Jak důležitá je milující laskavost?

„ŽÁDOUCÍ věc u pozemského člověka je jeho milující laskavost,“ prohlašuje Bible. (Přísloví 19:22) Ano, laskavé skutky podněcované láskou jsou opravdu žádoucí. Slovní spojení „milující laskavost“, tak jak je použito v Bibli, se však vztahuje na laskavost, jež může být založena na již existujícím vztahu, například na takovém, který je postaven na dřívějším projevu laskavosti ze strany někoho jiného. Milující laskavost tedy v sobě nese myšlenku věrné oddanosti.

Judský král Jehoaš si tuto žádoucí vlastnost nevypěstoval. Měl ohromný důvod k tomu, aby byl vděčný své tetě a svému strýci Jehojadovi. Když Jehoašovi nebyl ještě ani rok, jeho ničemná babička se prohlásila za královnu a usmrtila všechny jeho bratry, dědice trůnu. Jehoaše ale nezabila, protože ho jeho teta a strýc pečlivě ukryli. Ti ho také učili Božímu Zákonu. Když bylo Jehoašovi sedm let, jeho strýc využil svou autoritu, kterou měl jakožto velekněz. Nechal popravit ničemnou královnu a dosadil na trůn Jehoaše. (2. Paralipomenon 22:10–23:15)

Až do smrti svého strýce kraloval mladý Jehoaš znamenitým způsobem. Potom se však obrátil k uctívání model. Bůh poslal Zecharjáše, Jehojadova syna, aby Jehoaše kvůli jeho odpadlictví varoval. Jehoaš však dal Zecharjáše ukamenovat. Tímto otřesným skutkem dal najevo, že rodině, které tolik dluží, vůbec není věrně oddán. (2. Paralipomenon 24:17–21)

Bible uvádí: „Král Jehoaš nepamatoval na milující laskavost, kterou mu projevil [Zecharjášův] otec Jehojada, takže zabil jeho syna.“ Když Zecharjáš umíral, řekl: „Ať na to dohlédne Jehova a vyžádá to zpět.“ A to se také stalo. Jehoaš těžce onemocněl a jeho vlastní sluhové jej nakonec zavraždili. (2. Paralipomenon 24:17–25)

Všichni lidé nemusí skončit jako král Jehoaš. Mají možnost řídit se následující radou: „Ať tě neopustí milující laskavost a opravdovost. ... A tak nalezni přízeň ... v očích Boha i pozemského člověka.“ (Přísloví 3:3, 4) Ty, kdo se budou touto radou řídit, čeká nádherná budoucnost.