Životní příběh

Jehova o nás stále pečuje

VYPRÁVÍ ENELESI MZANGOVÁ

Jednoho dne v roce 1972 do našeho domu vtrhlo deset mladých příslušníků malawského Svazu mládeže. Popadli mě a zavlekli do nedalekého pole cukrové třtiny. Tam mě ztloukli a nechali ležet, protože mě považovali za mrtvou.

Mnoho svědků Jehovových v Malawi se stalo terčem podobných zuřivých útoků. Proč byli pronásledováni? Co jim pomáhalo vytrvat? Budu vám vyprávět, co zažila naše rodina.

NARODILA jsem se 31. prosince 1921 v nábožensky založené rodině. Můj otec byl pastorem středoafrické presbyteriánské církve. Vyrůstala jsem v městečku Nkhoma nedaleko Lilongwe, hlavního města Malawi. V patnácti letech jsem se provdala za Emmase Mzangu.

Jednou k nám přišel na návštěvu přítel mého otce, který byl také pastorem. Všiml si, že poblíž bydlí svědkové Jehovovi, a varoval nás, abychom se s nimi nestýkali. Řekl, že svědkové jsou posedlí démony, a kdybychom si nedali pozor, také se dostaneme pod vliv démonů. Toto varování nás natolik vyděsilo, že jsme se přestěhovali do jiné vesnice, kde Emmas dostal práci v jednom obchodě. Ale brzy se ukázalo, že i blízko našeho nového domova shodou okolností bydlí svědkové Jehovovi.

Emmas však hluboce miloval Bibli a to ho brzy přimělo, aby si šel s jedním z těchto svědků popovídat. Měl mnoho otázek, a když na ně bratr dokázal přesvědčivě odpovědět, Emmas přijal nabídku biblického  studia. Zpočátku se studium konalo každý týden v obchodě, kde pracoval, ale později se přesunulo do našeho domu. Pokaždé, když k nám svědkové Jehovovi přišli, jsem šla ven, protože jsem z nich měla strach. Emmas však přesto studoval Bibli dál. Po šesti měsících studia byl v dubnu 1951 pokřtěn. Mně ale o tom neřekl, protože se bál, že by se kvůli tomu rozpadlo naše manželství.

Týdny plné problémů

Jednoho dne jsem se od své přítelkyně Ellen Kadzalerové dozvěděla, že se můj manžel stal svědkem Jehovovým a že byl pokřtěn. Soptila jsem vzteky. Od té chvíle jsem s ním nepromluvila ani mu neudělala nic k jídlu. Také jsem mu přestala nosit a ohřívat vodu na koupel, i když to podle našich zvyků patří k povinnostem manželky.

Tak to u nás chodilo tři týdny. Potom mě Emmas laskavě požádal, abychom si spolu promluvili, a vyprávěl mi, proč dospěl k rozhodnutí stát se svědkem. Přečetl a vysvětlil mi několik biblických textů, například 1. Korinťanům 9:16. To na mě hluboce zapůsobilo a uvědomila jsem si, že i já musím kázat dobrou zprávu. Rozhodla jsem se tedy, že začnu studovat Bibli se svědky Jehovovými. Ještě ten večer jsem svému milovanému manželovi připravila dobré jídlo a tím mu udělala velkou radost.

Mluvíme o pravdě s rodinou a přáteli

Když se naši rodiče doslechli, že se stýkáme se svědky Jehovovými, začali proti tomu silně brojit. Moje rodina nám v dopise oznámila, že k nim už nikdy nesmíme přijít. To nás zarmoutilo, ale důvěřovali jsme Ježíšovu slibu, že budeme mít mnoho duchovních bratrů a sester a otců a matek. (Matouš 19:29)

Dělala jsem v biblickém studiu rychlé pokroky a byla jsem pokřtěna v srpnu 1951 — pouhé tři a půl měsíce po křtu svého manžela. Velmi jsem si přála mluvit o pravdě se svou přítelkyní Ellen. K mé radosti nabídku studia Bible přijala a v květnu 1952 byla pokřtěna. Když se Ellen stala mou duchovní sestrou, naše přátelství se tím ještě více posílilo. Dodnes jsme věrné přítelkyně.

