Proč nemůžeme být sami

„Dva jsou lepší než jeden . . . Kdyby snad jeden z nich upadl, druhý může svého společníka pozvednout.“ (Král Šalomoun)

ŠALOMOUN, král starověkého Izraele, prohlásil: „Dva jsou lepší než jeden, protože mají dobrou odměnu za svou tvrdou práci. Vždyť kdyby snad jeden z nich upadl, druhý může svého společníka pozvednout. Ale jak to jen bude s tím, který je sám a padá, není-li zde druhý, aby jej pozvedl?“ (Kazatel 4:9, 10) Tento moudrý pozorovatel lidského chování tedy zdůraznil, že potřebujeme být ve společnosti druhých a že se nemáme izolovat. To však není jen názor člověka. Tento Šalomounův výrok byl založen na Boží moudrosti a inspiraci.

Izolovat se není moudré. Lidé se navzájem potřebují. Od druhých můžeme získat sílu a pomoc, a to potřebujeme všichni. „Ten, kdo se odlučuje, bude hledat svou vlastní sobeckou touhu,“ říká jedno biblické přísloví. „Vybuchne proti vší praktické moudrosti.“ (Přísloví 18:1) Je tedy pochopitelné, že sociologové doporučují, aby se člověk zapojil do nějaké skupiny a zajímal se o druhé.

Profesor Robert Putnam navrhuje různé způsoby, jak oživit soudržnost v komunitách, a mezi jiným se zmiňuje o tom, že je třeba ‚posílit vliv víry v Boha‘. V tomto ohledu mají velkou výhodu svědkové Jehovovi, protože ve svých sborech, které jsou na celém světě, nacházejí bezpečí a rodinnou atmosféru. V souladu se slovy apoštola Petra ‚mají lásku k celému společenství bratrů‘, kteří chovají uctivou „bázeň před Bohem“. (1. Petra 2:17) Svědkové nemají důvod k izolaci, a tak netrpí jejími škodlivými účinky, protože se v souvislosti s pravým uctíváním věnují mnoha pozitivním činnostem. Stále totiž svým bližním pomáhají poznat biblickou pravdu z Božího slova, Bible. (2. Timoteovi 2:15)

Láska a společenství s druhými změnily jejich život

Svědkové Jehovovi jsou sjednoceným společenstvím, v němž každý má svou důležitou úlohu. Poznáváme to z příkladu Miguela, Froylána a Almy Ruth, tří členů jedné latinskoamerické rodiny. Všichni mají vrozenou vadu kostí. Jejím následkem je určitá forma zakrnělosti, a proto je každý z nich odkázán na invalidní vozík. Jak skutečnost, že se začali stýkat se svědky Jehovovými, ovlivnila jejich život?

 Miguel o tom říká: „Prožil jsem několik kritických období, ale když jsem se začal stýkat s Jehovovým lidem, můj život se změnil. Izolovat se je velmi nebezpečné. Velmi mi pomohlo společenství se spoluvěřícími na křesťanských shromážděních, tedy to, že s nimi jsem každý týden. Našel jsem radost a uspokojení.“

Alma Ruth dodává: „Občas jsem mívala těžkou depresi. Bývala jsem velmi smutná. Ale když jsem se dozvěděla o Jehovovi, pocítila jsem, že k němu mohu mít důvěrný vztah. Tento vztah je nyní tím nejcennějším, co v životě mám. Rodina pro nás byla velkou oporou, a to nás ještě více spojilo.“

Miguela jeho otec laskavě učil číst a psát. Miguel potom totéž naučil Froylána a Almu Ruth. To bylo nezbytné pro jejich duchovní smýšlení. „To, že jsme se naučili číst, nám velmi pomohlo, protože jsme pak mohli číst Bibli a biblické publikace a získávat z nich duchovní výživu,“ říká Alma Ruth.

