Otázky čtenářů

V jakém smyslu se v době obklíčení a zničení Jeruzaléma Ezekiel stal ‚němým‘ neboli ‚oněměl‘?

V podstatě v tom smyslu, že k Jehovovu prorockému poselství, které již sdělil, neměl co dodat.

Prorok Ezekiel začal izraelským vyhnancům v Babylóně sloužit jako věrný strážný v „pátém roce vyhnanství krále Jehojakina“, to znamená v roce 613 př. n. l. (Ezekiel 1:2, 3) Desátý den desátého lunárního měsíce roku 609 př. n. l. mu bylo Boží inspirací oznámeno, že Babylóňané začali s obléháním Jeruzaléma. (Ezekiel 24:1, 2) K čemu toto obléhání povede? Je pro Jeruzalém a jeho nevěrné obyvatele nějaká možnost záchrany? V postavení strážného již Ezekiel Jehovovo jednoznačné poselství o zkáze oznámil. Nebylo nutné, aby Ezekiel k tomuto poselství něco přidával, jako by mu měl dodat na přesvědčivosti. K obležení Jeruzaléma Ezekiel již neměl co říci, tedy oněměl. (Ezekiel 24:25–27)

Asi šest měsíců po zničení Jeruzaléma roku 607 př. n. l. jeden muž, který unikl, přinesl Ezekielovi do Babylóna zprávu, že bylo svaté město zpustošeno. Večer před příchodem tohoto muže Jehova ‚přistoupil k tomu, aby Ezekielovi otevřel ústa, a on se již neprokázal být oněmělý‘. (Ezekiel 33:22) Jeho němota tím skončila.

Byl tehdy Ezekiel doslova němý? Zřejmě ne. I poté, co na něj přišla tato „němota“, totiž pronesl proroctví, jež byla zaměřena převážně proti okolním zemím, které jásaly nad pádem Jeruzaléma. (Ezekiel 25.–32. kapitola) Již dříve Ezekiel působil jako prorok a strážný a tehdy mu Jehova řekl: „Jazyk, ten ti nechám přilnout k patru, a jistě oněmíš a nestaneš se jim mužem, který udílí kárání, protože jsou vzpurný dům. A až s tebou promluvím, otevřu ti ústa.“ (Ezekiel 3:26, 27) Když Jehova neměl pro Izrael žádné poselství, Ezekiel měl vůči tomuto národu zůstat oněmělým. Měl říkat to, co Jehova chtěl, aby říkal, a měl to dělat v době, kdy to Jehova od něj vyžadoval. Ezekielova němota znamenala, že oněměl, pokud šlo o pronášení slov, která by měla pro Izrael prorocký význam.

Novodobá třída strážného, pomazaní křesťané, upozorňuje na to, jaký úděl čeká křesťanstvo, protiobrazný Jeruzalém. Až uhodí „velké soužení“ a zpustoší „Velký Babylón“, světovou říši falešného náboženství, pomazaná Ezekielova třída nebude o konci křesťanstva, jež tvoří významnou část této říše, muset už nic říkat. (Matouš 24:21; Zjevení 17:1, 2, 5)

Ano, přijde den, kdy pomazaný ostatek a jeho společníci oněmí, nebudou mít pro křesťanstvo už žádné další sdělení. K tomu dojde tehdy, až „těch deset rohů“ a „divoké zvíře“ zpustoší a obnaží Velký Babylón. (Zjevení 17:16) To ovšem neznamená, že křesťané budou němí v doslovném smyslu. Stejně jako dnes, budou i potom Jehovu chválit a budou se o něm zmiňovat každý den a „po všechny nadcházející generace“. (Žalm 45:17; 145:2)