Životní příběh

Bohatá odměna za to, že jsme si uchovali misionářské nadšení

VYPRÁVÍ TOM COOKE

Zvuk výstřelu náhle narušil odpolední pohodu. Kulky prosvištěly mezi stromy v naší zahradě. Co to mělo znamenat? Brzy jsme se dozvěděli, že došlo k puči a že v Ugandě teď vládne generál Idi Amin. To bylo v roce 1971.

PROČ jsem se spolu se svou manželkou Ann přestěhoval z poměrně klidné Anglie do této bouřlivé africké země? Dá se říct, že mám dobrodružnou povahu. Avšak misionářský zápal ve mně roznítili především moji rodiče svou horlivou službou pro Království.

Vzpomínám si na ten horký srpnový den roku 1946. Tehdy se moji rodiče poprvé setkali se svědky Jehovovými. Stáli u hlavních dveří a povídali si s dvěma návštěvníky — trvalo to celou věčnost. Tito lidé, Fraser Bradbury a Mamie Shreveová, se k nám ještě mnohokrát vrátili a v průběhu následujících měsíců se život naší rodiny změnil k nepoznání.

Moji odvážní rodiče

Rodiče byli zapojeni do řady společenských akcí. Například krátce před tím, než začali studovat Bibli, byl náš dům vyzdoben plakáty Winstona Churchilla. A v poválečných národních volbách sloužil jako místní středisko členů Konzervativní strany. Naše rodina se také stýkala s významnými náboženskými představiteli a s lidmi z vyšších společenských kruhů. Bylo mi tehdy teprve devět  let, ale všiml jsem si, jak byli naši příbuzní šokováni, když si uvědomili, že se chceme stát svědky Jehovovými.

Svědkové, s nimiž jsme se scházeli, sloužili Bohu celou duší a byli nebojácní, a to moje rodiče podnítilo k aktivní účasti na kázání. V naší rodné vesnici, která se jmenovala Spondon, můj otec již zanedlouho pomocí amplionu přednášel u nákupního střediska. My děti jsme přitom na výhodných místech nabízely Strážnou věž a Probuďte se! Musím přiznat, že když ke mně přišli moji spolužáci, nejraději bych se byl propadl do země.

Příklad našich rodičů podnítil mou starší sestru Daphne k tomu, aby začala s průkopnickou službou. V roce 1955 absolvovala biblickou školu Strážné věže Gilead a jejím misionářským působištěm se stalo Japonsko. * Moje mladší sestra Zoe však sloužit Jehovovi přestala.

Mezitím jsem ukončil studia výtvarného umění. V té době moji spolužáci často vášnivě diskutovali o povinné vojenské službě. Když jsem jim sdělil, že jsem ji z důvodů svědomí odmítl nastoupit, považovali to za vtip. Díky tomu jsem měl mnoho příležitostí vést s některými studenty biblické rozhovory. Krátce nato jsem byl za odmítnutí vojenské služby odsouzen ke dvanácti měsícům vězení. Jedna ze studentek umělecké školy, kterou jsem navštěvoval, projevila zájem o biblické poselství a později se stala mou manželkou. Ať nám však sama Ann poví, jak poznala pravdu.

Jak Ann přišla do kontaktu s pravdou

„Naše rodina nebyla nábožensky založená a já jsem se nedala pokřtít u žádného náboženství. Náboženství jako takové mě ale zajímalo, a proto jsem se svými přáteli navštěvovala rozličné církve. Můj zájem o Bibli roznítily debaty, které Tom a ještě další svědek vedli s jinými studenty ve škole. Když byl Tom spolu s tímto svědkem poslán do vězení za to, že odmítli nastoupit vojenskou službu, šokovalo mě to.

Po dobu, kdy byl Tom ve vězení, jsme si nadále dopisovali a můj zájem o Bibli se tak prohloubil. Přestěhovala jsem se do Londýna, abych tam pokračovala ve studiích, a souhlasila jsem, aby přitom se mnou Muriel Albrechtová studovala Bibli. Muriel předtím sloužila jako misionářka v Estonsku a spolu se svou matkou pro mě byly ohromným zdrojem povzbuzení. Za několik týdnů jsem se již účastnila shromáždění a na železniční stanici Victoria jsem nabízela časopisy Strážná věž a Probuďte se!

