Služba neobyčejné jazykové skupině v Koreji

V LÉTĚ roku 1997 se na oblastním sjezdu svědků Jehovových sešla skupina velmi nadšených, ale velmi tichých lidí. Tento sjezd pro neslyšící a sluchově postižené byl v Koreji prvním svého druhu. Vrcholný počet návštěvníků byl 1 174. Celý program včetně proslovů, interview a dramatizace byl předložen v korejském znakovém jazyce a byl promítán na obří obrazovce, na niž bylo vidět ze všech míst ve sjezdovém sále. Tím vyvrcholilo mnohaleté úsilí četných dobrovolníků.

V pozemském ráji přijde doba, kdy ‚uši hluchých budou zprůchodněny‘. (Izajáš 35:5) Kdokoli by chtěl v takovém ráji žít, tedy i neslyšící, musí nejprve vstoupit do ráje duchovního — do vzkvétajícího duchovního stavu, v němž se nachází Boží požehnaný lid. Musí se stát Jehovovým zasvěceným, pokřtěným svědkem a nechat se Jehovou vyučovat. (Micheáš 4:1–4)

Malé začátky

Přestože neslyšícím bylo v určité míře kázáno již v šedesátých letech 20. století, teprve v sedmdesátých letech začali někteří z nich navštěvovat shromáždění svědků Jehovových, jež se konala v Soulu, hlavním městě Koreje. Jeden křesťanský bratr, který uměl rychle psát, zapisoval na tabuli hlavní myšlenky proslovů a také biblické texty.

V roce 1971 jeden svědek Jehovův ve městě Tedžon začal svého neslyšícího syna a jeho neslyšící přátele učit o Království. Řada horlivých jednotlivců z této skupiny je nyní oporou služby na poli znakového jazyka. (Zecharjáš 4:10)

Mladí lidé se ochotně nabízejí

K tomu, aby neslyšící získali poznání o Jehovovi a Ježíšovi a dostali se na cestu vedoucí k životu, bylo nutno vykonat mnoho práce, a bylo tedy zapotřebí dalších dobrovolníků.  (Jan 17:3) Mnozí svědkové Jehovovi se za tímto účelem naučili znakový jazyk, a odměnou jim bylo požehnání v podobě mnoha obohacujících zkušeností.

Naučit se znakový jazyk hodlal například patnáctiletý Park In-sun. Začal tedy pracovat jako učeň v jedné továrně, která zaměstnávala skupinu dvaceti neslyšících. Osm měsíců s nimi Park In-sun úzce spolupracoval, aby se naučil jejich jazyk a pochopil jejich způsob myšlení. V následujícím roce se stal pravidelným průkopníkem neboli celodobým hlasatelem Království a působil ve skupině neslyšících, kteří se zajímali o biblickou pravdu. Ta skupina se velmi rychle rozrostla a na nedělní shromáždění brzy chodilo více než 35 lidí. (Žalm 110:3)

Potom se začala konat křesťanská shromáždění, jež probíhala výlučně ve znakovém jazyce — v Soulu to bylo poprvé. Bratr Park In-sun sloužil v této rozrůstající se skupině jako zvláštní průkopník. Znakový jazyk už nyní ovládal velmi dobře. V některých měsících vedl dvacet osm domácích biblických studií s neslyšícími. Mnozí z těchto lidí dělali pokroky a stali se svědky Jehovovými.

Toto velmi aktivně vykonávané dílo vedlo k tomu, že v říjnu 1976 byl v Soulu založen první sbor neslyšících. Bylo v něm čtyřicet zvěstovatelů a dva pravidelní průkopníci. To podnítilo k aktivitě také zvěstovatele v jiných korejských městech. Mnozí neslyšící hladověli po dobré zprávě a čekali, až je někdo navštíví.

Práce mezi neslyšícími

Možná vás zajímá, jak byli neslyšící nalezeni. Zvěstovatelé se o nich často dověděli od jiných lidí. Někdy se také ptali majitelů místních obchodů s rýží a ti jim poskytli jména a adresy neslyšících. Bratrům ochotně pomáhali někteří vládní úředníci, a takové informace jim sdělili. Zvěstovatelé svou pilnou prací pokryli obvod neslyšících, a to vedlo k takovému úspěchu, že časem byly založeny čtyři sbory neslyšících. Mnozí mladí křesťané byli povzbuzeni, aby se naučili znakový jazyk.

Odbočka svědků Jehovových do těch sborů přidělila zvláštní průkopníky, kteří se znakový jazyk naučili již předtím. A v nedávné době dostaly tyto sbory duchovní posilu od absolventů školy služebního vzdělávání, kteří tam byli posláni.

Je třeba překonávat různé potíže. Kdo chce sloužit v tomto obvodu, musí vynakládat úsilí, aby porozuměl kultuře neslyšících. Jejich způsob uvažování a jednání je velmi otevřený. To lidé někdy nečekají a může dojít k nedorozumění. Navíc, když svědkové vedou domácí biblické studium s neslyšícími, musí jim pomoci, aby se ve znakovém jazyce ještě zlepšili, a také je povzbudit, aby rozšířili svůj vlastní program čtení a studia.

