Životní příběh

Jehova přitahuje pokorné lidi k pravdě

VYPRÁVÍ ASANO KOŠINOVÁ

V roce 1949, jenom několik let po skončení druhé světové války, navštívil rodinu v Kóbe, u které jsem pracovala, jeden vysoký, přátelský cizinec. Byl to vůbec první misionář svědků Jehovových, který do Japonska přijel. Jeho návštěva mi otevřela cestu k poznání biblické pravdy. Nejdříve mi ale dovolte, abych vám řekla něco o sobě.

NARODILA jsem se v roce 1926 v malé vesnici na severu provincie Okajama. Byla jsem pátá z osmi dětí. Otec oddaně uctíval boha místní šintoistické svatyně. My děti jsme se tedy při různých náboženských svátcích během roku účastnily oslav a rodinných setkání.

Během dospívání mě napadalo mnoho otázek ohledně života, ale nejvíce mne znepokojovala smrt. Podle tradičních zvyků měli lidé umírat doma a děti měly být přítomny u smrtelného lože členů rodiny. Cítila jsem nesmírný zármutek, když zemřela moje babička a také můj bratr, kterému ještě nebyl ani rok. Děsilo mě, když jsem uvažovala o tom, že jednou zemřou i moji rodiče. ‚Znamená smrt opravdu konec všeho? Má život nějaký hlubší smysl?‘ Toužila jsem znát na tyto otázky odpovědi.

V roce 1937, když jsem chodila do šesté třídy základní školy, vypukla čínsko-japonská válka. Muži byli odváděni do armády a posíláni na bojiště v Číně. Školáci vyprovázeli své otce a bratry a křičeli: „Banzai!“ (ať žije), čímž mysleli císaře. Lidé byli přesvědčeni o vítězství Japonska, božského národu, a jeho císaře, živého boha.

 Zanedlouho začala rodinám přicházet úmrtní oznámení z bitevního pole. Truchlící rodinné příslušníky nebylo možné utěšit. V jejich srdcích vzrůstala nenávist, a tak se radovali, když nepřítel utrpěl těžké ztráty na životech. Já jsem si tehdy ale říkala: ‚Lidé na straně nepřítele musí přece trpět stejně jako my, když jim zemře někdo milovaný.‘ V době, kdy jsem ukončovala základní školu, válka postoupila hluboko do čínského vnitrozemí.

Setkání s cizincem

Moji rodiče byli zemědělci, a naše rodina proto byla vždy chudá. Otec mi ale dovolil, abych se dál vzdělávala, pokud s tím nebudou spojeny žádné výdaje. V roce 1941 jsem tedy začala navštěvovat dívčí školu ve městě Okajama, které bylo asi 100 kilometrů daleko. Tato škola měla za cíl poskytovat dívkám vzdělání potřebné k tomu, aby z nich byly dobré manželky a matky. Studentky byly přidělovány do bohatých rodin ve městě, v nichž se učily starat se o domácnost. Dopoledne v těchto domácnostech pracovaly a odpoledne chodily do školy.

Když skončilo slavnostní zahájení školy, moje učitelka oblečená v kimonu mě zavedla do jednoho velkého domu. Ale z nějakého neznámého důvodu mě paní toho domu nechtěla. „Co kdybychom to zkusily u paní Kodaové?“ zeptala se učitelka. Přišly jsme k domu, který byl postaven v západním stylu. Učitelka zazvonila na zvonek u dveří. Po chvilce vyšla vysoká šedovlasá paní. Byla jsem ohromena! Ta paní nebyla Japonka, a já jsem nikdy předtím neviděla žádného člověka ze západu. Učitelka mě představila paní Maud Kodaové a ihned odešla. Vzala jsem své těžké tašky a nervózně jsem vkročila dovnitř. Později jsem se dozvěděla, že paní Maud Kodaová je Američanka, jež se provdala za Japonce, který studoval ve Spojených státech. Učila na obchodních školách angličtinu.

