Přejít k článku

Přejít na obsah

Jakou po sobě zanechali památku

Jakou po sobě zanechali památku

Jakou po sobě zanechali památku

ASI před třemi tisíci lety David prchal před izraelským králem Saulem. Poslal k Nabalovi, bohatému majiteli ovcí a koz, a požádal ho o potraviny a o vodu. Nabal měl vlastně důvod být Davidovi a jeho druhům zavázán, protože tito muži chránili jeho stáda. Odmítl však Davidovým mužům projevit pohostinnost, a dokonce se na ně osopil. Tak si zahrával s ohněm, protože David byl člověk, s nímž nebylo radno jednat neuctivě. (1. Samuelova 25:5, 8, 10, 11, 14)

Nabal se tím zpronevěřil tradici rozšířené na Středním východě, která vyžaduje, aby byla návštěvníkům a cizím lidem projevována pohostinnost. Jaké jméno si tedy Nabal vytvořil? Bible říká, že „byl drsný a špatný ve svých zvyklostech“ a „neužitečný muž“. Jeho jméno znamená „bláznivý“ a jeho život tomu odpovídal. (1. Samuelova 25:3, 17, 25) Chtěli byste, aby taková památka zůstala po vás? Jednáte s druhými drsně a neúprosně, zejména když se zdá, že nad nimi máte převahu? Nebo jste laskaví, pohostinní a ohleduplní?

Abigail — prozíravá žena

Svým drsným jednáním si Nabal způsobil těžkosti. David a jeho čtyři sta mužů se opásali mečem a vydali se za Nabalem, aby mu dali za vyučenou. Abigail, Nabalova manželka, se dozvěděla, co se stalo. Bylo jí jasné, že hrozí zúčtování. Co mohla dělat? Rychle připravila dostatek jídla a zásob a vyšla, aby Davida a jeho muže zastavila. Když se s nimi setkala, úpěnlivě Davida prosila, aby bez příčiny neprolil krev. Podařilo se jí oblomit jeho srdce. David jejím úpěnlivým prosbám naslouchal a dal se obměkčit. Krátce na to Nabal zemřel. David si byl vědom toho, jaké dobré vlastnosti Abigail má, a vzal si ji za ženu. (1. Samuelova 25:14–42)

Jakou pověst si Abigail vytvořila? Měla „dobrou rozvahu“ neboli byla „bystrého rozumu“, jak to vyjadřuje význam původního hebrejského slova. Zřejmě byla vnímavá a praktická a věděla, kdy a jak projevit iniciativu. Vůči svému pošetilému manželovi a jeho domácnosti se zachovala věrně a uchránila je před katastrofou. Když zemřela, měla vynikající pověst prozíravé ženy. (1. Samuelova 25:3, Ekumenický překlad)

Jak se do vzpomínek zapsal Petr?

Nyní se přenesme do prvního století n. l. a zamysleme se nad Ježíšovými dvanácti apoštoly. Jedním z nejvýmluvnějších a nejimpulzivnějších byl bezpochyby Petr neboli Kéfas, bývalý rybář z Galileje. Je zřejmé, že byl dynamickou osobností a nebál se dávat najevo své pocity. Je to vidět například ze situace, kdy Ježíš myl svým učedníkům nohy. Jak Petr reagoval, když na něj přišla řada?

Petr Ježíšovi řekl: „Pane, umýváš mi nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Nyní nerozumíš tomu, co dělám, ale potom porozumíš.“ Nato Petr prohlásil: „Jistě mi nikdy nebudeš mýt nohy.“ Všimněte si, že Petr se vyjádřil rozhodně, ale bez rozmyslu. Jak na to reagoval Ježíš?

„Pokud tě neumyji,“ odpověděl, „nemáš se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, nejen mé nohy, ale také mé ruce a hlavu.“ Petr tedy zašel do druhého extrému. Pravdou ale je, že vždy říkal to, co měl na srdci. Nepodváděl ani nebyl neupřímný. (Jan 13:6–9)

Na Petra se také vzpomíná v souvislosti s jeho lidskými slabostmi. Například když ho lidé obvinili, že je následovníkem opovrhovaného Ježíše Nazaretského, třikrát Krista zapřel. Když si Petr svou chybu uvědomil, hořce se rozplakal. Nebál se projevit svůj zármutek a svou lítost. Je také významné, že tuto zprávu o Petrově selhání zaznamenali pisatelé evangelií — s největší pravděpodobností díky tomu, co jim o sobě řekl sám Petr. Byl natolik pokorný, že své nedostatky přiznal. Projevujete tuto ctnost i vy? (Matouš 26:69–75; Marek 14:66–72; Lukáš 22:54–62; Jan 18:15–18, 25–27)

Jen několik týdnů po tom, co zapřel Krista, byl Petr o Letnicích naplněn svatým duchem a odvážně kázal mnoha shromážděným Židům. To bylo spolehlivé znamení, že vzkříšený Ježíš mu důvěřuje. (Skutky 2:14–21)

