Životní příběh

„Čím oplatím Jehovovi?“

VYPRÁVÍ MARIA KERASINISOVÁ

V osmnácti letech jsem hluboce zklamala své rodiče. Stala jsem se černou ovcí rodiny a byla jsem terčem posměchu pro celou vesnici. Prosbami, donucováním i výhrůžkami se snažili zlomit mou ryzost vůči Bohu — ale bez úspěchu. Pevně jsem věřila tomu, že pokud se budu věrně držet biblické pravdy, přinese mi to užitek v duchovním ohledu. Když se ohlížím zpět na těch více než 50 let, co sloužím Jehovovi, mohu jen opakovat žalmistova slova: „Čím oplatím Jehovovi všechna jeho dobrodiní ke mně?“ (Žalm 116:12)

NARODILA jsem se v roce 1930 ve vesnici Angelokastron, která leží asi 20 kilometrů od přístavu Kenchreje na východní straně Korintské šíje. V prvním století byl v Kenchrejích založen sbor pravých křesťanů. (Skutky 18:18; Římanům 16:1)

Moje rodina vedla poklidný život. Otec byl starostou obce a všichni ho velmi uznávali. Narodila jsem se jako třetí z pěti dětí. Rodiče nás vychovávali jako oddané členy řecké pravoslavné církve. Každou neděli jsem chodila na mši. Kála jsem se před ikonami, zapalovala jsem svíčky ve vesnických kaplích a dodržovala jsem všechny posty. Často jsem přemýšlela o tom, že vstoupím do kláštera. Po čase jsem jako první z naší rodiny zklamala rodiče.

Upoutala mě biblická pravda

Když mi bylo necelých 18 let, dozvěděla jsem se, že sestra jednoho mého švagra, která se jmenovala Katina a žila v sousední vesnici,  čte publikace svědků Jehovových a nechodí už do kostela. Velmi mě to trápilo, a tak jsem se rozhodla, že jí pomůžu, aby se vrátila k tomu, co jsem považovala za správnou cestu. Když ke mně tedy přišla na návštěvu, vzala jsem ji na procházku. Záměrně jsem ji vedla kolem domu kněze, kde jsem měla v úmyslu se zastavit. Kněz začal rozhovor přívalem posměšků na adresu svědků Jehovových a mluvil o nich jako o kacířích, kteří Katinu zavedli na scestí. V rozhovoru jsme pokračovali následující tři večery. Katina vyvrátila všechna knězova obvinění pomocí dobře připravených biblických argumentů. Nakonec jí kněz řekl, že je velmi hezká a inteligentní dívka, a tak by si měla užívat svoje mládí, dokud to jde, a o Boha by se měla zajímat, až zestárne.

Rodičům jsem o tomto rozhovoru nic neřekla, ale příští neděli jsem nešla do kostela. V poledne přišel kněz přímo do našeho obchodu. Vymluvila jsem se na to, že jsem musela zůstat v obchodě, abych pomohla otci.

Kněz se mě zeptal: „Opravdu to je kvůli tomu, nebo tě ovlivnila ta dívka?“

„Tito lidé mají lepší víru než my,“ odpověděla jsem mu otevřeně.

Otočil se k mému otci a řekl mu: „Pane Economos, okamžitě vyhoďte svou dceru z domu, jinak si zahráváte s ohněm.“

Rodina se obrací proti mně

To se stalo koncem čtyřicátých let, kdy v Řecku zuřila násilná občanská válka. Otec měl strach, že by mě mohli unést partyzáni, a tak zařídil, abych opustila naši vesnici a bydlela u mé sestry ve vesnici, kde žila i Katina. Zůstala jsem tam dva měsíce a za tu dobu jsem se dozvěděla, co Bible říká o mnoha různých námětech. Byla jsem zklamaná, když jsem zjistila, že mnoho nauk pravoslavné církve se na Bibli nezakládá. Uvědomila jsem si, že Bůh nepřijímá uctívání prostřednictvím ikon a že různé náboženské tradice, jako je například uctívání kříže, nemají křesťanský původ. Také jsem pochopila, že chceme-li se Bohu líbit, musíme ho uctívat „duchem a pravdou“. (Jan 4:23; 2. Mojžíšova 20:4, 5) A především jsem poznala, že Bible nabízí nádhernou naději na věčný život na zemi. Tyto drahocenné biblické pravdy patřily mezi první dobrodiní, kterého se mi od Jehovy dostalo.

