Duchovní hodnoty — Co se s nimi děje?

„Patnáct dvojic se účastní večerního programu [katolické] předmanželské poradny. Pouze tři ze třiceti přítomných o sobě prohlašují, že jsou věřící.“ (La Croix, francouzský katolický deník)

NÁBOŽENSKÉ hodnoty se ocitly v krizi. Na titulní stránce mezinárodního vydání časopisu Newsweek ze 12. července 1999 je uvedena otázka: „Je Bůh mrtev?“ Časopis odpovídá, že pokud jde o západní Evropu, rozhodně to tak vypadá. Francouzský list Le Monde uveřejnil zprávu o katolickém církevním synodu, který se v říjnu téhož roku konal v Římě. Ve zprávě se uvádí: „Církev obtížněji než kdykoli dříve prosazuje své poselství v kultuře, která se na toto poselství stala ‚alergickou‘. ... V Itálii již katolicismus nevytváří jednolitý celek. ... V Německu probíhá spor kolem konzultačních středisek pro ženy, které se rozhodly pro potrat, a propast mezi papežem a demokratickým systémem, který již není ochoten přijímat žádné diktáty, se tudíž stále zvětšuje. [Nizozemsko] zastává odvážný postoj k morálce a k eutanazii, což někteří pozorovatelé připisují tomu, že se [Nizozemsko] náhle vzdalo křesťanství.“

Na jiných místech je situace velmi podobná. Arcibiskup z Canterbury George Carey v roce 1999 varoval, že anglikánská církev „během jedné generace vymře“. Francouzský list Le Figaro uveřejnil článek nazvaný „Konec křesťanské Evropy“, a v něm bylo uvedeno: „Stejnou situaci lze pozorovat všude. ... Etické a naukové postoje jsou systematicky zpochybňovány.“

Náboženská angažovanost se snižuje

V Evropě prudce klesá návštěvnost kostelů. Na nedělní mši pravidelně chodí méně než 10 procent francouzských katolíků, ale v Paříži jich pravidelně chodí do kostela jen 3 až 4 procenta. Podobná nebo ještě nižší návštěvnost je patrná ve Spojeném Království, v Německu a ve skandinávských zemích.

 Pro náboženské představitele je znepokojivou skutečností nedostatek uchazečů o kněžství. Ve Francii během necelého jednoho století drasticky poklesl počet kněží — zatímco dříve zde na 10 000 obyvatel připadalo 14 kněží, nyní připadá na více než 10 000 obyvatel pouze 1 kněz. Průměrný věk kněží se v celé Evropě zvyšuje a nedostatek kněží se projevuje i v takových zemích, jako je Irsko a Belgie. Zároveň ubývá počet dětí, které jsou zapsány na vyučování náboženství. Vznikají proto vážné pochybnosti, zda je katolická církev schopna zajistit svou obrodu.

Zdá se, že důvěra v náboženství je věcí minulosti. Názor, že „pravdu lze najít pouze v jednom náboženství“, zastává dnes jen 6 procent Francouzů, zatímco v roce 1981 o tom bylo ve Francii přesvědčeno 15 procent obyvatel a v roce 1952 to bylo 50 procent. Šíří se náboženská apatie. Poměr lidí, kteří se nehlásí k žádnému náboženství, vzrostl ze 26 procent v roce 1980 na 42 procent v roce 2000. (Les valeurs des Français—Évolutions de 1980 à 2000; Jaké hodnoty uznávají Francouzi — Vývoj v letech 1980 až 2000)

Otřesy morálních hodnot

Krize hodnot je patrná také ve sféře morálky. Jak zde již bylo uvedeno, mnozí lidé, kteří chodí do kostela, nepřijímají morální předpisy své církve. Nesouhlasí s názorem, že náboženští představitelé mají právo určovat měřítka chování. Papežovo stanovisko k lidským právům má mnoho zastánců, ale když se papežova slova nějak dotýkají jejich soukromého života, tito lidé se jimi nehodlají řídit. Například papežův názor na antikoncepci většina lidí přehlíží. Je mezi nimi i mnoho katolických manželských dvojic.

Takové postoje zaujímají lidé všech společenských vrstev, věřící i nevěřící. Praktiky, které Svaté Písmo jednoznačně odsuzuje, jsou tolerovány. Například homosexualitu odsuzovalo před dvaceti lety 45 procent francouzských občanů. Dnes ji 80 procent Francouzů považuje za přijatelnou. Většina obyvatel Francie sice uznává, že manželská věrnost je správná, ale jen 36 procent z nich zastává názor, že mimomanželské milostné vztahy nikdy nelze ospravedlnit. (Římanům 1:26, 27; 1. Korinťanům 6:9, 10; Hebrejcům 13:4)

Nesourodá náboženská směsice

V západní společnosti se šíří názor, že každý může mít náboženství „vlastní výroby“ — že tedy každý má právo vybrat si náboženské názory sám. Některé náboženské nauky jsou přijímány, jiné zavrhovány. Jsou lidé, kteří se považují za křesťany, a věří přitom v převtělování, a jiní se zase bez váhání hlásí k několika druhům náboženského přesvědčení současně. (Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4, 20; Matouš 7:21; Efezanům 4:5, 6) V knize Les valeurs des Français bylo jasně ukázáno, že mnozí věřící se v dnešní době nenávratně vzdalují od cest, které stanovila církev.

Tato tendence k většímu náboženskému individualismu však není bez nebezpečí. Jean Delumeau, který je profesorem dějin náboženství a členem Francouzského institutu, je věřící člověk a je přesvědčen o tom, že jednotlivec si nemůže vytvořit své vlastní náboženství, jež by bylo nezávislé na nějakém již zavedeném systému. „Víra nemůže žít, pokud není založena na pevném základu konkrétního náboženského vyznání.“ Zdravé duchovní hodnoty a náboženská praxe musí tvořit nedílný celek. Kde však můžeme takový celek najít, jestliže je dnešní společnost zmítána neustálými změnami?

Bible nám připomíná, že přijatelné normy chování a morálky určuje Bůh. Ten však lidem dává možnost, aby se sami rozhodli, zda se jeho normami budou řídit. Miliony lidí po celém světě si uvědomují, že tato odedávna uznávaná kniha má dnes praktickou hodnotu a že je ‚lampou jejich noze a světlem jejich vozové cestě‘. (Žalm 119:105) Jak dospěli k tomuto závěru? O tom bude pojednávat následující článek.