Při jiné příležitosti upadl Petr do další léčky. Apoštol Pavel vysvětlil, že před tím, než do Antiochie přišli jistí bratři židovského původu, Petr se bez zábran stýkal s věřícími, kteří pocházeli z pohanů. „Ze strachu před těmi z třídy obřezaných“, kteří právě přišli z Jeruzaléma, se ale od nich oddělil. Pavel otevřeně poukázal na to, že Petr používá dvojí měřítko. (Galaťanům 2:11–14)

Ale kdo z učedníků promluvil v kritické chvíli, kdy se zdálo, že mnozí Ježíšovi následovníci se chystají Ježíše opustit? Bylo to tehdy, když Ježíš zjevil něco nového. Mluvil o významu jedení jeho těla a pití jeho krve: „Pokud nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život.“ Většinu Ježíšových židovských následovníků to pobouřilo a řekli: „Tato řeč je otřesná; kdo jí může naslouchat?“ Co se stalo pak? „Kvůli tomu mnozí z jeho učedníků odešli k věcem za sebou a již s ním nechodili.“ (Jan 6:50–66)

V tomto kritickém okamžiku se Ježíš obrátil ke dvanácti apoštolům a naléhavě se jich zeptal: „Nechcete snad také jít?“ Petr odpověděl: „Pane, ke komu odejdeme? Máš výroky věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Boží Svatý.“ (Jan 6:67–69)

Jakou pověst si Petr vytvořil? Když čteme zprávy o Petrovi, poznáváme, že se vyznačoval čestností a upřímností, věrnou oddaností a ochotou přiznat své chyby — a tyto vlastnosti na nás rozhodně hluboce působí. Petr si opravdu vytvořil znamenité jméno!

Co si lidé pamatovali o Ježíšovi?

Ježíš sloužil na zemi jen tři a půl roku. Jak se ale zapsal do paměti svých následovníků? Byl dokonalý a bezhříšný, ale znamenalo to, že byl povznesený nebo odtažitý? Uplatňoval snad okázale svou autoritu, protože věděl, že je Boží Syn? Zastrašoval snad své následovníky a nutil je k poslušnosti? Bral sám sebe tak vážně, že by neměl smysl pro humor? Byl tak zaneprázdněný, že by neměl čas na lidi slabé a nemocné a na děti? Díval se svrchu na lidi jiných ras a na ženy, jak to často dělali muži v tehdejší době? Co o tom čteme?

Ježíš se o lidi zajímal. Když zkoumáme jeho kazatelskou činnost, shledáváme, že často uzdravoval chromé a nemocné. Vynakládal síly na to, aby pomáhal potřebným. Zajímal se o děti a svým učedníkům dal pokyn: „Ať ke mně malé děti přicházejí; nepokoušejte se je zastavit.“ Potom „bral děti do náruče a začal jim žehnat a vkládat na ně ruce“. Věnujete dětem čas, anebo jste tak zaneprázdnění, že si jejich přítomnosti ani nevšimnete? (Marek 10:13–16; Matouš 19:13–15)

Když byl Ježíš na zemi, Židé byli zatíženi náboženskými pravidly a předpisy, které šly nad to, co vyžadoval Zákon. Náboženští vůdci kladli na lidi těžký náklad, zatímco sami jím nebyli ochotni ani prstem pohnout. (Matouš 23:4; Lukáš 11:46) Ježíš byl úplně jiný. Řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ (Matouš 11:28–30)

V Ježíšově společnosti se lidé cítili osvěženi. Nejednal tak, že by před ním jeho učedníci pociťovali ostych a báli by se promluvit. Naopak, vyptával se jich, protože chtěl, aby vyjadřovali své názory. (Marek 8:27–29) Křesťanští dozorci by si měli položit otázky: ‚Působím na spoluvěřící stejným dojmem? Opravdu mi jiní starší říkají, co si myslí, nebo s tím váhají?‘ Jestliže jsou dozorci přístupní, jestliže naslouchají druhým a zůstávají přizpůsobiví, je to skutečně osvěžující. Ten, kdo je nerozumný, upřímné a otevřené komunikaci nenapomáhá.

I když byl Ježíš Boží Syn, nikdy svou moc či autoritu nezneužil. Se svými posluchači naopak rozmlouval. To se stalo například tehdy, když se ho farizeové snažili chytit v řeči rafinovanou otázkou: „Je zákonné platit césarovi daň z hlavy, či nikoli?“ Ježíš je požádal, aby mu ukázali minci, a zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Césarův.“ Potom jim řekl: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:15–21) Jednoduchá logika úplně stačila.