Miguel nyní slouží jako křesťanský starší. Froylán devětkrát přečetl Bibli. Alma Ruth rozšířila svou službu Jehovovi a od roku 1996 slouží jako průkopnice neboli celodobá hlasatelka Království. Říká o tom: „Tohoto cíle jsem dosáhla díky Jehovovu požehnání. Podporují mě totiž mé milované sestry, které mi pomáhají nejenom kázat, ale také vyučovat na 11 biblických studiích, jež se mi podařilo zavést.“

Jiným znamenitým příkladem je Emelia. Po nehodě, při které utrpěla úraz nohou a páteře, je odkázána na invalidní vozík. Svědkové Jehovovi v Mexico City s ní studovali Bibli a v roce 1996 se dala pokřtít. Emelia říká: „Než jsem poznala pravdu, chtěla jsem spáchat sebevraždu; už se mi nechtělo žít. Pociťovala jsem nesmírnou prázdnotu a celé dny a noci jsem proplakala. Když jsem se však začala stýkat s Jehovovým lidem, cítila jsem v tomto společenství bratrů lásku. Osobně se o mě zajímali, a to mě velmi povzbudilo. Jeden ze starších se mi stal jakoby bratrem nebo otcem. On a někteří služební pomocníci mě na mém invalidním vozíku berou na shromáždění a do kazatelské služby.“

José, který byl jako svědek Jehovův pokřtěn v roce 1992, žije sám. Je mu sedmdesát let a od roku 1990 je v důchodu. Kdysi míval deprese, ale po rozhovoru s jedním svědkem Jehovovým se ihned začal účastnit  křesťanských shromáždění. To, co tam viděl a slyšel, se mu líbilo. Například pozoroval, že bratři mezi sebou mají přátelské vztahy, a cítil, že se o něj zajímají jako o člověka. Starší a služební pomocníci v jeho sboru o něj dnes pečují. (Filipanům 1:1; 1. Petra 5:2) Tito spoluvěřící jsou pro něj „posilující pomocí“. (Kolosanům 4:11) Doprovázejí ho k lékaři, navštěvují ho doma, a když musel čtyřikrát podstoupit operaci, byli mu nablízku. José říká: „Zajímají se o mě. Jsou skutečně mou rodinou. Jsem v jejich společnosti rád.“

Skutečné štěstí vyplývá z dávání

Před tím, než král Šalomoun řekl, že „dva jsou lepší než jeden“, poukázal na to, že je marné věnovat všechnu svou energii honbě za hmotným bohatstvím. (Kazatel 4:7–9) Právě za tím se dnes mnozí honí, i když tomu často obětují vztahy k členům rodiny i k jiným lidem.

Taková chamtivost a sobectví vede mnohé k tomu, že se izolují. Život jim pak nepřináší ani štěstí, ani uspokojení. Lidé, kteří propadnou chamtivosti a sobectví, totiž obvykle pociťují marnost a beznaděj. Naproti tomu příběhy osob, o nichž jsme se zde zmínili, ukazují, jak dobré účinky má společenství s lidmi, kteří slouží Jehovovi a jsou podněcováni láskou k němu a ke svým bližním. Pravidelná účast na křesťanských shromážděních, podpora a zájem spolukřesťanů a také horlivost v kazatelské službě jim velmi pomohly překonat negativní pocity spojené s izolací. (Přísloví 17:17; Hebrejcům 10:24, 25)

Jsme na sobě navzájem závislí, a je proto přirozené, že zdrojem uspokojení je činnost ve prospěch druhých. Albert Einstein, jehož dílo přineslo lidem velký užitek, řekl: „Hodnotu člověka bychom . . . měli spatřovat v tom, co dává, a ne v tom, co je schopen přijmout.“ To odpovídá těmto slovům našeho Pána Ježíše Krista: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35) Je tedy sice dobré lásku přijímat, ale je také velmi zdravé lásku projevovat.

Jeden cestující dozorce, který už mnoho let navštěvuje sbory, aby jim poskytoval duchovní pomoc, a který v místech, kde křesťané mají málo prostředků, pomáhá budovat místa pro shromáždění, vyjadřuje své pocity takto: „Služba bratrům mi přináší velkou radost, a když vidím jejich tváře zářící vděčností, podněcuje mě to, abych hledal další příležitosti, jak jim pomáhat. Zjistil jsem, že klíčem ke štěstí je projevovat osobní zájem o druhé. A vím, že my, kteří jsme staršími, máme být ‚jako úkryt před větrem . . ., jako proudy vody v bezvodé krajině, jako stín mohutného skalního útesu ve vyčerpané zemi‘.“ (Izajáš 32:2)

Jak příjemné je být spolu v jednotě!

