Taktnost je umění, kterému se můžeme naučit

PEGGY si povšimla, že její syn mluví se svým mladším bratrem hrubě. „Co myslíš, je dobré takhle s bratrem mluvit?“ zeptala se. „Podívej, jak ho to mrzí!“ Proč to řekla? Chtěla, aby se její syn naučil umění, jak jednat taktně a brát ohled na city druhých.

Apoštol Pavel vybídl svého mladšího společníka Timotea, aby byl „ke všem taktní“. Když bude Timoteus jednat taktně, nebude zraňovat city druhých. (2. Timoteovi 2:24, poznámka pod čarou) Co je taktnost? Jak se můžeme v tomto směru zlepšit? A jak můžeme pomoci druhým rozvíjet toto umění?

Co je taktnost?

Jeden slovník definuje taktnost jako „schopnost rozeznat choulostivou situaci a udělat nebo říci to nejlaskavější nebo nejvhodnější“. Výraz „taktnost“ je odvozen od latinského slova, které znamená „dotek“. Citlivými prsty lze rozeznat, zda něco je lepkavé, měkké, hladké, horké nebo chlupaté. Podobně může taktní člověk postřehnout, co druzí lidé pociťují, a rozpoznat, jak na ně budou jeho slova a jeho skutky působit. Taktnost však není jen dovednost. Pramení z upřímného přání, abychom nikomu neublížili.

V biblickém vyprávění o Elišově sluhovi Gechazim nacházíme příklad člověka, jenž jednal netaktně. Jedna Šunemanka, které právě v náručí zemřel syn, přišla k Elišovi, aby ji utěšil. Když dostala otázku, zda je vše v pořádku, odpověděla: „Všechno v pořádku.“ Když se však k prorokovi přiblížila, „Gechazi přišel blíž, aby ji odstrčil“. Eliša ale řekl: „Nech ji být, neboť její duše je v ní hořká.“ (2. Královská 4:17–20, 25–27)

Jak mohl Gechazi jednat tak drsně a netaktně? Je pravda, že v odpovědi na otázku nedala ta žena své pocity najevo. Vždyť většina lidí o svých pocitech nemluví s každým. Citové rozpoložení této ženy však muselo být z něčeho patrné. Eliša je zřejmě rozpoznal, ale Gechazi je buď nerozpoznal, anebo se tím nechtěl zabývat. Z toho je dobře vidět, co často bývá příčinou netaktního jednání. Jestliže někdo považuje svou práci za příliš důležitou, snadno přehlédne potřeby lidí, s nimiž má co dělat, anebo se o jejich potřeby nezajímá. Chová se jako řidič autobusu, kterému tak záleží na tom, aby dojel včas, že vůbec nezastavuje lidem, kteří chtějí nastoupit.

Jestliže nechceme být netaktní jako Gechazi, měli bychom se snažit být k lidem laskaví, protože nevíme, jak se ve skutečnosti cítí. Měli bychom vždy dávat pozor na příznaky, z nichž se dají pocity druhého člověka rozpoznat, a měli bychom reagovat laskavým slovem nebo skutkem. Jak můžeme v tomto směru svůj přístup zlepšit?

Snažme se chápat pocity druhých

Ježíš vynikajícím způsobem vnímal pocity druhých a uměl dobře rozpoznat, jak lidem nejlépe projevit laskavost. Když se jednou účastnil jídla v domě farizea Šimona, přišla k němu jistá žena, která „byla ve městě známá jako hříšnice“. Ani v tomto případě nepadlo žádné slovo, ale bylo co pozorovat. Žena  „přinesla alabastrovou nádobku s vonným olejem a zaujala místo vzadu u [Ježíšových] nohou, plakala a začala mu smáčet nohy slzami a utírala je vlasy své hlavy. Také mu něžně líbala nohy a potírala je vonným olejem.“ Ježíš postřehl, co to všechno znamená. Šimon sice neřekl nic, ale Ježíš rozpoznal, že si tento muž v duchu říká: „Kdyby to byl prorok, věděl by, kdo a jaká je to žena, jež se ho dotýká, že je hříšnice.“ (Lukáš 7:37–39)

Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby Ježíš tu ženu odstrčil nebo kdyby Šimonovi řekl: „Ty jsi hloupý! Cožpak nevidíš, že činí pokání?“ Ježíš však taktně vyprávěl Šimonovi podobenství o muži, který jednomu člověku odpustil velký dluh a jinému odpustil dluh mnohem menší. „Který z nich ho . . . bude více milovat?“ zeptal se Ježíš. Nezdálo se tedy, že Šimona odsuzuje, ale naopak ho mohl pochválit za správnou odpověď. Potom mu laskavě pomohl rozpoznat mnohé příznaky toho, co tato žena pociťuje, a toho, že činí pokání. Ježíš se k ženě obrátil a laskavě jí naznačil, že jejím pocitům rozumí. Řekl jí, že její hříchy jsou odpuštěny, a potom prohlásil: „Tvá víra tě zachránila; jdi v pokoji.“ Tato taktní slova jistě posílila její rozhodnutí dělat to, co je správné. (Lukáš 7:40–50) Ježíš dokázal jednat taktně, protože vnímal, co lidé pociťují, a reagoval soucitně.