Hned příští ráno mi začal rušný život. Manžel paní Kodaové měl epilepsii a já jsem jí musela pomáhat s péčí o něho. Neuměla jsem ani slovo anglicky, a tak jsem z toho měla trochu strach. Ulevilo se mi, když na mě paní Kodaová promluvila japonsky. Každý den jsem slyšela, jak s manželem mluví anglicky, a postupně jsem si na tento jazyk zvykala. Líbila se mi příjemná atmosféra, která panovala v jejich domácnosti.

Oddanost, kterou Maud projevovala svému nemocnému manželovi, na mě udělala velký dojem. Velmi rád si četl Bibli. Později jsem se dozvěděla, že si tito manželé koupili v antikvariátu japonské vydání knihy Divine Plan of The Ages (Božský plán věků). Už několik let také odebírali anglickou Strážnou věž.

Jednoho dne jsem Bibli dostala jako dárek. Byla jsem šťastná, protože to bylo poprvé v životě, co jsem měla svůj vlastní výtisk Bible. Četla jsem si ji cestou do školy a zpátky, ale moc jsem jí nerozuměla. Byla jsem vychovávána jako japonská šintoistka, a tak mi Ježíš Kristus připadal velmi vzdálený. Vůbec mě nenapadlo, že to je začátek toho, co mě nakonec  dovede k biblické pravdě, která odpoví na moje otázky ohledně života a smrti.

Tři smutné události

Dva roky mého učení rychle uběhly a já jsem se musela s touto rodinou rozloučit. Po dokončení školy jsem jako dobrovolnice se skupinou dalších děvčat pracovala na výrobě uniforem pro vojenské námořnictvo. Na Japonsko začaly útočit americké bombardéry B-29 a 6. srpna 1945 jeden z nich svrhl na Hirošimu atomovou bombu. O pár dní později jsem dostala telegram se zprávou, že moje matka je vážně nemocná. Prvním vlakem jsem odjela domů. Když jsem vystoupila z vlaku, čekal na mě jeden příbuzný a řekl mi, že matka je mrtvá. Zemřela 11. srpna. Stalo se to, čeho jsem se celé roky obávala. Už si se mnou nikdy nebude povídat ani se na mě neusměje.

Dne 15. srpna bylo Japonsko poraženo. V pouhých deseti dnech mě tedy potkaly tři smutné události najednou — výbuch první atomové bomby, smrt matky a historická porážka Japonska. Útěchou mi bylo alespoň to, že ve válce už nebudou umírat další lidé. S prázdnotou v srdci jsem opustila továrnu a vrátila jsem se domů na venkov.

Přitahována k pravdě

Jednoho dne jsem neočekávaně dostala dopis od Maud Kodaové z Okajamy. Ptala se mě, zda bych mohla přijet a pomoci jí s péčí o domácnost, protože právě otevírá anglickou školu. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale její pozvání jsem přijala. O několik let později jsem se pak s Kodaovými přestěhovala do Kóbe.

Na začátku léta roku 1949 navštívil Kodaovy jeden vysoký, přátelský muž. Jmenoval se Donald Haslett a do Kóbe přijel z Tokia, aby se zde pokusil najít dům pro misionáře. Byl to vůbec první misionář svědků Jehovových, který do Japonska přijel. Našel vhodný dům a v listopadu 1949 přijelo do Kóbe několik misionářů. Pět z nich přišlo jednou navštívit Kodaovy. Dva misionáři — Lloyd Barry a Percy Iszlaub — měli každý asi desetiminutový proslov v angličtině ke všem, kdo se shromáždili v domě. Misionáři znali Maud jako křesťanskou sestru a ona byla jejich společností očividně potěšena. Pro mě byla tato událost povzbuzením, abych se začala učit anglicky.

Díky pomoci horlivých misionářů jsem postupně začala chápat základní biblické pravdy. Našla jsem odpovědi na otázky, které jsem si kladla již od dětství. Ano, Bible nabízí naději na věčný život v pozemském ráji a předkládá slib, že „ti všichni v pamětních hrobkách“ budou vzkříšeni. (Jan 5:28, 29; Zjevení 21:1, 4) Byla jsem Jehovovi vděčná za to, že nám prostřednictvím výkupní oběti svého Syna, Ježíše Krista, takovou naději poskytl.