Chodila jsem do sboru ve čtvrti Southwark v jižním Londýně. Byli v něm duchovní bratři a sestry různých národností. Mnozí z nich měli velmi málo hmotných prostředků. Ačkoli jsem byla cizí, brali mě za vlastní. A právě láska, kterou mi tento sbor projevoval, mě utvrdila v tom, že toto je pravda. V roce 1960 jsem byla pokřtěna.“

Různé okolnosti — Stejné cíle

Vzal jsem si Ann ke konci roku 1960. Měli jsme za cíl zahájit misionářskou službu. Naše okolnosti se ale změnily, když jsme se  dozvěděli, že budeme mít dítě. I po narození dcery Sary jsme si spolu s Ann přáli sloužit v zemi, kde je více zapotřebí zvěstovatelů Království. Do řady zemí jsem zaslal žádost o práci a nakonec jsem v květnu 1966 dostal dopis od ministerstva školství v Ugandě. V něm bylo potvrzení, že tam pro mě mají místo. V té době však Ann čekala naše druhé dítě. Někteří pochybovali, zda je v této situaci moudré už jen uvažovat o přestěhování. Poradili jsme se s naším lékařem, který řekl: „Jestli tam pojedete, musíte odletět dříve, než bude vaše žena v osmém měsíci.“ Tak jsme tedy okamžitě zamířili do Ugandy. Kvůli tomu naši rodiče viděli svou druhou vnučku Rachel, až když jí byly dva roky. Nyní, když my sami jsme prarodiči, velmi oceňujeme obětavost našich drahých rodičů.

Příjezd do Ugandy nám doslova vyrazil dech. Při vystupování z letadla jsme si okamžitě všimli barev. Byly tak zářivé. Nejprve jsme bydleli poblíž městečka Iganga asi 50 kilometrů od města Jinja, které leželo u pramene řeky Nil. Nejblíže k nám byli svědkové z odloučené skupiny v Jinje. O tuto skupinu pečovali misionáři Gilbert a Joan Waltersovi a Stephen a Barbara Hardyovi. V práci jsem požádal o přeložení do Jinji, abychom této skupině mohli více pomáhat. Krátce po narození Rachel jsme se tam přestěhovali. Spolupráce se skupinkou věrných svědků nám přinášela radost. Skupina se zvětšovala a stal se z ní druhý sbor v Ugandě.

Jako rodina sloužíme v zahraničí

Spolu s Ann jsme cítili, že pro výchovu svých dětí jsme si nemohli vybrat lepší podmínky. Měli jsme radost, že jsme mohli sloužit po boku misionářů z různých zemí a pomáhat sboru, který byl ještě v plenkách, k dalšímu růstu. Milovali jsme společenství s našimi ugandskými bratry a sestrami, kteří často přicházeli k nám domů. Mimořádným povzbuzením pro nás byli Stanley a Esinala Makumbaovi.

Bratři ale nebyli našimi jedinými „hosty“, neboť kolem nás žila úžasná spousta divokých zvířat. Hroši vylézali za noci z Nilu a přicházeli až k našemu domu. V živé paměti mám chvíle, kdy jsme v zahradě měli šestimetrového hroznýše. Někdy jsme si dělali výlety do přírodních rezervací a v nich jsme pozorovali lvy a další divoká zvířata, která se tam volně pohybovala.

Ve službě jsme byli atrakcí pro místní lidi, kteří do té doby nikdy neviděli dětský kočárek. Při službě dům od domu nás obvykle doprovázel houf malých dětí. Lidé si nás uctivě prohlíželi a pak si sáhli na bílé děťátko.  Svědecká služba byla požitkem, protože lidé byli velmi zdvořilí. Zdálo se nám, že pravdu postupně přijmou všichni, protože bylo velmi snadné zahajovat biblická studia. Pro mnohé lidi ale bylo obtížné zanechat nebiblických tradic. Vysoká mravní měřítka stanovená v Bibli však přijala hezká řádka z nich, a sbor se proto rozrůstal. Milníkem pro náš sbor byl první krajský sjezd, který se v Jinje konal v roce 1968. Moc rádi vzpomínáme na to, že v Nilu byli tehdy pokřtěni někteří z našich zájemců. Naše pokojné podmínky ale brzy měly skončit.