V roce 1954 byl Emmas jmenován krajským dozorcem a začal navštěvovat sbory. Tehdy jsme už měli šest dětí. Cestující dozorce, který měl děti, se v té době jeden týden věnoval sboru a další týden pak zůstal doma s manželkou a dětmi. Emmas však vždycky, když cestoval, zařídil, abych vedla rodinné biblické studium. Snažili jsme se, aby studium bylo pro naše děti příjemné. S upřímným přesvědčením jsme dětem také říkali, že máme rádi Jehovu a pravdu z jeho Slova, a společně jsme s nimi chodili do kazatelské služby. Toto duchovní školení posilovalo víru našich dětí a připravovalo je na pronásledování, které nás čekalo.

Náboženské pronásledování začíná

V roce 1964 se Malawi stalo nezávislým státem. Když se představitelé vládnoucí strany dozvěděli o našem neutrálním postoji k politickým záležitostem, snažili se donutit nás, abychom si koupili stranické legitimace. * Emmas i já jsme to odmítli, a proto nám  členové Svazu mládeže zničili kukuřičné pole, které mělo být v příštím roce naším hlavním zdrojem potravy. Když členové Svazu mládeže sekali kukuřici, zpívali: „Všem, kdo si nekoupí Kamuzovu legitimaci, termiti sežerou zelenou kukuřici. A tito lidé ji budou oplakávat.“ I když jsme přišli o jídlo, nezoufali jsme si. Cítili jsme, že Jehova o nás pečuje a láskyplně nás posiluje. (Filipanům 4:12, 13)

Jednoho dne v srpnu 1964 jsem byla v noci s dětmi sama doma. Už jsme spali, ale probudily mě zvuky zpěvu zaznívajícího zdálky. Blížili se členové Gulewamkulu, obávané tajné společnosti kmenových tanečníků, kteří napadali lidi a předstírali, že jsou duchové zesnulých předků. Poslal je na nás Svaz mládeže. Rychle jsem vzbudila děti, a dříve než se útočníci dostali k našemu domu, utekli jsme do buše.

Ze své skrýše jsme uviděli zář ohně. Členové Gulewamkulu zapálili náš dům pokrytý doškovou střechou. Lehl popelem a s ním i všechen náš majetek. Když útočníci odcházeli od doutnajících trosek našeho domu, slyšeli jsme, jak říkají: „Pěkně jsme tomu svědkovi zatopili, aby se ohřál.“ Byli jsme Jehovovi velmi vděční, že jsme bezpečně vyvázli. Připravili nás sice o všechen majetek, ale ne o naše odhodlání důvěřovat Jehovovi více než lidem. (Žalm 118:8)

Dozvěděli jsme se, že stejnou katastrofu způsobili členové Gulewamkulu pěti dalším rodinám svědků Jehovových v našem okolí. Když nám přišli na pomoc bratři ze sousedních sborů, měli jsme nesmírnou radost a byli jsme jim velmi vděční. Postavili nám domy a zásobili nás potravinami na několik týdnů.

Pronásledování sílí

V září 1967 se po celém Malawi rozběhla kampaň s cílem nahnat svědky Jehovovy na jedno místo. Krutí a bezohlední mladíci — členové Svazu mládeže a malawských Mladých pionýrů — ozbrojení mačetami chodili dům od domu a chtěli vypátrat všechny svědky. Jakmile je našli, snažili se jim prodat stranickou legitimaci.

