Jaké jméno si vytváříte?

UŽ JSTE někdy četli smuteční oznámení v místních novinách nebo nějakou obsáhlou zprávu o životě a díle zesnulého? Možná jste si už někdy položili otázku: ‚Co by se říkalo o mně?‘ Ale kolik lidí vůbec napadne, jakou památku po sobě zanechají, když zemřou? Stojí tedy za to upřímně se zeptat: ‚Co by si dnes o mně lidé říkali, kdybych byl včera zemřel? Jakou pověst si vytvářím? Jakou památku bych chtěl po sobě zanechat u těch, kdo mě znali, a u Boha?‘

V biblické knize Kazatel čteme slova moudrého pisatele: „Jméno je lepší než dobrý olej, a den smrti než den narození.“ (Kazatel 7:1) Proč by měl být den něčí smrti lepší než den narození? Protože při narození člověk ještě nemá žádnou pověst. Jeho život je jako nepopsaný list papíru. Teprve během doby se ukáže, zda člověk bude mít pověst příznivou nebo nepříznivou. Pro ty, kdo během let získali dobré jméno, je v tomto směru den smrti opravdu lepší než den narození.

O své pověsti tedy můžeme rozhodnout. Ve skutečnosti denně činíme mnohá rozhodnutí, na nichž bude záviset naše pověst v den naší smrti. Jde zejména o to, jaká památka po nás zůstane u Boha. Tentýž moudrý Hebrejec proto napsal: „Památka spravedlivého je k požehnání, ale i to jméno ničemných shnije.“ (Přísloví 10:7) Představte si, jaká to je výsada — mít u Boha památku, která je k požehnání!

Jestliže jsme moudří, bude naším cílem žít v souladu s Božími měřítky, a tak se líbit Bohu. To znamená řídit se základními zásadami, které vyjádřil Kristus: „‚Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. To druhé, jemu podobné, je: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ Na těchto dvou přikázáních závisí celý Zákon a Proroci.“ (Matouš 22:37–40)

Na některé lidi se vzpomíná jako na lidumily, na dobrodince lidstva nebo na zastánce občanských práv. Jiní se proslavili tím, čeho dosáhli v podnikání, v oblasti přírodních věd či medicíny nebo v jiných odvětvích lidské činnosti. Ale jakou památku byste po sobě chtěli zanechat vy?

Skotský básník Robert Burns (1759–1796) vyjádřil přání, aby nám nějaká síla darovala schopnost vidět se tak, jak nás vidí druzí. Umíte se podívat sami na sebe objektivně a můžete říci, že máte u lidí i u Boha dobrou  pověst? Naše vztahy k druhým jsou z dlouhodobého hlediska jistě důležitější než jakékoli krátkodobé výsledky, kterých snad dosáhneme ve sportu nebo v obchodním světě. Otázka tedy je: Jak druhé lidi ovlivňuje to, jak s nimi jednáme — naše rozhovory, chování, gesta nebo mimika? Považují nás lidé v našem okolí za přístupné, anebo se jim zdáme povýšení? Jevíme se jim jako laskaví, anebo jako drsní? Jako přizpůsobiví, anebo jako přísní? Jako vřelí a lidští, anebo jako chladní a neosobní? Máme pověst sžíravého kritika, anebo konstruktivního rádce? Prozkoumejme několik příkladů z minulosti i z dnešní doby a podívejme se, čemu se z nich můžeme naučit.

[Obrázek na straně 3]

Robert Burns si přál, aby nám nějaká síla darovala schopnost vidět se tak, jak nás vidí druzí

[Podpisek]

Z knihy A History of England