Tatianos — Apologeta, nebo kacíř?

APOŠTOL Pavel ke konci své třetí misionářské cesty svolal shromáždění starších mužů efezského sboru. Řekl jim: „Vím, že po mém odchodu vstoupí mezi vás utlačující vlci a nebudou něžně zacházet se stádem, a z vás samotných povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky.“ (Skutky 20:29, 30)

Pravdivost Pavlových slov se potvrdila ve druhém století n. l., které se stalo obdobím změn a předpověděného odpadnutí. Postupně se vyvíjel gnosticismus — rozšířený náboženský a filozofický směr, jenž pokazil náboženské názory některých věřících. Gnostikové věřili, že duchovní věci jsou dobré a že všechno hmotné je špatné. Zastávali názor, že špatné je všechno, co souvisí s tělem, a proto zavrhovali manželství a plození, a tvrdili, že původcem toho je Satan. Někteří z nich se domnívali, že vůbec nezáleží na tom, co člověk dělá se svým tělem, protože dobré je pouze to, co se týká ducha. Takové názory vedly k extrémnímu způsobu života — na jedné straně k asketismu, a na druhé straně k požitkářství. Gnostikové tvrdili, že spasení je možné jedině na základě mystické gnose neboli sebepoznání, a pravdu Božího slova tak odložili stranou.

Jak na nebezpečný vliv gnosticismu reagovali ti, kdo se hlásili ke křesťanství? Někteří učenci proti jeho falešným naukám vystoupili, zatímco jiní vlivu tohoto učení podlehli. Do celoživotního boje proti kacířským naukám se pustil například Irenaeus. Jeho učitelem byl Polykarpos, muž, který byl živým pojítkem s apoštoly. Polykarpos doporučoval přísně se držet učení Ježíše Krista a jeho apoštolů. Na druhé straně Irenaeův přítel Florinus, který byl rovněž Polykarpovým žákem, podlehl učení gnostika Valentina, nejvýznačnějšího představitele gnostického hnutí. Byly to opravdu bouřlivé doby.

Tehdejší náboženské klima můžeme lépe pochopit ve světle spisů Tatiana, význačného spisovatele druhého století. Jakým člověkem byl Tatianos? Jak došlo k tomu, že se přihlásil ke křesťanství? A jak dalece obstál v prostředí, jež bylo ovlivňováno gnostickým kacířstvím? Tatianovy fascinující repliky a jeho vlastní příklad jsou cenným námětem k přemýšlení pro každého, kdo dnes hledá pravdu.

 Setkal se s „jistými barbarskými spisy“

Tatianos pocházel z Asýrie. Díky tomu, že hodně cestoval a byl velmi sečtělý, dobře poznal řeckou a římskou kulturu své doby. Jakožto cestující řečník se dostal do Říma. Tam však jeho pozornost upoutalo křesťanství. Začal se stýkat s Justinem Mučedníkem a snad se stal jeho žákem.

O své konverzi k tehdejšímu křesťanství Tatianos píše: „Hledal jsem způsob, jak bych mohl objevit pravdu.“ Podrobně rozebírá, jak na něho zapůsobilo to, že se setkal s Písmem: „Náhodou jsem se setkal s jistými barbarskými spisy, které byly příliš staré, než aby se daly srovnávat s názory Řeků, a příliš božské, než aby se daly srovnávat s jejich omyly; a byl jsem přiveden k tomu, abych v tyto spisy uvěřil, a to díky jejich neokázalému způsobu vyjadřování, nevyumělkované povaze jejich pisatelů, díky tomu, že se v nich předvídají budoucí věci, že jsou v nich obsaženy vynikající předpisy a že se v nich popisuje vláda nad vesmírem, soustředěná v jedné bytosti.“

Tatianos bez váhání vybízel své současníky, aby křesťanství své doby prozkoumali a aby si všimli toho, jak je prosté a jasné ve srovnání s pohanskou temnotou. Jaké poučení nám poskytují jeho spisy?

Co odhalují jeho spisy?

Z jeho spisů vysvítá, že Tatianos byl apologeta — spisovatel, který obhajuje svou víru. Nesmiřitelně se stavěl proti pohanské filozofii. Ve svém spisu nazvaném Proslov k Řekům zdůrazňuje bezcennost pohanství a skutečnost, že křesťanství, jak je zná on, je rozumné. Tatianos břitce vyjadřuje své pohrdání řeckým způsobem myšlení. Například o filozofovi Hérakleitovi říká: „Smrt však ukázala, jak byl tento filozof hloupý; když totiž onemocněl vodnatelností, on, který kdysi studoval nejen filozofii, ale také umění lékařské, si nanesl na tělo kravský hnůj, a ten, když ztvrdl, svraštil mu kůži po celém těle, ta se mu potrhala, a on zemřel.“