Mezitím si moje sestra a její manžel všimli, že se u jídla nekřižuji a že se ani nemodlím před ikonami. Jednou v noci mě oba dva zbili. Hned příští den jsem se rozhodla, že z jejich domu odejdu, a šla jsem k tetě. Švagr to oznámil otci. Krátce nato mě otec navštívil a se slzami v očích se mě snažil přesvědčit, abych změnila svůj názor. Švagr si přede mnou klekl a prosil mě o prominutí. Odpustila jsem mu, ale když mě nakonec s otcem požádali, abych znovu začala chodit do kostela, zůstala jsem pevná.

Vrátila jsem se do rodné vesnice a nátlak pokračoval. Nemohla jsem se nijak spojit s Katinou, neměla jsem žádnou literaturu ke čtení, a dokonce jsem neměla ani Bibli. Byla jsem velmi šťastná, že se mi jedna z mých sestřenic snažila pomoci. Když byla v Korintu, našla jednu svědkyni a přinesla mi knihu „Bůh budiž pravdivý“ a výtisk Křesťanských řeckých písem. Tajně jsem je začala číst.

Nečekaný zvrat v životě

Tvrdý odpor pokračoval další tři roky. Neměla jsem se svědky žádný kontakt ani jsem nedostávala žádnou literaturu. Ale aniž bych to tušila, v mém životě měla nastat velká změna.

Dozvěděla jsem se od otce, že musím jet ke strýci do Soluně. Ještě než jsem měla odcestovat, zašla jsem do jednoho krejčovství v Korintu, abych si nechala ušít kabát. Byla jsem velmi překvapená, když jsem zjistila, že tam pracuje Katina. Měly jsme velikou radost, že se můžeme po tak dlouhé době zase vidět. Když jsme vycházely z obchodu, potkaly jsme  velmi příjemného mladého muže, který jel na kole domů z práce. Jmenoval se Charalambos. Časem jsme jeden druhého lépe poznali a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Někdy v té době, 9. ledna 1952, jsem symbolizovala své zasvěcení Jehovovi křtem.

Charalambos se dal pokřtít již dříve. I on zakoušel odpor od své rodiny. Byl velmi horlivý, sloužil jako pomocník služebníka sboru a vedl mnoho biblických studií. Brzy přijali pravdu i jeho bratři a nyní slouží Jehovovi také většina členů jejich rodin.

Můj otec si Charalamba oblíbil, a proto souhlasil s tím, že se vezmeme. Matka se ale jen tak přesvědčit nedala. I přesto všechno jsme 29. března roku 1952 měli svatbu. Přišli na ni jen můj nejstarší bratr a jeden z mých bratranců. Tehdy jsem si ani neuvědomovala, jakým pro mě Charalambos bude dobrodiním — skutečným darem od Jehovy. Po jeho boku jsem se mohla plně věnovat službě Jehovovi.

Posilujeme bratry

V roce 1953 jsme se s Charalambem rozhodli, že se přestěhujeme do Atén. Chtěli jsme se více nasadit v kazatelské službě, a proto se Charalambos vzdal práce v rodinném podniku a našel si zaměstnání na částečný úvazek. Odpoledne jsme společně chodili do kazatelské služby a vedli mnoho biblických studií.

