Co se můžeme naučit od Ježíšovy pozemské rodiny

CO VÍTE o nejbližších členech Ježíšovy rodiny — o lidech, s nimiž Ježíš žil až do svého křtu, tedy prvních třicet let svého života na zemi? Co se o nich dozvídáme z evangelií? Čemu se můžeme naučit, jestliže se zamyslíme nad Ježíšovou rodinou? Odpovědi na tyto otázky nám mohou být užitečné.

Narodil se snad Ježíš v rodině, která by měla takříkajíc na růžích ustláno? Jeho adoptivní otec Josef byl tesařem. To byla namáhavá tělesná práce, při které musel často kácet stromy, aby získal stavební dříví. Asi 40 dnů po Ježíšově narození šli Ježíšovi rodiče do Jeruzaléma a předložili tam obětní dar předepsaný Zákonem. Přinesli snad berana a s ním holuba nebo hrdličku, jak to stanovil Zákon? Ne. Zdá se, že takové obětní dary si nemohli dovolit. Zákon však obsahoval i ustanovení, jímž se měli řídit chudí. Mohli obětovat „párek hrdliček nebo dva mladé holuby“, a to udělali Josef a Marie. Z toho, že se rozhodli obětovat zvířata, která stála méně peněz, je patrné, že tato rodina měla jen omezené prostředky. (Lukáš 2:22–24; 3. Mojžíšova 12:6, 8)

Vidíme, že Ježíš Kristus, budoucí Panovník celého lidstva, se narodil mezi prostými lidmi, mezi lidmi, kteří museli tvrdě pracovat, aby se uživili. Když dospěl, stal se tesařem,  stejně jako jeho adoptivní otec. (Matouš 13:55; Marek 6:3) Bible říká, že „ačkoli byl [Ježíš] bohatý“ — dokud ještě byl v nebi jakožto mocný duchovní tvor —, kvůli nám „zchudl“. Když se stal člověkem, zaujal nižší postavení a vyrostl v prosté rodině. (2. Korinťanům 8:9; Filipanům 2:5–9; Hebrejcům 2:9) Možná právě proto, že se nenarodil v bohaté rodině, se s ním mnozí lidé cítili dobře. Ježíš neměl společenské postavení, které by na sebe poutalo jejich pozornost. Mohli si ho vážit kvůli jeho učení, přitažlivým vlastnostem a podivuhodným skutkům. (Matouš 7:28, 29; 9:19–33; 11:28, 29) V tom, že Jehova Bůh zařídil, aby se Ježíš narodil v obyčejné rodině, vidíme Jehovovu moudrost.

Nyní si povšimněme členů Ježíšovy rodiny a podívejme se, čemu se od nich můžeme naučit.

Josef — spravedlivý muž

Když Josef zjistil, že jeho snoubenka je těhotná „předtím, než se vzali“, zřejmě stál před těžkým dilematem. Na jedné straně miloval Marii, ale na druhé straně pociťoval odpor ke všemu, co mohlo byť i jen vypadat jako nemravnost. Zdálo se, že byla porušena práva, která měl jakožto Mariin nastávající manžel. V tehdejší době se na snoubenku pohlíželo tak, jako by již byla manželkou dotyčného muže. Josef tedy o této situaci důkladně přemýšlel, a pak se rozhodl, že se s Marií rozvede, aby nebyla ukamenována jako cizoložnice. (Matouš 1:18; 5. Mojžíšova 22:23, 24)

Potom se Josefovi objevil ve snu anděl a řekl mu: „Neboj se vzít si domů Marii, svou manželku, neboť co je v ní zplozeno, je ze svatého ducha. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“ Jakmile Josef dostal od Boha tento pokyn, uposlechl jej a vzal Marii k sobě domů. (Matouš 1:20–24)

Díky svému rozhodnutí měl tento spravedlivý a věrný muž podíl na splňování proroctví, které dal kdysi Jehova prostřednictvím proroka Izajáše: „Pohleďte, dívka skutečně otěhotní, a rodí syna, a jistě mu dá jméno Immanuel.“ (Izajáš 7:14) Josef se jistě vyznačoval duchovním smýšlením a vážil si výsady, že se může stát adoptivním otcem Mesiáše, a to i když Mariin prvorozený syn nebude jeho vlastní.

Dokud se syn nenarodil, Josef neměl s Marií pohlavní styky. (Matouš 1:25) Pro novomanžely mohlo být náročné zdržet se intimních styků, ale patrně nechtěli, aby došlo k nějakému nedorozumění, pokud jde o to, kdo je otcem dítěte. To je opravdu obdivuhodný příklad sebeovládání. Pro Josefa měly duchovní hodnoty větší cenu než jeho přirozené touhy.