Když přišli k našemu domu, zeptali se, zda už legitimaci máme. Řekla jsem: „Ne, žádnou jsem si nekoupila. A nehodlám si ji koupit teď ani v budoucnosti.“ Popadli tedy mého manžela i mě, odvlekli nás na místní policejní stanici a nedovolili nám vzít si s sebou vůbec nic. Když naše menší děti přišly ze školy a nenašly nás doma, začaly si dělat starosti. Naštěstí krátce nato přišel domů náš starší syn Daniel a šel se k sousedovi zeptat, co se stalo. Ihned se společně s mladšími sourozenci vydal na policejní stanici. Přišli tam zrovna ve chvíli, kdy nás policisté odváděli do nákladních vozů a chystali se odvézt nás do Lilongwe. A tak děti jely s námi.

Na policejním ředitelství v Lilongwe se konal zinscenovaný proces. Důstojníci se nás ptali: „Chcete být i nadále svědky Jehovovými?“ Řekli jsme, že chceme, i když to automaticky znamenalo sedm let vězení. A ti, kdo organizaci „řídili“, dostali čtrnáct let.

Po noci, kdy jsme nic nejedli ani jsme si neodpočinuli, nás policisté odvedli do věznice Maula na předměstí Lilongwe. Cely tam byly tak přecpané, že jsme nenašli ani kousek místa na podlaze, kde bychom se mohli vyspat. Jediným záchodem v každé přeplněné cele byl kbelík. Jídla bylo málo a bylo špatné. Za dva týdny vězeňským úředníkům došlo, že jsme mírumilovní lidé, a dovolili nám chodit ven na vězeňské cvičiště. Bylo nás tam hodně a denně jsme měli příležitost vzájemně se povzbuzovat a vydávat důkladné svědectví ostatním vězňům. Ke svému údivu jsme byli asi po třech měsících propuštěni, protože mnoho zemí vyvinulo na malawskou vládu značný tlak.

 Policejní důstojníci nás vyzvali, abychom se vrátili domů, ale také nám řekli, že činnost svědků Jehovových byla v Malawi zakázána. Tento zákaz trval téměř 26 let — od 20. října 1967 do 12. srpna 1993. Bylo to náročné období, ale s Jehovovou pomocí jsme dokázali zachovat přísnou neutralitu.

Štváni jako zvířata

V říjnu 1972 vláda vydala výnos, který rozpoutal novou vlnu krutého pronásledování. Výnos obsahoval nařízení, že všichni svědkové Jehovovi mají být propuštěni ze zaměstnání a že všichni svědkové, kteří bydlí ve vesnicích, mají být vyhnáni z domova. Svědkové byli štváni jako zvířata.

Tehdy k nám přišel jeden mladý bratr s naléhavým vzkazem pro Emmase: ‚Svaz mládeže se chystá setnout ti hlavu, nabodnout ji na kůl a donést místním náčelníkům.‘ Emmas spěšně odešel z domova, ale ještě před tím zařídil, abychom co nejdříve mohli přijít za ním. Rychle jsem vypravila děti a poslala je napřed. Potom, právě ve chvíli, kdy jsem se chystala k odchodu, se u nás objevili členové Svazu mládeže a hledali Emmase. Vtrhli do našeho domu, ale zjistili, že Emmas už je pryč. Vztekle mě popadli a zavlekli do nedalekého pole cukrové třtiny. Tam do mě kopali a tloukli mě tvrdými třtinovými stvoly. Pak mě tam nechali ležet, protože mě považovali za mrtvou. Když jsem přišla k sobě, doplazila jsem se domů.

V noci Emmas riskoval život a pod rouškou tmy se vrátil domů, aby se o mě postaral. Když viděl, že mě krutě zbili, společně se svým přítelem mě opatrně odnesli do přítelova vozu. Potom mě odvezli k jednomu bratrovi do Lilongwe, kde jsem se pomalu zotavovala z napadení a Emmas zatím připravoval útěk ze země.