Radostné teokratické činnosti

Od 30. prosince 1949 do 1. ledna 1950 se v misionářském domově v Kóbe konal první teokratický sjezd v Japonsku. Šla jsem tam spolu s Maud. Tento prostorný dům dříve vlastnil jeden nacista a byl z něho úchvatný výhled na moře Seto Naikai a na ostrov Awadži. Měla jsem jen omezené poznání Bible, a tak jsem tomu, co bylo řečeno, rozuměla jen málo. Velmi na mě ale zapůsobilo, jak si misionáři živě povídali s Japonci. Veřejnou přednášku na tomto sjezdu si vyslechlo 101 přítomných.

Krátce poté jsem se rozhodla, že se začnu účastnit kazatelské služby. Jsem založením plachá, a tak jsem ke službě dům od domu musela sebrat odvahu. Jedno ráno se v našem domě zastavil bratr Lloyd Barry a vzal mě s sebou do služby. Začal hned vedle domu, kde bydlela sestra Kodaová. Naslouchala jsem jeho nabídce a téměř jsem se za něj schovávala. Podruhé jsem šla do kazatelské služby s dvěma misionářkami. Postarší Japonka nás pozvala dál, naslouchala nám a pak nám každé přinesla sklenici mléka. Souhlasila s domácím  biblickým studiem a po čase se dala pokřtít. Pozorovat její pokroky bylo velmi povzbuzující.

V dubnu roku 1951 Japonsko poprvé navštívil Nathan H. Knorr z brooklynského ústředí. Na jeho veřejnou přednášku v posluchárně Kjoritsu v tokijské čtvrti Kanda přišlo asi 700 lidí. Všichni přítomní se radovali, když bylo na tomto mimořádném shromáždění oznámeno, že Strážná věž bude vycházet v japonštině. Příští měsíc bratr Knorr navštívil Kóbe a na zvláštním shromáždění, které se zde konalo, jsem symbolizovala křtem své zasvěcení Jehovovi.

Asi o rok později jsem byla povzbuzena, abych vstoupila do celodobé neboli průkopnické služby. V té době sloužilo v Japonsku pouze několik průkopníků, a já jsem si nebyla jistá, zda budu schopná se uživit. Také jsem přemýšlela, jak to ovlivní moje vyhlídky na manželství. Potom jsem si ale uvědomila, že služba Jehovovi by měla být na prvním místě v našem životě, a tak jsem v roce 1952 začala s průkopnickou službou. Naštěstí jsem při tom mohla pracovat na částečný úvazek pro sestru Kodaovou.

Přibližně v této době se vrátil i se svojí rodinou domů z Tchaj-wanu můj bratr, o kterém jsem si myslela, že padl ve válce. Moje rodina se o křesťanství nikdy nezajímala, ale s průkopnickou horlivostí jsem jim začala posílat naše časopisy a brožury. Později se můj bratr s rodinou přestěhoval za prací do Kóbe. Zeptala jsem se švagrové: „Četla jsi ty časopisy?“ K mému překvapení odpověděla: „Jsou to zajímavé časopisy.“ Začala studovat Bibli s jednou misionářkou a moje mladší sestra, která s nimi žila, se k ní ve studiu připojila. Obě dvě byly za nějaký čas pokřtěny.

Úžasné mezinárodní společenství bratrů

Byla jsem ohromena, když jsem krátce nato dostala pozvání, abych se zúčastnila 22. třídy biblické školy Strážné věže Gilead. Bratr Tsutomu Fukase a já jsme byli první Japonci, kteří byli do této školy pozváni. V roce 1953, předtím než škola začala, jsme se zúčastnili sjezdu Společnost nového světa, který se konal na Yankee Stadium v New Yorku. Velmi na mě zapůsobilo mezinárodní společenství Jehovova lidu.

Pátý den tohoto sjezdu si měli japonští delegáti, což byli většinou misionáři, obléci kimona. Kimono, které jsem předem poslala lodí, nedorazilo včas, a tak jsem si jedno vypůjčila od sestry Knorrové. Během programu začalo pršet a já jsem se bála, že by kimono mohlo zmoknout. Právě v tu chvíli mi někdo zezadu přes ramena jemně přehodil pláštěnku. „Nevíš, kdo to je?“ zeptala se sestra, která stála vedle mě. Později jsem se dozvěděla, že to byl bratr Frederick W. Franz, člen vedoucího sboru. To byla nádherná ukázka vřelé lásky mezi členy Jehovovy organizace.