Naše služba byla úředně omezena, a museli jsme tedy být vynalézaví. Rozhodli jsme se například, že za okno kiosku, kde můj manžel pracoval na zkrácený úvazek a který byl v centru Atén, umístíme výtisk Strážné věže. Jeden policista, jenž měl vysokou hodnost, nám řekl, že ten časopis je zakázán. Požádal ale o jeden výtisk a informoval se na něj na úřadu bezpečnosti. Když ho ujistili, že je tento časopis legální, vrátil se a řekl nám to. Jakmile se to dozvěděli další bratři, kteří vlastnili kiosky, také začali dávat za okna svých kiosků výtisky Strážné věže. Jeden muž, jenž získal Strážnou věž z našeho kiosku, se stal svědkem a nyní slouží jako starší.

Radovali jsme se také z toho, že pravdu poznal i můj nejmladší bratr. Přijel do Atén, aby tady studoval na obchodní námořní univerzitě. Jednou šel s námi na sjezd. Sjezdy se u nás tehdy konaly tajně v lesích. To, co tam slyšel, se mu líbilo, ale brzy nato začal cestovat. Na jedné ze svých cest připlul do jistého přístavu v Argentině. Na jejich loď přišel kázat jeden misionář, a můj bratr ho požádal o naše časopisy. Měli jsme obrovskou radost, když jsme od mého bratra dostali dopis, ve kterém psal: „Našel jsem pravdu. Zařiďte prosím, abych mohl pravidelně odebírat časopisy.“ Dnes věrně slouží Jehovovi on i celá jeho rodina.

V roce 1958 byl můj manžel pozván, aby sloužil jako cestující dozorce. Naše dílo bylo zakázáno a podmínky byly velmi náročné. Cestující dozorce proto obvykle sloužil bez své manželky. V říjnu roku 1959 jsme se zeptali odpovědných bratrů v odbočce, zda bych mohla svého manžela doprovázet. Bratři s tím souhlasili. Měli jsme navštěvovat a posilovat sbory ve střední a severní části Řecka.

 Tehdy se necestovalo snadno, protože silnice většinou nebyly dlážděné. Neměli jsme auto, a tak jsme často jezdili veřejnou dopravou nebo na korbě dodávkového auta společně s kuřaty a jiným zbožím. Na nohách jsme nosili gumové holínky, protože jsme chodili po blátivých cestách. Ve všech vesnicích byla občanská milice, a proto jsme do nich vstupovali pod pláštíkem noci, abychom se vyhnuli výslechům.

Bratři si těchto návštěv velice vážili. Většina z nich tvrdě pracovala na svých polích, ale přesto se velmi snažili účastnit se shromáždění, která se v různých domech konala pozdě v noci. Bratři také štědře projevovali pohostinnost a dávali nám to nejlepší, co měli, i když toho měli velmi málo. Někdy jsme spali s celou rodinou v jedné místnosti. Víra, vytrvalost a horlivost bratrů pro nás byly dalším drahocenným dobrodiním.

Rozšiřujeme svou službu

V roce 1961 jsme navštívili odbočku v Aténách a bratři se nás zeptali, zda bychom byli ochotni sloužit v betelu. Odpověděli jsme jim Izajášovými slovy: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Izajáš 6:8) O dva měsíce později jsme dostali dopis, ve kterém jsme byli požádáni, abychom do betelu přijeli co nejdříve. Svou službu zde jsme tedy zahájili 27. května 1961.

Toto nové působiště jsme si zamilovali a okamžitě jsme se zde cítili jako doma. Můj manžel pracoval ve služebním oddělení a v oddělení pro pravidelné odběry a později také nějakou dobu sloužil ve výboru odbočky. Já jsem dostávala různé úkoly, které souvisely s chodem domova betel. Tehdy měla rodina osmnáct členů, ale po dobu pěti let nás bylo kolem čtyřiceti, protože se v betelu konala škola pro starší. Ráno jsem umyla nádobí, pomohla kuchaři, ustlala dvanáct postelí a prostřela stoly na oběd. Odpoledne jsem žehlila prádlo a uklízela toalety a pokoje. Jednou týdně jsem také pracovala v prádelně. Bylo zde mnoho práce, ale byla jsem šťastná, že jsem mohla být užitečná.