Tatianos si velmi vážil víry v jednoho Boha, Stvořitele všeho. (Hebrejcům 3:4) Ve svém Proslovu k Řekům mluví o Bohu jako o ‚Duchu‘ a říká: „Jedině On nemá počátek  a On Sám jest počátkem všeho.“ (Jan 4:24; 1. Timoteovi 1:17) Tatianos zavrhuje používání obrazů při uctívání a píše o tom: „Jak mohu mluvit o špalcích a o kamenech jako o bozích?“ (1. Korinťanům 10:14) Věřil, že Logos neboli Slovo začal existovat jako prvorozený z díla nebeského Otce a potom byl použit při tvoření hmotného vesmíru. (Jan 1:1–3; Kolosanům 1:13–17) O tom, že v ustanoveném čase nastane vzkříšení, Tatianos uvádí: „Věříme, že po skončení všech věcí nastane vzkříšení těla.“ O tom, proč umíráme, Tatianos píše: „Nebyli jsme stvořeni k tomu, abychom zemřeli, ale umíráme svou vlastní vinou. Naše svobodná vůle nás zničila; my, kteří jsme byli svobodní, jsme se stali otroky; byli jsme prodáni skrze hřích.“

To, co Tatianos píše o duši, je matoucí. Říká: „Nikoli nesmrtelná, Řekové, jest duše sama o sobě, nýbrž smrtelná. Jest však možné, aby nezemřela. Jestliže ovšem pravdu nezná, umírá a rozptýlí se společně s tělem, na konci světa však posléze povstává znovu společně s tělem a dostává se jí věčného rozsudku smrti.“ Co vlastně chtěl Tatianos tímto výrokem říci, není jasné. Je možné, že se sice držel některých biblických nauk, ale zároveň se snažil zavděčit svým současníkům, a že proto smísil biblickou pravdu s pohanskými filozofiemi?

Dalším Tatianovým pozoruhodným dílem je Diatessaron, což je vyprávění podle čtyř evangelií. Tatianos byl první, kdo dal sborům v Sýrii evangelia v jejich vlastním jazyce. Toto dílo, v němž jsou čtyři evangelia spojena do jednoho vyprávění, došlo velkého uznání. Používalo se v syrské církvi.

Křesťan, nebo kacíř?

Pečlivé zkoumání Tatianových spisů ukazuje, že tento muž znal Písmo a že si jej velmi vážil. O tom, jak ho Písmo ovlivnilo, píše: „Netoužím po bohatství; odmítám vojenské velení; smilstvo je mi odporné; nepociťuji neukojitelnou touhu po zisku, která by mě hnala na moře; . . . neprahnu po slávě; totéž slunce svítí pro všechny, a pro všechny je také jedna smrt — ať žijí v radovánkách, nebo v bídě.“ Tatianos dává radu: „Zemři světu tím, že odvrhneš bláznovství, které je v něm. Žij pro Boha, a když ho pochopíš, odlož svou starou povahu.“ (Matouš 5:45; 1. Korinťanům 6:18; 1. Timoteovi 6:10)

Srovnejme to však s názorem, který Tatianos vyjadřuje ve spise nazvaném O dokonalosti podle učení Spasitele. Tvrdí v něm, že původcem manželství je Ďábel. Tatianos manželství přísně odsuzuje, když prohlašuje, že manželstvím se tělo dostává do pout pomíjivého světa.

Zdá se, že kolem roku 166 n. l., po smrti Justina Mučedníka, Tatianos buď sám založil asketickou sektu enkratitů, nebo se k této sektě připojil. Její členové zdůrazňovali přísnou sebekontrolu a ovládání těla. Žili asketicky, přičemž tvrdili, že je třeba zříci se vína, manželství a majetku.

Poučení pro nás

Proč se Tatianos nakonec tak odchýlil od Písma? Stal se snad „zapomnětlivým posluchačem“? (Jakub 1:23–25) Přestal snad odmítat falešné historky, a stal se proto kořistí lidské filozofie? (Kolosanům 2:8; 1. Timoteovi 4:7) Jestliže se ztotožnil s tak hrubými omyly, nemohl to být důsledek nějaké duševní poruchy?

Ať tomu bylo jakkoli, z Tatianových spisů a z toho, co o tomto muži víme, získáváme určitou představu o náboženském ovzduší jeho doby. Je z toho patrné, jak zhoubný vliv může mít světská filozofie. Vezměme si k srdci varování, které vyjádřil apoštol Pavel, a odvracejme se „od prázdných řečí, které porušují, co je svaté, a od rozporů falešně zvaného ‚poznání‘“. (1. Timoteovi 6:20)