Měl Ježíš smysl pro humor? Někteří čtenáři možná humornou narážku vidí v pasáži, kde Ježíš říká, že je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby se boháč dostal do Božího Království. (Matouš 19:23, 24) Už sama představa, že se velbloud snaží projít uchem doslovné jehly, je nadsázkou. Jiným příkladem takové hyperboly je myšlenka, že člověk vidí stéblo slámy v oku svého bratra, ale nepozoruje trám, který je v jeho vlastním oku. (Lukáš 6:41, 42) Ježíš nebyl žádný strohý, přísný pedant. Byl vřelý a jednal přátelsky. Dnes může smysl pro humor pozvednout křesťanům náladu v době tísně.

Ježíš měl soucit se ženami

Jak se v Ježíšově přítomnosti cítily ženy? Mezi jeho následovníky rozhodně bylo mnoho věrně oddaných žen. Patřila k nim i jeho matka Marie. (Lukáš 8:1–3; 23:55, 56; 24:9, 10) Ženy k Ježíšovi přistupovaly bez zábran, takže dokonce při jedné příležitosti jistá žena, která ‚byla známá jako hříšnice‘, umyla Ježíšovi nohy svými slzami a potřela je vonným olejem. (Lukáš 7:37, 38) Jiná žena, která po mnoho let trpěla krvotokem, se prodrala davem a dotkla se jeho oděvu, aby byla uzdravena. Ježíš pochválil její víru. (Matouš 9:20–22) Ano, ženy věděly, že Ježíš je přístupný.

Při jiné příležitosti oslovil Ježíš u studny jednu Samaritánku. Byla tím tak překvapena, že řekla: „Jak to, že mne, když jsem Samaritánka, prosíš o napití, ač jsi Žid?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkali. Ježíš jí dále sdělil nádhernou pravdu, když ji poučil o ‚prýštící vodě, jež předává věčný život‘. V přítomnosti žen se Ježíš choval přirozeně. Jejich přítomnost ho neuváděla do rozpaků. (Jan 4:7–15)

Na Ježíše se vzpomíná kvůli mnoha jeho vlastnostem, z nichž byla patrná láska k lidem. Byl například obětavý. Byl zosobněním zbožné lásky. Ježíš zanechal vzor pro všechny, kdo chtějí být jeho následovníky. Do jaké míry se jeho příkladem řídíte vy? (1. Korinťanům 13:4–8; 1. Petra 2:21)

Jakou památku po sobě zanechali novodobí křesťané?

V nové době již zemřely tisíce věrných křesťanů — mnozí byli staří, jiní poměrně mladí. Zapsali se však do vzpomínek svou dobrou pověstí. Na některé křesťany, jako byla například Crystal, jež zemřela v pokročilém věku, se vzpomíná pro jejich vřelost a družnost. Na jiné, jako byl například Dirk, který zemřel, když mu bylo něco přes čtyřicet let, se vzpomíná jako na lidi radostné a ochotné.

Podívejme se také, jaký byl José ze Španělska. V šedesátých letech minulého století, když bylo v té zemi kazatelské dílo svědků Jehovových zakázané, byl José ženatý a měl tři malé dcerky. V Barceloně měl stálé zaměstnání. Zralých křesťanských starších, jako byl on, však tehdy bylo třeba v jižním Španělsku. José odešel ze svého zaměstnání, kde měl práci zajištěnou, a s celou rodinou se přestěhoval do Malagy. Někdy museli překonávat velké hospodářské obtíže a často byli nezaměstnaní.

José byl však známý tím, že byl ve službě příkladně věrný a spolehlivý, a tím, že vzorně vychovával své dcery. Jeho manželka Carmela mu při tom vždy byla oporou. Když bylo třeba, aby někdo v tom místě organizoval křesťanské sjezdy, José se vždy dal k dispozici. Ale když mu bylo něco přes padesát let, postihla jej vážná nemoc, na kterou nakonec zemřel. Avšak ve vzpomínkách zůstal zapsán jako spolehlivý, pracovitý starší a jako láskyplný manžel a otec.

Jakou památku tedy po sobě zanecháte vy? Kdybyste byli zemřeli včera, co by dnes o vás lidé říkali? Tato otázka by nás všechny mohla podněcovat k tomu, abychom se zlepšovali ve svém jednání.

Co můžeme dělat, abychom si vytvořili dobrou pověst? Stále se můžeme zlepšovat v projevování ovoce ducha — například lásky, trpělivosti, laskavosti, mírnosti a sebeovládání. (Galaťanům 5:22, 23) Ano, ‚dobré jméno‘ je zcela jistě „lepší než dobrý olej, a den smrti než den narození“. (Kazatel 7:1; Matouš 7:12)

[Obrázek na straně 5]

Na Abigail se vzpomíná pro její rozvahu

[Obrázek na straně 7]

Na Petra se vzpomíná jako na člověka nejen impulzivního, ale také čestného

[Obrázek na straně 8]

Ježíš věnoval čas dětem