Neslyšící se při svých každodenních činnostech setkávají s potížemi, o kterých jiní lidé možná vůbec nevědí. Velké problémy často mají při komunikaci na úřadech a ve zdravotnických zařízeních a také při vyřizování jednoduchých obchodních záležitostí.  Svědkové ze sousedních sborů láskyplně nabízejí svou pomoc, a tak neslyšící v křesťanském sboru poznávají, co je to skutečné společenství bratrů. (Jan 13:34, 35)

Neformální vydávání svědectví přináší výsledky

V Pusanu, hlavním přístavním městě na jihu Koreje, se jeden svědek Jehovův náhodou setkal se dvěma neslyšícími, kteří mu na kus papíru napsali: „Líbí se nám ráj. Chceme znát texty, které mluví o věčném životě.“ Bratr si poznamenal jejich adresu a domluvil si s nimi návštěvu. Když přišel, místnost byla plná neslyšících, kteří si chtěli vyslechnout poselství o Království. Tato zkušenost ho podnítila, aby se začal učit znakový jazyk. V Pusanu byl brzy založen sbor neslyšících.

Jeden bratr z toho sboru si všiml dvou neslyšících, kteří se spolu dorozumívali znakovým jazykem, a přistoupil k nim. Zjistil, že právě jdou z nějakého náboženského setkání, a pozval je, aby ještě ten den ve dvě hodiny odpoledne navštívili sál Království. Muži přišli a bylo s nimi zahájeno biblické studium. Krátce potom se oba zúčastnili oblastního sjezdu, a společně s nimi také dvacet jejich neslyšících přátel. Někteří z této skupiny zasvětili svůj život Jehovovi. Dva muži nyní slouží ve sborech neslyšících jako starší a jeden slouží jako služební pomocník.

 Odhodlání je odměněno

Někteří neslyšící žijí poměrně daleko od sborů, v nichž se používá znakový jazyk, a proto je třeba velkého úsilí a odhodlání, aby tito lidé mohli pravidelně dostávat duchovní pokrm z Bible. Například jistý jednatřicetiletý muž se živil rybařením u pobřeží jednoho ostrova. O biblickém poselství se dozvěděl od svého mladšího bratra, s nímž byli ve styku svědkové Jehovovi. Protože tento rybář chtěl utišit svůj duchovní hlad, plul na člunu 16 kilometrů daleko, do města Tchongjong, které leží na jižním pobřeží Koreje. Tam se totiž měl setkat se zvláštním průkopníkem ze sboru neslyšících ve městě Masan. Aby potom mohl tento zvláštní průkopník vést s oním neslyšícím rybářem biblické studium, podnikal každé pondělí cestu dlouhou 65 kilometrů.

Když chtěl tento zájemce navštívit nedělní shromáždění v Masanu musel nejdříve plout loďkou 16 kilometrů a potom cestovat autobusem ještě 65 kilometrů. Jeho odhodlání se mu vyplatilo. Za několik měsíců se zlepšil ve znakovém jazyce, naučil se více znaků korejské abecedy, a co je nejdůležitější, poznal ten jediný správný způsob, jak si vybudovat vztah k Jehovovi. Když si uvědomil, jak důležitá jsou shromáždění a pravidelný podíl na kazatelské službě, přestěhoval se na území sboru neslyšících. Bylo to snadné? Vůbec ne. Musel skončit s rybařením, které mu měsíčně vynášelo 3 800 amerických dolarů. Ale jeho odhodlání bylo odměněno. Činil duchovní pokroky, potom byl pokřtěn a nyní jsou on i jeho rodina šťastnými služebníky Jehovy.

Překládání pro neslyšící

Dobrá zpráva o Království je často předávána ústně. Aby však poselství z Božího slova mohlo být sdělováno přesněji, je nutné, aby biblické nauky byly předávány v trvalejší podobě. V prvním století proto zkušení starší muži napsali knihy a dopisy. (Skutky 15:22–31; Efezanům 3:4; Kolosanům 1:2; 4:16) V dnešní době dostáváme hojnost duchovního pokrmu prostřednictvím knih a jiných křesťanských publikací. Ty jsou překládány do stovek jazyků, včetně různých znakových jazyků. Aby existovaly i ve znakovém jazyce korejském, je v tamní odbočce překladatelské oddělení znakového jazyka. Oddělení pro výrobu videonahrávek pořizuje také videonahrávky ve znakovém jazyce. Tak je zajištěna duchovní výživa pro neslyšící hlasatele dobré zprávy a také pro zájemce ve sborech po celé Koreji.

Mnozí se sice již znakový jazyk naučili velmi dobře a pomáhají při výrobě videonahrávek, ale nejlepšími překladateli jsou obvykle děti neslyšících rodičů. Ty se znakový jazyk učí od malička. Nejenže přesně znakují, ale svými gesty a výrazem obličeje procítěně vystihují význam poselství a také mu dodávají patřičný důraz. Dovedou tedy zapůsobit na mysl i na srdce.

Jak jsme již uvedli, v Koreji se ve znakovém jazyce konají oblastní i krajské sjezdy. Dnes se už pořádají pravidelně a je k tomu třeba mnoho práce, prostředků a úsilí. Návštěvníci si však tohoto opatření velmi váží. Když setkání skončí, mnozí tam zůstanou déle, protože ještě chtějí pobýt v dobré společnosti a popovídat si o znamenitém duchovním pokrmu, kterého se jim dostalo. Služba v této neobyčejné skupině je samozřejmě náročná, ale přináší velké duchovní požehnání, takže vynaložené úsilí stojí za to.

[Obrázek na straně 10]

Videonahrávky vyrobené v Koreji: „Co od nás Bůh vyžaduje?“, „Važme si našeho duchovního dědictví“, „Výstražné příklady pro dnešní dobu“ a „Projevujme úctu k Jehovově autoritě“

[Obrázky na straně 10]

Zdola ve směru hodinových ručiček: V korejské odbočce se připravuje videonahrávka ve znakovém jazyce; příprava znaků pro teokratické pojmy; překladatelský tým znakového jazyka; znakující bratr dostává během natáčení nápovědu