Uprchlíci nemají kam jít

Naše dcera Dinesi s manželem měli ‚pětitunku‘. Zaměstnávali řidiče, který kdysi patřil k malawským Mladým pionýrům, ale v této situaci s námi měl soucit. Ochotně nabídl, že nám i jiným svědkům pomůže. Odvezl svědky z domluvených úkrytů. Pak si oblékl uniformu malawského Mladého pionýra a s plně naloženým automobilem projel několika policejními zátarasy. Tak jezdil několik večerů. Hodně riskoval, aby pomohl svědkům dostat se přes hranice do Zambie.

Za několik měsíců nás zambijské úřady poslaly zpátky do Malawi. Ale do vesnice, odkud jsme odešli, jsme se nesměli vrátit. Přišli  jsme o veškerý svůj majetek. Dokonce byla stržena i plechová krytina ze střechy našeho domu. Neměli jsme se kam uchýlit, a proto jsme utekli do Mosambiku a dva a půl roku jsme žili v uprchlickém táboře Mlangeni. V červnu 1975 však mosambická vláda tento tábor zrušila a donutila nás vrátit se do Malawi. Tam se ale podmínky pro Jehovův lid nezměnily. Nezbývalo nám nic jiného než znovu uprchnout do Zambie, kde jsme se dostali do uprchlického tábora Chigumukire.

Asi za dva měsíce na hlavní silnici náhle zastavil konvoj autobusů a vojenských nákladních aut a do tábora vpadly stovky po zuby ozbrojených zambijských vojáků. Řekli nám, že pro nás byly postaveny pěkné domy a že oni dostali za úkol dopravit nás tam. My jsme ale věděli, že to není pravda. Vojáci se snažili nahnat lidi do aut a autobusů a vypukla panika. Začali tedy střílet ze samopalů a tisíce našich bratrů a sester se v hrůze rozprchly.

Emmase v tom zmatku uprchlíci neúmyslně srazili na zem a šlapali po něm, ale jeden z bratrů mu pomohl vstát. Mysleli jsme si, že to je začátek velkého soužení. Všichni uprchlíci běželi zpátky směrem k Malawi. Když jsme ještě byli v Zambii, došli jsme k řece a bratři utvořili několik řetězů, aby všichni mohli bezpečně přejít. Na druhém břehu řeky nás však obklíčili zambijští vojáci a přinutili nás k návratu do Malawi.

Znovu jsme byli v Malawi a nevěděli jsme, kam máme jít. Dozvěděli jsme se, že na politických manifestacích a v novinách jsou lidé upozorňováni, aby si všímali „nových tváří“, které se objeví v jejich vesnici. Toto upozornění se týkalo svědků Jehovových. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme do hlavního města, kde nebudeme tak nápadní jako na vesnici. Podařilo se nám pronajmout si domek a Emmas začal znovu tajně navštěvovat sbory jako cestující dozorce.

Účastníme se sborových shromáždění

Co nám pomáhalo zůstat věrní? Sborová shromáždění! V uprchlických táborech v Mosambiku a Zambii jsme svobodně chodili na shromáždění, která se konala v prostých sálech Království pokrytých doškovou střechou. V Malawi bylo shromažďování nebezpečné a obtížné, ale vždycky to stálo za to. Abychom nebyli odhaleni, shromáždění jsme obvykle pořádali v noci, na odlehlých místech. Nechtěli jsme, aby naše setkání poutala pozornost, a tak jsme řečníkům neděkovali potleskem, ale pouze jsme si mnuli ruce.

V noci probíhaly také křty. Při jedné takové příležitosti byl pokřtěn náš syn Abiyudi. Po proslovu ho společně s jinými uchazeči o křest bratři za tmy odvedli do bažin a tam je v mělké jámě pokřtili.

Náš domek poskytuje bezpečné útočiště

V letech platnosti vládního zákazu byl náš domek v Lilongwe bezpečným úkrytem. Byla do něho tajně dopravována korespondence a literatura ze zambijské odbočky. Bratři, kteří sloužili jako kurýři, přijeli na kole k našemu domku, vyzvedli si zásilku ze Zambie, a korespondenci a literaturu rozvezli po celém Malawi. Dopravované časopisy Strážná věž byly tenké, protože byly vytištěny na biblovém papíře. Kurýři tak mohli vozit dvojnásobné množství časopisů, než kdyby časopisy byly vytištěny na normálním papíře. Kurýři také rozváželi miničasopisy Strážná věž, které obsahovaly pouze studijní články. Miničasopis se dal snadno schovat do kapsy u košile, protože byl vytištěn jen na jednom listu papíru.