Josef čtyřikrát dostal prostřednictvím anděla pokyn ohledně svého adoptivního syna. Tři z těchto pokynů se týkaly místa, kde má o chlapce pečovat. Na tom, zda ihned uposlechne, závisel život dítěte. Ve všech případech Josef jednal okamžitě. Nejprve vzal dítě do Egypta a pak se s ním vrátil do izraelské země. Tak byl Ježíš jako dítě uchráněn, když na Herodův příkaz došlo k pobití malých chlapců. Díky Josefově poslušnosti se také splnila proroctví o Mesiášovi. (Matouš 2:13–23)

Josef naučil Ježíše řemeslu, takže Ježíš pak mohl být soběstačný. Proto byl Ježíš znám nejen jako „tesařův syn“, ale jako „ten tesař“. (Matouš 13:55; Marek 6:3) Apoštol Pavel napsal, že Ježíš byl „zkoušen ve všech ohledech jako my“. K tomu přirozeně mohlo patřit i to,  že tvrdě pracoval, aby pomáhal podporovat rodinu. (Hebrejcům 4:15)

Dokladem toho, že Josef byl oddán pravému uctívání, je i epizoda, která obsahuje poslední zmínku o Josefovi v Křesťanských řeckých písmech. Josef vzal svou rodinu do Jeruzaléma na svátek Pasach. Účast byla povinná pouze pro muže, ale Josef byl zvyklý brát „rok co rok“ do Jeruzaléma i svou rodinu. Byla to velká oběť, protože z Nazaretu do Jeruzaléma museli ujít asi 100 kilometrů. V Písmu čteme, že při této návštěvě v Jeruzalémě se Ježíš od skupiny oddělil. Našli ho v chrámu, jak naslouchá učitelům Zákona a dotazuje se jich. Ježíšovi tehdy sice bylo jen dvanáct let, ale bylo zřejmé, že je velmi moudrý a že pozoruhodně dobře zná Boží slovo. Z této příhody je vidět, že Ježíše jeho rodiče dobře učili a že z něj vychovali duchovně smýšlejícího chlapce. (Lukáš 2:41–50) Někdy potom Josef zřejmě zemřel; později už totiž o něm v Písmu není žádná zmínka.

Josef tedy byl spravedlivý muž a po duchovní i hmotné stránce se dobře staral o svou rodinu. A co vy? Když víte, jaká je dnes Boží vůle vzhledem k nám, dáváte podobně jako Josef duchovní zájmy na první místo v životě? (1. Timoteovi 2:4, 5) Posloucháte ochotně Boží hlas, jenž zaznívá z Božího slova, a podřizujete se Bohu podobně jako kdysi Josef? Učíte své děti tak, aby se dokázaly účastnit hodnotných duchovních rozhovorů?

Marie — nesobecká Boží služebnice

Ježíšova matka Marie byla vynikající Boží služebnicí. Když jí anděl Gabriel oznámil, že se jí má narodit dítě, netajila se svým překvapením. Byla pannou, a do té doby neměla „styk s mužem“. Když se dozvěděla, že její dítě se má narodit díky svatému duchu, pokorně tuto zprávu přijala. Řekla: „Pohleď! Jehovova otrokyně! Kéž se to se mnou stane podle tvého prohlášení.“ (Lukáš 1:30–38) Této duchovní výsady si tak vážila, že byla ochotna snášet jakékoli těžkosti, které možná z jejího rozhodnutí vyplynou.

Přijetím tohoto poslání se této ženě změnil celý život. Když ve spojitosti s očišťováním přišla do Jeruzaléma, zbožný starší muž Simeon jí řekl: „Samotnou tvou duší pronikne dlouhý meč.“ (Lukáš 2:25–35) Je zřejmé, že poukazoval na to, co Marie bude cítit, až uvidí, že mnozí lidé Ježíše zavrhli a nakonec ho přibili na mučednický kůl.

 Když Ježíš vyrůstal, Marie si všímala, k čemu v jeho životě dochází, a „v srdci si dělala závěry“. (Lukáš 2:19, 51) Stejně jako Josef, měla i ona duchovní smýšlení a uchovávala v paměti události a výroky, jimiž se splňovala proroctví. Jistě se jí nesmazatelně vryla do mysli slova anděla Gabriela: „Ten bude velký a bude nazýván Syn Nejvyššího; a Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida, a bude kralovat nad Jákobovým domem navždy a jeho království nebude mít konec.“ (Lukáš 1:32, 33) Ano, výsadu být lidskou matkou Mesiáše brala Marie vážně.

Mariino hluboké duchovní smýšlení se znovu projevilo tehdy, když se setkala se svou příbuznou Alžbětou, která rovněž zázračným způsobem otěhotněla. Když ji Marie uviděla, vzdala chválu Jehovovi a projevila svou lásku k Božímu slovu. Nepřímo použila slova z Haniny modlitby, která je zaznamenána ve 2. kapitole 1. Samuelovy, a uplatnila i myšlenky z jiných knih Hebrejských písem. Z toho, jak znala Písmo, bylo patrné, že má dobré předpoklady, aby se stala oddanou a bohabojnou matkou. Společně s Josefem pak mohla svému synovi poskytovat duchovní výživu. (1. Mojžíšova 30:13; 1. Samuelova 2:1–10; Malachiáš 3:12; Lukáš 1:46–55)

Marie pevně věřila, že její syn je Mesiášem, a ve své víře nepolevila ani po Ježíšově smrti. Zanedlouho po jeho vzkříšení byla mezi věrnými učedníky, kteří se sešli, aby se modlili společně s apoštoly. (Skutky 1:13, 14) Zůstala věrná, ačkoli pro ni muselo být utrpením, když viděla, jak její milovaný syn umírá na mučednickém kůlu.