Jestliže pomáháme druhým a vyhledáváme společenství s Jehovovými služebníky, je to pro nás jistě velice užitečné a pociťujeme opravdové štěstí. Žalmista zvolal: „Pohleď, jak je dobré a jak příjemné, když spolu bratři bydlí v jednotě!“ (Žalm 133:1) Pokud se mají členové rodiny navzájem podporovat, musí  rodina být jednotná, což je patrné z případu Miguela, Froylána a Almy Ruth. A jestliže jsme navzájem spojeni pravým uctíváním, je to skutečné požehnání. Apoštol Petr dal určité rady křesťanským manželům a manželkám a potom napsal: „Konečně, všichni smýšlejte stejně, projevujte soucítění, mějte bratrskou náklonnost, buďte něžně soucitní, pokorní v mysli.“ (1. Petra 3:8)

Pravé přátelství je nesmírně užitečné — pomáhá nám po stránce citové i duchovní. Své bratry ve víře apoštol Pavel vybídl: „Mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším, podpírejte slabé, buďte ke všem trpěliví. . . . Vždy usilujte o to, co je dobré pro sebe navzájem a pro všechny ostatní.“ (1. Tesaloničanům 5:14, 15)

Hledejme tedy způsoby, jak prakticky pomáhat druhým. „Konejme dobro všem, zejména však těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře“ — prohloubí se tím totiž smysl našeho života i naše radost a uspokojení. (Galaťanům 6:9, 10) Ježíšův učedník Jakub napsal: „Jestliže bratr nebo sestra jsou nazí a nemají dostatek jídla na ten den, a přece jim kdosi z vás řekne: ‚Jděte v pokoji, zahřejte se a dobře se najezte‘, ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, k čemu je to prospěšné?“ (Jakub 2:15, 16) Odpověď na tuto otázku je zřejmá. Musíme ‚s osobním zájmem upírat oči nejen na své vlastní záležitosti, ale i na záležitosti ostatních‘. (Filipanům 2:4)

Jestliže dojde k nějaké mimořádné situaci nebo k nějaké živelné pohromě, svědkové Jehovovi poskytují druhým hmotnou pomoc. Snaží se však svým bližním pomáhat ještě v jiném ohledu, který je životně důležitý — totiž kázáním dobré zprávy o Božím Království. (Matouš 24:14) Toto poselství naděje a útěchy ohlašuje více než 6 000 000 svědků Jehovových, a dokazují tím svůj skutečný láskyplný zájem o druhé. Prostřednictvím Svatého Písma však lidem pomáhají uspokojovat ještě další základní potřebu. Jakou?

Uspokojení životně důležité potřeby

Máme-li pociťovat skutečné štěstí, potřebujeme mít správný vztah k Bohu. Bylo o tom napsáno: „Ať lidé žijí kdekoli a v kterékoli době, od počátku až dodnes, pociťují potřebu vzývat něco, co považují za vyšší a mocnější, než jsou oni sami. Z toho je patrné, že náboženství je člověku vrozené, a věda by je proto měla uznávat. . . . Měli bychom se s posvátnou bázní, úžasem a úctou pozastavit nad tím, že hledání vyšší bytosti a víra v ni jsou charakteristické rysy lidí všeobecně.“ (Man Does Not Stand Alone, Člověk není sám, od A. Cressyho Morrisona)

Ježíš Kristus prohlásil: „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu“ (Matouš 5:3) Jestliže jsou lidé delší dobu izolováni od druhých, nedaří se jim dobře. V daleko horší situaci bychom však byli, kdybychom se izolovali od našeho Stvořitele. (Zjevení 4:11) Získávat a uplatňovat „poznání Boha“ by mělo neodmyslitelně patřit k našemu životu. (Přísloví 2:1–5) Ano, měli bychom být rozhodnuti uspokojovat svou duchovní potřebu. Nemůžeme totiž být sami a žít bez Boha. Šťastný a opravdu uspokojující život je možný jedině tehdy, má-li člověk dobrý vztah k Jehovovi — tomu, kdo je „Nejvyšší nad celou zemí“. (Žalm 83:18)

[Obrázek na straně 5]

Miguel: „Prožil jsem několik kritických období, ale když jsem se začal stýkat s Jehovovým lidem, můj život se změnil“

[Obrázek na straně 5]

Alma Ruth: „Když jsem se dozvěděla o Jehovovi, pocítila jsem, že k němu mohu mít důvěrný vztah“

[Obrázek na straně 6]

Emelia: „Než jsem poznala pravdu, . . . pociťovala jsem nesmírnou prázdnotu“

[Obrázek na straně 7]

Společenství s pravými Božími ctiteli pomáhá uspokojovat naši duchovní potřebu