já jsme svou lásku k hudbě neztratili. Je příjemné, když uspořádáme večírek a přijdou k nám jiní křesťané, kteří hudbu také milují, a potom hrajeme společně. Nežiji však pro hudbu. Je to jen jedna z radostí mého života. Oba se s manželem nyní radujeme z výsledků své průkopnické služby — z lidí, kterým jsme za ta léta pomohli.

Přes nynější zdravotní problémy mohu říci, že těch více než šedesát let v celodobé službě jsme prožili opravdu šťastně a s pocitem jistoty. Každé ráno ihned po probuzení děkuji Jehovovi, že vyslyšel to, oč jsem se modlila, když jsem před tolika lety zahájila celodobou službu. Pak si pomyslím: ‚Tak jak mohu dneska hledat nejprve Království?‘

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Naše rodina v roce 1948 (zleva doprava): Joy, Don, maminka, Joel, Karl, já a tatínek

[Obrázek na straně 25]

Maminka nám dala příklad v horlivé službě

[Obrázek na straně 26]

Karl, Don, Joel, Joy a já dnes, po více než 50 letech

[Obrázek na straně 27]

Zleva doprava: Já, Mary Aniolová, Sophia Soviaková a Edith Morganová jako misionářky v Dominikánské republice

[Obrázek na straně 28]

S Mary (vlevo) na Yankee Stadium v roce 1953

[Obrázek na straně 29]

S manželem, když byl v krajské službě