Jaký užitek můžete mít z toho, co se dozvídáte o Mariině životě? Přijímáte službu Bohu jako výsadu, bez ohledu na to, jaké oběti jsou s ní spojeny? Uvědomujete si, jak velká výsada to je dnes? Máte na mysli, co Ježíš předpověděl? Srovnáváte jeho předpověď s tím, co se děje dnes, a ‚děláte si v srdci závěry‘? (Matouš 24. a 25. kapitola; Marek 13. kapitola; Lukáš 21. kapitola) Napodobujete Marii v tom, že se důkladně obeznamujete s Božím slovem a bez zábran je používáte, když s někým mluvíte? Uchovali byste si víru v Ježíše, i kdybyste měli prožívat duševní úzkost kvůli tomu, že jste jeho následovníky?

Ježíšovi bratři — změna je možná

Zdá se, že Ježíšovi bratři v něj uvěřili teprve po jeho smrti. Patrně to nebyla pouhá shoda okolností, že nebyli svědky toho, jak umíral  na mučednickém kůlu, a že Ježíš musel svou matku svěřit apoštolu Janovi. Ježíšovi příbuzní dávali najevo, že si Ježíše neváží, a jednou dokonce řekli, že se „pomátl“. (Marek 3:21) Z toho, že Ježíš měl nevěřící příbuzné, mohou získat povzbuzení dnešní křesťané, kteří žijí v jedné domácnosti s nevěřícími. Mohou si totiž být jisti, že Ježíš rozumí jejich pocitům, když se jim příbuzní kvůli jejich víře vysmívají.

Ale poté, co byl Ježíš vzkříšen, jeho bratři v něj patrně uvěřili. Byli ve skupině jeho následovníků, kteří se před Letnicemi roku 33 n. l. sešli v Jeruzalémě a vroucně se modlili společně s apoštoly. (Skutky 1:14) Je zřejmé, že vzkříšení jejich nevlastního bratra na ně zapůsobilo natolik, že se jejich srdce změnilo, a dokonce se stali jeho učedníky. Nikdy bychom tedy neměli ztratit naději, že se naši příbuzní, kteří nesdílejí naši víru, mohou změnit.

O Ježíšovu nevlastním bratru Jakubovi, jemuž se Ježíš osobně zjevil, se v Písmu pojednává jako o muži, který měl významnou úlohu v křesťanském sboru. Pod Boží inspirací napsal svým spolukřesťanům dopis, v němž je vybízí, aby si zachovali víru. (Skutky 15:6–29; 1. Korinťanům 15:7; Galaťanům 1:18, 19; 2:9; Jakub 1:1) Juda, Ježíšův další nevlastní bratr, napsal inspirovaný dopis, v němž vybízí spoluvěřící, aby vedli tvrdý boj za víru. (Juda 1) Stojí za povšimnutí, že Jakub ani Juda nechtěli spolukřesťany přesvědčovat tím, že by se v těchto dopisech dovolávali svého příbuzenského vztahu s Ježíšem. Jsou pro nás nádherným příkladem skromnosti.

Čemu se tedy od členů Ježíšovy rodiny můžeme naučit? Jistě jsou pro nás příkladem oddanosti, který můžeme napodobit mimo jiné těmito způsoby: (1) Věrně se podřizujme vyjádřené Boží vůli a odolávejme všem zkouškám, které s tím mohou být spojeny. (2) Usilujme především o duchovní hodnoty, i kdybychom kvůli tomu měli něco obětovat. (3) Školme své děti v souladu s Písmem. (4) Neztrácejme naději, pokud jde o příbuzné, kteří nesdílejí naši víru. (5) Jestliže jsme v příbuzenském nebo jiném vztahu k někomu, kdo má v křesťanském sboru nějaké význačné postavení, nechlubme se tím. Ano, čím více podrobností se dozvídáme o Ježíšových příbuzných, tím bližší pouto k Ježíšovi pociťujeme a tím více si vážíme toho, že Jehova rozhodl, aby Ježíš vyrůstal v prosté rodině.

[Obrázky na straně 4 a 5]

Josef si vzal Marii za manželku, a měl tudíž podíl na splňování proroctví o Mesiášovi

[Obrázky na straně 6]

Josef a Marie učili své děti, aby si vážily tvrdé práce a duchovních hodnot

[Obrázky na straně 7]

Ježíšovi bratři sice vyrostli v rodině, která se vyznačovala duchovním smýšlením, ale v Ježíše uvěřili až po jeho smrti

[Obrázky na straně 8]

Ježíšovi nevlastní bratři Jakub a Juda povzbuzovali spolukřesťany