Dávání, které se líbí Bohu

JEŽÍŠ a jeho učedníci trávili společně čas v Betanii při vynikajícím jídle, jehož se účastnilo několik blízkých přátel, mezi nimi i Marie, Marta a nedávno vzkříšený Lazar. Když Marie vzala libru drahocenného oleje a potřela jím Ježíšovy nohy, Jidáš Iškariotský se rozhořčeně ozval: „Proč nebyl ten vonný olej prodán za tři sta denárů [což je asi roční mzda], a dáno chudým?“ Také jiní proti tomu hned vznesli podobné námitky. (Jan 12:1–6; Marek 14:3–5)

Ježíš však odpověděl: „Nechte ji. . . . Vždyť chudé máte vždy u sebe, a kdykoli chcete, vždy jim můžete učinit dobro, ale mě nemáte vždy.“ (Marek 14:6–9) Židovští náboženští vůdci učili, že dávání almužen je nejen projevem ctnosti, ale že tím také lze dosáhnout usmíření za hříchy. Ježíš naproti tomu jasně ukázal, že dávání, které se líbí Bohu, nespočívá jen v dávání dobročinných darů chudým.

Bude užitečné krátce se zamyslet nad tím, jak se k dávání přistupovalo v raném křesťanském sboru. Uvidíme některé praktické způsoby, jak můžeme projevovat zájem o druhé a dávat způsobem, který se líbí Bohu. Také přitom poznáme jedinečný druh dávání, jenž přináší ten nejlepší užitek.

„Dávejte dary z milosrdenství“

Při různých příležitostech Ježíš vybízel své učedníky, aby ‚dávali dary z milosrdenství‘ nebo, jak to uvádějí jiné překlady, aby ‚rozdávali na dobré skutky‘ nebo ‚rozdávali potřebným‘. (Lukáš 12:33, Petrů; Slovo na cestu) Ježíš však varoval před okázalým dáváním, které slouží pouze ke slávě dárce, a ne ke slávě Boží. „Když . . . dáváš dary z milosrdenství,“ řekl, „nevytrubuj před sebou, právě jak to dělají pokrytci v synagógách a na ulicích, aby je lidé oslavovali.“ (Matouš 6:1–4) První křesťané se touto radou řídili a vyvarovali se okázale zbožného jednání, kterým se vyznačovala tehdejší náboženská elita. Těm, kdo byli v nouzi, raději pomáhali tak, že jim osobně posloužili nebo je soukromě obdarovali.

 Například u Lukáše 8:1–3 čteme o tom, že Marie Magdaléna, Joana, Zuzana a jiné ženy používaly „svého majetku“, aby neokázale sloužily Ježíšovi a jeho apoštolům. Tito muži sice netrpěli nouzí, ale zanechali všeho, čím se dříve živili, a své úsilí soustředili výlučně na službu. (Matouš 4:18–22; Lukáš 5:27, 28) Zmíněné ženy jim pomáhaly plnit jejich pověření od Boha, a tím v podstatě jednaly k Boží slávě. Bůh jejich jednání ocenil, což je patrné z toho, že zpráva o jejich milosrdné štědrosti je pro všechny další generace zaznamenána v Bibli. (Přísloví 19:17; Hebrejcům 6:10)

Také laskavá žena Dorkas „oplývala dobrými skutky a dary z milosrdenství“. Žila v přístavním městě Joppe a vyráběla oděvy pro tamní chudé vdovy. Nevíme, zda platila i materiál nebo zda pouze zdarma oděvy zhotovovala. Ale lidé, kterým pomáhala, ji za její dobré skutky milovali. A miloval ji také Bůh — Dorkas od něj za svou dobrotivost obdržela milosrdné požehnání. (Skutky 9:36–41)

Nezbytně nutná je správná pohnutka

Co tyto osoby vedlo k dávání? Nebyl to pouhý nával soucitu vyvolaný dojemnou prosbou o pomoc. Tito lidé měli pocit osobní morální odpovědnosti, aby se každý den ze všech sil snažili pomáhat těm, kdo trpěli chudobou, žili v nepříznivých okolnostech, byli nemocní nebo prožívali jiné těžkosti. (Přísloví 3:27, 28; Jakub 2:15, 16) To je druh dávání, které se líbí Bohu. Základní pohnutkou takového dávání je hluboká láska k Bohu a touha napodobovat jeho osobnost, jež se vyznačuje milosrdenstvím a štědrostí. (Matouš 5:44, 45; Jakub 1:17)

Tuto důležitou stránku dávání zdůraznil apoštol Jan. Zeptal se totiž: „Kdokoli . . . má prostředky tohoto světa k podpoře života a spatří svého bratra, který má nouzi, a přesto před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska?“ (1. Jana 3:17) Odpověď je zřejmá. Láska k Bohu podněcuje lidi k dobročinnosti. Bůh si váží těch, kdo podobně jako on projevují štědrost, a takové lidi odměňuje. (Přísloví 22:9; 2. Korinťanům 9:6–11) Projevuje se tento druh štědrosti i dnes? Podívejme se, co se nedávno stalo v jednom sboru svědků Jehovových.

Jedna postarší křesťanka bydlela v domě, který nutně potřeboval opravit. Žila sama a neměla žádné příbuzné, kteří by jí pomohli. Po mnoho let byl její dům vždy k dispozici pro pořádání křesťanských shromáždění a často zvala k jídlu každého, kdo chtěl přijít. (Skutky 16:14, 15, 40) Členové sboru viděli, v jaké tísnivé situaci tato žena je, a přišli jí na pomoc. Někteří přispěli penězi a jiní nabídli svou práci. Během několika víkendů dobrovolníci položili novou střechu, zřídili novou koupelnu, omítli a vymalovali celé přízemí, a v kuchyni instalovali  nové skříňky. Díky takovému dávání bylo nejen vykonáno všechno, co ta žena potřebovala, ale členové sboru se také sblížili, a sousedé navíc měli možnost vidět, co je pravé křesťanské dávání.