Pilně jsme se věnovali svým úkolům v betelu, ale také jsme se horlivě účastnili kazatelské služby. Často jsme vedli až sedm biblických studií. O víkendech jsem Charalamba doprovázela, když měl v různých sborech přednášky. Byli jsme nerozlučná dvojice.

Studovali jsme s jedněmi manželi, kteří byli úzce spojeni s řeckou pravoslavnou církví. Byli blízkými přáteli kněze, jenž vedl církevní úřad pro potírání kacířství. Doma měli jednu místnost plnou ikon, kde stále pálili kadidlo a kde celý den hrály byzantské církevní písně. Po nějakou dobu jsme u nich doma studovali Bibli každý čtvrtek a jejich přítel kněz k nim chodil každý pátek. Jednou nás požádali, abychom k nim určitě přišli, protože pro nás mají překvapení. Hned nás zavedli do té místnosti. Nebyly v ní už žádné ikony, a místnost byla předělaná. Tito manželé dále dělali pokroky a byli pokřtěni. Až dosud zasvětilo svůj život Jehovovi a nechalo se pokřtít celkem asi padesát lidí, s nimiž jsme vedli biblické studium. Máme z toho velikou radost.

Neobyčejným dobrodiním, ze kterého jsem se mohla těšit, bylo společenství  s pomazanými bratry. Návštěvy členů vedoucího sboru, například bratrů Knorra, Franze a Henschela, byly ohromně povzbuzující. Po více než čtyřiceti letech stále cítím, že služba v betelu je velkou ctí a výsadou.

Vyrovnávám se s nemocí a ztrátou

V roce 1982 se u mého manžela začaly projevovat příznaky Alzheimerovy choroby. Od roku 1990 se jeho zdraví zhoršovalo a on nakonec potřeboval stálou péči. Posledních osm let jeho života jsme vůbec nemohli opustit betel. Pomáhali nám mnozí milovaní bratři z rodiny betel a také odpovědní dozorci. I přes tuto jejich laskavou pomoc jsem o manžela musela pečovat celé hodiny ve dne i v noci. Občas to bylo nesmírně náročné a prožila jsem mnoho bezesných nocí.

V červenci roku 1998 můj milovaný manžel zemřel. Moc mi chybí, ale útěchou mi je to, že je v dobrých rukou. Také vím, že Jehova na něj a na miliony dalších bude pamatovat při vzkříšení. (Jan 5:28, 29)

Jsem vděčná za dobrodiní od Jehovy

Ztratila jsem sice svého manžela, ale nejsem sama. Velmi si vážím toho, že mohu stále pracovat v betelu. Všichni mi zde projevují lásku a péči. K mé velké rodině patří také duchovní bratři a sestry z celého Řecka. Nyní je mi už přes sedmdesát let, ale stále mohu celou pracovní dobu být zaměstnána v kuchyni a v jídelně.

V roce 1999 se mi splnil můj životní sen — navštívila jsem světové ústředí svědků Jehovových v New Yorku. Nemohu ani popsat, jak jsem se cítila. Byl to povzbuzující a nezapomenutelný zážitek.

Když se ohlížím zpět, jsem upřímně přesvědčená o tom, že jsem svůj život nemohla využít lépe. Neexistuje žádná lepší životní dráha, než je celodobá služba Jehovovi. Opravdu mohu říct, že jsem v životě nepocítila žádný nedostatek. Jehova se o mě i o mého manžela láskyplně staral jak po duchovní, tak i po tělesné stránce. Díky své osobní zkušenosti plně chápu, proč se žalmista ptal: „Čím oplatím Jehovovi všechna jeho dobrodiní ke mně?“ (Žalm 116:12)

[Obrázek na straně 26]

Byli jsme s Charalambem nerozlučná dvojice

[Obrázek na straně 27]

Manžel ve své kanceláři v odbočce

[Obrázek na straně 28]

Službu v betelu považuji za velkou čest