To, jak Ježíš tehdy Šimonovi pomohl, je pro nás příkladem. Také my se můžeme učit vnímat nevyslovené pocity a pomáhat v tom směru i druhým. Zkušení Boží služebníci mohou někdy učit nové, jak toto umění projevovat v křesťanské kazatelské službě. Poté, co někoho navštíví s dobrou zprávou, mohou spolu rozebrat příznaky, z nichž je patrné, co asi oslovený pociťoval. Byl to člověk plachý nebo to byl skeptik? Byl ve špatné náladě nebo měl málo času? Jak bychom mu mohli pomoci, aby to bylo co nejlaskavější? Starší sboru mohou také pomáhat bratrům a sestrám, kteří spolu možná jednali netaktně a jeden druhého urazili. Pomozte každému z nich, aby pochopil pocity toho druhého. Cítí se uražen, ignorován nebo nepochopen? Jak by se mu dalo laskavě pomoci, aby se cítil lépe?

Je dobré, jestliže rodiče pomáhají dětem, aby pěstovaly soucit, protože ten je pak bude podněcovat k taktnímu jednání. Vraťme se k Peggy a k jejímu synovi, o němž byla zmínka v úvodu. Všiml si, že jeho mladší bratříček zrudnul, zakabonil se a že mu bylo do pláče. Uvědomil si, že jeho bratr pociťuje bolest. Jak si Peggy přála, chlapec svého jednání litoval a rozhodl se, že se změní. Oba její synové pak to, co se v dětství naučili, dobře využívali, a později měli dobré výsledky v činění učedníků a jako pastýři v křesťanském sboru.

Dejme druhým najevo, že je chápeme

Taktnost je důležitá především tehdy, když proti někomu něco máte. Velmi snadno byste mohli urazit jeho důstojnost. Nejprve je vždy na místě tohoto člověka za něco konkrétního pochválit. Nekritizujte ho, ale soustřeďte se na to, jak problém vyřešit. Vysvětlete mu, jak na vás jeho jednání působí, a výslovně řekněte, co by se podle vašeho názoru mělo změnit. Pak buďte připraveni tomuto člověku naslouchat. Možná, že jste mu špatně rozuměli.

Lidé jsou rádi, jestliže jim dáte najevo, že jejich názoru rozumíte, i když s ním nesouhlasíte. Ježíš mluvil s Martou taktně a dal jí  najevo, že chápe její tísnivou situaci. Řekl: „Marto, Marto, jsi úzkostlivá a rozrušuješ se mnoha věcmi.“ (Lukáš 10:41) Podobně když někdo mluví o nějakém problému, nesnažte se navrhovat mu řešení dřív, než věc vyslechnete. Místo toho můžete jeho problém nebo stížnost zopakovat svými slovy, a taktně mu tím ukázat, že jste tomu porozuměli. Tímto způsobem můžete laskavě dát najevo, že ho chápete.

Je třeba rozpoznat, co říkat nemáme

Když královna Ester chtěla svého manžela požádat o to, aby zmařil Hamanův zlomyslný plán zničit Židy, taktně zařídila věci tak, aby její manžel byl v dobré náladě. Teprve pak zavedla řeč na tento delikátní námět. Poučné také je povšimnout si, co neřekla. Taktně se vyhnula zmínce o tom, že za tento zlomyslný plán nese spoluodpovědnost i její manžel. (Ester 5:1–8; 7:1, 2; 8:5)

Podobně můžeme postupovat, když navštívíme nevěřícího manžela některé spolukřesťanky. Nebylo by lepší nejdříve se jej taktně vyptat na jeho zájmy, a ne hned otvírat Bibli? Když do sálu Království přijde nějaký cizí člověk, který není ve společenském obleku, nebo když se vrátí někdo, kdo byl dlouho pryč, upřímně ho pozdravíme, a nebudeme se zmiňovat o jeho oblečení nebo o jeho dlouhé nepřítomnosti. A když si všimneme, že některý nový zájemce má nějaký nesprávný názor, nebude asi nejlepší hned ho opravovat. (Jan 16:12) K taktnosti patří i to, abychom rozpoznali, co říkat nemáme.

Řeč, která uzdravuje

Jestliže si osvojíte umění mluvit taktně, pomůže vám to vytvořit si příjemné vztahy k druhým, dokonce i tehdy, když někdo vaše pohnutky chápe nesprávně a je rozhořčený a rozmrzelý. Když se například efrajimští muži ‚prudce pokoušeli vyvolat hádku‘ s Gideonem, tento muž jim odpověděl taktně, vysvětlil jim, co se vlastně stalo, a poctivě vyjádřil ocenění pro to, co udělali. Bylo to taktní, protože Gideon rozpoznal, proč se rozčílili. Projevil skromnost, a efrajimští muži se pak uklidnili. (Soudci 8:1–3; Přísloví 16:24)

Vždy přemýšlejte o tom, jak vaše slova zapůsobí na druhé. Jestliže se snažíte být taktní, můžete zažívat radost, která je popsána v Příslovích 15:23: „Muž se raduje z odpovědi svých úst, a jak dobré je slovo v pravý čas!“

[Obrázek na straně 31]

Křesťané, kteří jsou ve službě zkušení, mohou méně zkušené učit taktnosti

[Obrázek na straně 31]

Rodiče mohou učit své děti, aby cítily s druhými