Způsobů, jak můžeme osobně pomáhat druhým, je mnoho. Mohli bychom věnovat čas chlapci nebo dívce z neúplné rodiny? Mohli bychom pro některou starší vdovu nakoupit nebo jí něco ušít? Mohli bychom uvařit jídlo někomu, kdo má málo prostředků, nebo mu nějak jinak pomoci pokrýt výdaje? K tomu, abychom někomu pomohli, nepotřebujeme být bohatí. Apoštol Pavel napsal: „Jestliže je zde . . . nejprve pohotovost, je zvláště přijatelná podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá.“ (2. Korinťanům 8:12) Je však takové osobní, přímé dávání jediným druhem dávání, jemuž Bůh žehná? Ne.

Jak je to s organizovanou humanitární pomocí?

Osobní úsilí někdy nestačí. Ježíš a apoštolové měli společné peníze, z nichž dávali chudým. Přijímali příspěvky od laskavých lidí, se kterými se při své činnosti setkali. (Jan 12:6; 13:29) Podobně i sbory v prvním století organizovaly sbírky, když se ukázala nějaká potřeba, a zařizovaly hmotnou pomoc ve větším měřítku. (Skutky 2:44, 45; 6:1–3; 1. Timoteovi 5:9, 10)

Jedna taková situace nastala v roce 55 n. l. Sbory v Judeji postihla bída, možná v důsledku velkého hladomoru, k němuž došlo krátce předtím. (Skutky 11:27–30) Apoštol Pavel měl vždy starost o chudé, a zajistil tedy pomoc od sborů dokonce až z daleké Makedonie. Osobně zorganizoval sbírku, a shromážděné peníze nechal doručit prostřednictvím schválených mužů. (1. Korinťanům 16:1–4; Galaťanům 2:10) Ani on, ani ostatní zúčastnění si za své služby nedávali platit. (2. Korinťanům 8:20, 21)

Svědkové Jehovovi dnes také pohotově pomáhají, když dojde k nějaké katastrofě. Například v Houstonu v Texasu došlo v roce 2001 v důsledku prudkých bouří k velké záplavě. Bylo poškozeno celkem 723 domů, které patřily svědkům, a některé z nich byly poškozeny těžce. Okamžitě byl vytvořen výbor pro humanitární pomoc, v němž pracovali způsobilí křesťanští starší. Jejich úkolem bylo zjistit, co kdo potřebuje, a rozdělit fond humanitární pomoci tak, aby místní svědkové mohli situaci zvládnout a aby dostali pomoc při opravě svých domů. Veškerou práci vykonali ochotní dobrovolníci ze sousedních sborů. Jedna křesťanka byla za pomoc tak vděčná, že jakmile dostala od své pojišťovny peníze, které měly pokrýt náklady na opravu domu,  ihned je darovala do humanitárního fondu, aby mohly posloužit jiným, kteří to potřebují.

Pokud jde o dobročinné organizace, musíme být při hodnocení všech těch žádostí, jež dostáváme, velmi opatrní. Některé charitativní instituce vynakládají hodně peněz na administrativu nebo na získávání příspěvků, takže jen malá část vybraných peněz zbude pro vytyčený účel. Přísloví 14:15 říkají: „Kdokoli nezkušený uvěří každému slovu, ale chytrý uvažuje o svých krocích.“ Je tedy projevem moudrosti, jestliže důkladně prozkoumáme, jak se věci mají.

Dávání, které přináší největší užitek

Existuje jeden druh dávání, který je ještě důležitější než dávání na dobročinné účely. Ježíš to naznačil tehdy, když se ho jeden bohatý mladý vládce zeptal, co má dělat, aby získal věčný život. Ježíš mu řekl: „Jdi a prodej svůj majetek a dej chudým, a budeš mít poklad v nebi, a pojď, buď mým následovníkem.“ (Matouš 19:16–22) Povšimněme si, že Ježíš neřekl jen: ‚Dej chudým, a získáš život.‘ Dodal naopak: „Pojď, buď mým následovníkem.“ Jinými slovy, dobročinné skutky jsou sice chvályhodné a užitečné, ale být Kristovým učedníkem v sobě zahrnuje víc.

Ježíš se zaměřoval především na to, aby druhým pomáhal duchovně. Krátce před svou smrtí řekl Pilátovi: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě.“ (Jan 18:37) Ve velké míře sice pomáhal chudým, uzdravoval nemocné a sytil hladové, ale především školil své následovníky, aby uměli kázat. (Matouš 10:7, 8) Vždyť mezi posledními pokyny, které jim dal, byl příkaz: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů.“ (Matouš 28:19, 20)

Kázáním se samozřejmě všechny problémy světa nevyřeší. Jestliže však je lidem všeho druhu sdělována dobrá zpráva o Božím Království, je tím oslavován Bůh. Je totiž Boží vůlí, aby se jeho poselství kázalo, a všichni, kdo je přijímají, z toho mohou mít trvalý užitek. (Jan 17:3; 1. Timoteovi 2:3, 4) Co kdybyste si vyslechli svědky Jehovovy, až k vám příště přijdou? Přinášejí vám duchovní dar a vědí, že to je to nejlepší, co vám mohou dát.

[Obrázky na straně 6]

Svůj zájem o druhé můžeme dát najevo mnoha způsoby

[Obrázek na straně 7]

Jestliže kážeme dobrou zprávu, Bohu se to líbí, a lidé mohou získat trvalý užitek