„ZDARMA jste dostali, zdarma dávejte.“ (Matouš 10:8) Tento pokyn dal Ježíš apoštolům, když je vysílal kázat dobrou zprávu. Poslechli apoštolové jeho nařízení? Ano, a poslouchali ho i v době, kdy už Ježíš nebyl na zemi.

Podívejme se na jeden příklad. Když bývalý kouzelník Šimon viděl, jaké zázračné schopnosti mají apoštolové Petr a Jan, nabídl jim peníze, aby mu tyto schopnosti propůjčili. Petr ale Šimona pokáral. Řekl mu:„Kéž tvé stříbro zahyne s tebou, protože sis myslel, že penězi získáš do vlastnictví velkorysý Boží dar.“ (Skutky 8:18–20)

Podobný postoj jako Petr projevoval i apoštol Pavel. Pavel by si mohl dovolit finančně zatížit své křesťanské bratry v Korintu. Opatřoval si však obživu vlastníma rukama. (Skutky 18:1–3) Proto mohl s jistotou říci, že Korinťanům kázal dobrou zprávu „bezplatně“. (1. Korinťanům 4:12; 9:18)

Je škoda, že mnozí lidé, kteří se prohlašují za Kristovy následovníky, tuto ochotu ‚dávat zdarma‘ neprojevují. Mnozí náboženští vůdci křesťanstva „poučují jen za cenu“. (Micheáš 3:11) A někteří z nich dokonce z peněz vybraných od svých oveček zbohatli. V roce 1989 byl jeden kazatel ve Spojených státech odsouzen ke 45 letům vězení. Proč? „Zpronevěřil miliony dolarů získaných od svých příznivců, a část z těchto peněz použil k tomu, aby si koupil domy, auta, dovolené, a dokonce psí boudu s klimatizací.“ (People’s Daily Graphic, 7. října 1989)

Jak uvedl list Ghanaian Times z 31. března 1990, v Ghaně jistý římskokatolický kněz vzal peníze vybrané během jedné bohoslužby a hodil je zpátky mezi shromážděné lidi. Podle zprávy v tomto listu „to udělal proto, že se od nich jako od dospělých očekávaly příspěvky vyšší hodnoty.“ Nepřekvapuje nás tedy, že mnohé církve se ve snaze přijít k penězům pokoušejí ve svých členech vzbudit chamtivost, když mezi nimi propagují hazardní hry a podobné aktivity.

V příkrém protikladu k tomu se svědkové Jehovovi snaží napodobovat Ježíše a jeho první učedníky. Nemají žádné placené duchovenstvo. Každý svědek je náboženským služebníkem a má povinnost kázat druhým ‚dobrou zprávu o království‘. (Matouš 24:14) Přes šest milionů svědků tedy lidem po celém světě zdarma přináší „vodu života“. (Zjevení 22:17) Díky tomu mohou mít z biblického poselství užitek i ti, kdo ‚nemají peníze‘. (Izajáš 55:1) Toto celosvětové dílo je hrazeno z dobrovolných darů, svědkové Jehovovi ale nikdy o peníze neprosí. Jakožto praví Boží služebníci nejsou „podomními obchodníky s Božím slovem“, ale mluví „z upřímnosti,  ano, jako od Boha poslaní“. (2. Korinťanům 2:17)

Proč jsou vůbec svědkové Jehovovi ochotni pomáhat druhým a dělat to na své vlastní náklady? Co je k tomu podněcuje? A jestliže dávají zdarma, znamená to, že za své úsilí nemají vůbec žádnou odměnu?

Pravé křesťany dnes podněcuje především touha líbit se Jehovovi, a ne sami sebe obohatit. Tak mohou dávat odpověď na vyzývavou otázku, kterou před staletími vznesl Satan Ďábel. Satan se zaměřil na spravedlivého Joba a vyzývavě se Jehovy zeptal: „Bojí se Job Boha nadarmo?“ Podle Satanova tvrzení sloužil Job Bohu jen proto, že Bůh ho ohradil svou ochranou. Satan prohlásil, že pokud Job přijde o svoje hmotné prostředky, prokleje Boha přímo do obličeje. (Job 1:7–11)

Bůh na tuto výzvu odpověděl tím, že Satanovi dovolil Joba vyzkoušet. Řekl: „Všechno, co má, je v tvé ruce.“ (Job 1:12) Jak to dopadlo? Job prokázal, že Satan je lhář. Navzdory všem strastem zůstal věrný. Prohlásil: „Dokud nevydechnu naposled, nepřipravím se o svou ryzost!“ (Job 27:5, 6)

Podobný postoj, jako měl Job, projevují praví Boží ctitelé i dnes. Ke službě Bohu je nepodněcují žádné hmotné zájmy.