Dvacátá druhá třída Gileadu byla skutečně mezinárodní. Navštěvovalo ji 120 studentů ze 37 zemí. I přes určité jazykové překážky jsme se ze společenství s bratry a sestrami z mnoha zemí velmi radovali. Graduace se konala jednoho únorového dne roku 1954 a pamatuji  se, že tehdy sněžilo. Byla jsem přidělena zpět do Japonska. Mou partnerkou ve městě Nagoja měla být má spolužačka z Gileadu, Švédka Inger Brandtová. Připojily jsme se zde ke skupině misionářů, kteří kvůli válce museli opustit Koreu. Těch několika let, která jsem strávila v misionářské službě, si velmi vážím.

Radostná služba ve dvou

V září 1957 jsem byla pozvána do tokijského betelu. Jako japonská odbočka sloužil dvoupatrový dřevěný dům. Rodina betel měla pouze čtyři členy, včetně dozorce odbočky bratra Barryho. Ostatní byli misionáři. Mým úkolem bylo překládání a korektura a také uklízení, péče o prádlo, vaření a podobné práce.

Dílo v Japonsku dále postupovalo a do betelu byli zváni další bratři. Jeden z nich, Jundži Košino, se stal dozorcem ve sboru, kam jsem patřila. V roce 1966 jsme se vzali. Po našem sňatku byl Jundži přidělen do krajské služby. Bylo velmi příjemné poznávat tolik bratrů a sester, když jsme navštěvovali jednotlivé sbory. Tam, kde jsme přes týden zůstávali, jsem se také věnovala ještě nějaké překladatelské práci. Museli jsme tedy s sebou kromě kufrů a dalších zavazadel vozit i těžké slovníky.

Z krajské služby jsme se těšili přes čtyři roky a viděli jsme přitom, jak se organizace stále rozrůstá. Odbočka se přestěhovala do Numazu a o několik let později do Ebiny, kde se budovy odbočky nacházejí i nyní. Jundži a já sloužíme v betelu již mnoho let. Nyní zde pracujeme spolu s dalšími asi 600 členy rodiny betel. V květnu 2002 mi moji přátelé v betelu připravili příjemnou oslavu padesáti let strávených v celodobé službě.

Radost ze vzrůstu

Když jsem v padesátých letech začala sloužit Jehovovi, byla v Japonsku jen hrstka zvěstovatelů. Nyní je zde přes 210 000 zvěstovatelů Království. Opravdu, stejně jako Jehova přitáhl mě, přitáhl k sobě i tisíce dalších lidí podobných ovcím.

Ti čtyři misionáři a jedna misionářka, kteří nás v roce 1949 navštívili v domě sestry Kodaové, stejně jako ona sama, věrně dokončili svůj životní běh. Ve věrnosti zemřel i můj bratr, který sloužil jako služební pomocník, a moje švagrová, která strávila asi 15 let v průkopnické službě. Jakou vyhlídku do budoucnosti mají moji rodiče, jejichž smrti jsem se v dětství tak bála? Biblický slib o vzkříšení je pro mě zdrojem naděje a útěchy. (Skutky 24:15)

Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že setkání s Maud v roce 1941 bylo klíčovým momentem v mém životě. Kdybych se s ní tehdy nesetkala a nepřijala její pozvání, abych pro ni po válce opět pracovala, pravděpodobně bych žila na naší usedlosti v odlehlé vesnici a v té rané době bych neměla žádný kontakt s misionáři. Jsem Jehovovi velmi vděčná za to, že mě prostřednictvím Maud a prvních misionářů přitáhl k pravdě!

[Obrázek na straně 25]

S Maud Kodaovou a jejím manželem. Já jsem vpředu vlevo

[Obrázek na straně 27]

S misionáři z Japonska na Yankee Stadium v roce 1953. Já jsem zcela vlevo

[Obrázky na straně 28]

S mým manželem Jundžim v betelu