„Zaklepaly u nás dvě ženy“

„UŽ TOMU jsou dva roky od chvíle, kdy nás postihl nesmírný zármutek. Ztratili jsme tehdy naši malou holčičku.“ Těmito slovy začíná dopis uveřejněný v listu Le Progrès, který vychází v Saint-Étienne ve Francii.

„Mélisse byly tři měsíce a trpěla těžkou vrozenou poruchou, totiž trisomií 18. Je to tragédie, která člověku připadá velice nespravedlivá, a vůbec není možné se z něčeho takového úplně vzpamatovat. Byli jsme sice vychováni jako katolíci, ale stále se nám vtírala myšlenka: ‚Bože, pokud vůbec jsi, proč dovoluješ, aby docházelo k takovým věcem?‘“ Je zřejmé, že matka, která tento dopis psala, byla sklíčená a bezradná. Dopis pokračuje:

„Krátce potom zaklepaly u nás dvě ženy. Hned jsem poznala, že to jsou svědkové Jehovovi. Chystala jsem se, že je zdvořile odmítnu, ale pak jsem si všimla brožury, kterou nabízely. Byla o tom, proč Bůh připouští utrpení. Rozhodla jsem se tedy, že je pozvu dovnitř a jejich argumenty jim vyvrátím. Říkala jsem si, že moje rodina si prožila utrpení víc než dost a že takové plané fráze jako ‚Bůh nám ji dal a Bůh si ji vzal‘ už poslouchat nebudeme. Ty svědkyně u nás byly něco přes hodinu. Měly se mnou velký soucit a trpělivě mi naslouchaly. Když odcházely, cítila jsem se mnohem lépe a souhlasila jsem, že mohou zase přijít. To bylo před dvěma lety. Svědkem Jehovovým jsem se nestala, ale začala jsem s nimi studovat Bibli a na jejich shromáždění chodím, kdykoli mohu.“