Dalším důvodem, proč jsou praví křesťané ochotni ‚zdarma dávat‘, je to, že sami od Boha „zdarma . . . dostali“. Lidstvo je v zajetí hříchu a smrti, protože náš praotec Adam zhřešil. (Římanům 5:12) Jehova láskyplně dal svého Syna, aby zemřel obětní smrtí. Bůh tedy zaplatil velmi vysokou cenu. To si lidstvo zcela jistě nezaslouží. Je to od Boha dar. (Římanům 4:4; 5:8; 6:23)

Proto Pavel řekl pomazaným křesťanům slova, která jsou zaznamenána v Římanům 3:23, 24. Čteme tam: „Všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy, a je to jako velkorysý dar, že jsou z jeho nezasloužené laskavosti prohlašováni za spravedlivé prostřednictvím propuštění výkupným, jež zaplatil Kristus Ježíš.“ Také ti, kdo mají naději na věčný život na zemi, dostávají „velkorysý dar“. Je jím mimo jiné výsada, že jsou prohlášeni za spravedlivé jakožto Jehovovi přátelé. (Jakub 2:23; Zjevení 7:14)

Díky Kristově výkupní oběti je také všem křesťanům umožněno, aby byli Božími služebníky. Apoštol Pavel napsal: „Stal jsem se . . . služebníkem [posvátného tajemství] podle velkorysého daru Boží nezasloužené laskavosti.“ (Efezanům 3:4–7) Praví Boží služebníci byli k této službě povoláni díky opatření, na které neměli nárok ani si ho nemohli nijak zasloužit. Proto stěží mohou očekávat hmotnou odměnu za to, že zprávu o tomto opatření sdělují druhým.

Znamená to tedy, že Bůh od křesťanů vyžaduje, aby mu sloužili bez jakékoli naděje na odměnu? Tak to není. Pavel totiž svým spoluvěřícím napsal: „Bůh . . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ (Hebrejcům 6:10) Víme také, že Jehova se nedopouští žádného bezpráví. (5. Mojžíšova 32:4) Naopak, Jehova je „dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají“. (Hebrejcům 11:6) Jestliže je však lidem slíben věčný život v ráji, nevede je to k sobectví? (Lukáš 23:43)

To rozhodně ne. Předně, touhu po věčném životě v pozemském ráji vložil do lidí sám Bůh. Byl to on, kdo tuto vyhlídku dal první lidské dvojici. (1. Mojžíšova 1:28; 2:15–17) Když Adam s Evou připravili o tuto vyhlídku své potomky, byl to opět Bůh, kdo umožnil její obnovení. Ve svém Slově proto slibuje, že „tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“. (Římanům 8:21) Je tedy naprosto správné, jestliže se dnes křesťané, podobně jako ve starověku Mojžíš, ‚upřeně dívají vstříc vyplacení odměny‘. (Hebrejcům 11:26) Bůh tuto odměnu nenabízí jako úplatek. Nabízí ji z opravdové lásky k těm, kdo mu slouží. (2. Tesaloničanům 2:16, 17) My na to reagujeme tím, že „milujeme, protože on nejprve miloval nás“. (1. Jana 4:19)

Přesto dnes musí křesťané stále zkoumat, z jakých pohnutek slouží Bohu. U Jana 6:10–13 čteme, že Ježíš zázračně nasytil zástup, ve kterém bylo více než pět tisíc lidí. Někteří lidé potom začali Ježíše následovat z čistě sobeckých pohnutek. Ježíš jim řekl: „[Hledáte] mě proto, . . . že jste jedli z chlebů a nasytili jste se.“ (Jan 6:26) Podobný postoj projevili o několik desetiletí později někteří zasvěcení křesťané. Sloužili Bohu, ale „ne z čisté pohnutky“. (Filipanům 1:17) Dokonce se našli i takoví, kteří sice ‚nesouhlasili se zdravými slovy od Ježíše Krista‘, ale hledali způsoby, jak ze společenství s křesťany něco vytěžit. (1. Timoteovi 6:3–5)

Pokud by dnes nějaký křesťan sloužil Bohu jen proto, že chce žít věčně v ráji, mohl by také sloužit ze sobecké pohnutky. Nakonec by to mohlo vést k duchovnímu selhání. Protože se zdá, že Satanův systém věcí trvá déle, než se očekávalo, mohl by takový křesťan mít pocit, že konec se opožďuje, a mohl by v důsledku toho ‚ochabnout‘. (Galaťanům 6:9) Mohl by dokonce rozmrzele litovat toho, co v hmotném ohledu obětoval. Ježíš nám připomíná: „Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí.“ (Matouš 22:37) Ano, člověk, který Bohu slouží především z lásky, svoji službu časově neomezuje. Je rozhodnut sloužit Jehovovi navždy. (Micheáš 4:5) Nelituje ničeho, co obětoval pro službu Bohu. (Hebrejcům 13:15, 16) Láska k Bohu ho podněcuje k tomu, aby Boží zájmy dával na první místo ve svém životě. (Matouš 6:33)

Dnes se ke službě Jehovovi ‚ochotně nabízí‘ více než šest milionů jeho pravých ctitelů. (Žalm 110:3) Patříte k nim? Pokud ne, uvažujte o tom, co Bůh nabízí: čisté poznání pravdy (Jan 17:3); vysvobození z pout falešných náboženských nauk (Jan 8:32) a naději na věčný život. (Zjevení 21:3, 4) Svědkové Jehovovi vám mohou pomoci zjistit, jak toto všechno můžete od Boha obdržet — a to bezplatně.