Tito kurýři riskovali svobodu i život, když za noční tmy projížděli bušem na kolech plně naložených krabicemi zakázané  literatury. Navzdory policejním zátarasům a jiným nástrahám najezdili stovky kilometrů za každého počasí, aby zásobili své bratry duchovním pokrmem. Tito drazí kurýři byli opravdu velmi odvážní.

Jehova pečuje o vdovy

Když při jedné krajské návštěvě v prosinci 1992 Emmas přednášel proslov, ranila ho mrtvice. Od té doby nemohl mluvit. O něco později měl druhý záchvat a po něm zůstal ochrnutý na jednu stranu těla. Vyrovnávat se s takovým postižením bylo pro něj těžké. Láskyplná podpora, kterou nám poskytoval náš sbor, zmírňovala mé zoufalství. Mohla jsem o svého manžela pečovat doma až do listopadu 1994, kdy ve věku 76 let zemřel. Byli jsme manželé 57 let a jsem ráda, že se Emmas dožil ukončení zákazu. Nad ztrátou svého věrného druha však až dosud truchlím.

Když jsem ovdověla, můj zeť ke své povinnosti starat se o manželku a pět dětí přidal také péči o mě. Je smutné, že po krátké nemoci v srpnu 2000 zemřel. Jak moje dcera dokázala obstarávat pro nás jídlo a bydlení? Znovu jsem zjistila, že Jehova o nás pečuje a že je „otcem chlapců bez otce a soudcem vdov“. (Žalm 68:5) Jehova nám prostřednictvím svých služebníků na zemi opatřil krásný nový dům. Jak k tomu došlo? Když bratři a sestry z našeho sboru viděli naši žalostnou situaci, za pouhých pět týdnů nám postavili dům. Na pomoc přišli také bratři z jiných sborů, kteří byli zedníci. Silně na nás zapůsobilo, když jsme viděli, jakou lásku a laskavost nám projevili všichni tito svědkové, protože nám postavili lepší dům, než jaký měli mnozí z nich. Tímto projevem lásky vydal sbor vynikající svědectví všem našim sousedům. Pokaždé, když jdu spát, cítím se jako v ráji. Náš překrásný nový dům je sice postavený z cihel a malty, ale jak mnozí dosvědčují, ve skutečnosti byl postaven z lásky. (Galaťanům 6:10)

Jehova o nás nadále pečuje

I když někdy bývám na pokraji zoufalství, Jehova je ke mně stále laskavý. Dosud žije sedm z mých devíti dětí, a celá moje rodina má nyní 123 členů. Jsem Jehovovi velmi vděčná, že mu naprostá většina z nich věrně slouží.

Je mi už 82 let a mám nesmírnou radost, když nyní vidím, co všechno Boží duch vykonal v Malawi. Jen za poslední čtyři roky jsem byla svědkem toho, že počet sálů Království vzrostl z jednoho až na více než šest set. Nyní také máme novou odbočku v Lilongwe a neomezený příliv posilujícího duchovního pokrmu. Skutečně si myslím, že jsem zažila splnění slibu uvedeného v Izajášovi 54:17, kde nás Bůh ujišťuje: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch.“ Sloužím Jehovovi už přes padesát let, a tak jsem se přesvědčila, že ať nás postihnou jakékoli zkoušky, Jehova o nás stále pečuje.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Můj manžel Emmas byl pokřtěn v dubnu 1951

[Obrázek na straně 26]

Skupina odvážných kurýrů

[Obrázek na straně 28]

Dům postavený z lásky