Zákaz činnosti — Zkouška víry a důmyslnosti

V roce 1971 se dostal k moci generál Idi Amin. V Jinje panovala nekontrolovatelná vřava, a právě když jsme si na naší zahradě vychutnávali šálek čaje, odehrála se scéna, kterou popisuji v úvodu. V příštích dvou letech byla ze země vyhoštěna početná asijská komunita. Většina cizinců se rozhodla odejít, a tím velmi utrpěly školy a zdravotnická zařízení. Pak přišlo strohé oznámení, že svědkové Jehovovi byli zakázáni. V obavě o naši bezpečnost nás ministerstvo školství přestěhovalo do hlavního města Kampaly. To mělo dvě výhody. V Kampale nás lidé moc neznali, a tak jsme měli větší svobodu pohybu. A také tu bylo mnoho práce ve sboru a v kazatelské službě.

Brian a Marion Wallaceovi, kteří měli dvě děti a byli v podobné situaci jako my, se také rozhodli v Ugandě zůstat. Velmi jsme si vážili toho, že jsme v této obtížné době působili v kampalském sboru společně s nimi. Již předtím jsme četli zprávy o bratrech z jiných zemí, kteří také sloužili v době zákazu. Tyto zprávy pro nás nyní byly zvláštním zdrojem povzbuzení. Scházeli jsme se ve skupinkách a jednou za měsíc jsme pořádali větší setkání v areálu botanické zahrady v Entebbe, přičemž jsme předstírali, že se jedná o party. Našim děvčatům se to velmi zamlouvalo.

Museli jsme být velmi obezřetní v tom, jak jsme vykonávali kazatelskou službu. Běloši navštěvující ugandské domácnosti by budili příliš mnoho pozornosti. Do našeho obvodu jsme tedy zařadili obchody, nájemní byty a některé studentské koleje. V obchodech jsem postupoval například takto. Požádal jsem o zboží, o kterém jsem věděl, že už není k dostání, například o cukr nebo rýži. Když  majitel obchodu projevil smutek nad tím, co se v zemi děje, předal jsem mu poselství o Království. Tato metoda fungovala dobře. Občas jsem z obchodu odcházel nejen s domluvenou opětovnou návštěvou, ale také s trochou vzácného zboží.

Mezitím všude kolem nás docházelo k násilnostem. Vztahy mezi Ugandou a Británií se stále zhoršovaly a úřady kvůli tomu neobnovily mou pracovní smlouvu. V roce 1974, po osmi letech v Ugandě, nadešla chvíle, kdy jsme našim bratrům smutně mávali na rozloučenou. Misionářské nadšení z nás ale nevyprchalo.

Na Novou Guineu

V lednu 1975 jsme využili příležitosti pracovat na Papui-Nové Guineji. Tak započalo osm let příjemné služby v této oblasti Tichomoří. Život s bratry a také služba přinášely mnoho odměňujících zážitků.

S rodinou vzpomínáme na náš pobyt na Papui-Nové Guineji jako na dobu biblických dramatizací. Každý rok jsme se podíleli na přípravě dramatizací pro oblastní sjezd. Užili jsme si přitom hodně legrace. Žili jsme ve společnosti mnoha duchovně smýšlejících rodin, a to mělo na naše děvčata dobrý vliv. Naše starší dcera Sara si vzala za manžela zvláštního průkopníka Raye Smithe a společně sloužili ve zvláštní průkopnické službě nedaleko hranic se Západním Irianem (nyní indonéská provincie Západní Papua). Bydleli ve slaměné chýši v jedné z tamějších vesnic. Sara říká, že čas strávený v tomto pověření byl pro ni vynikajícím školením.

Přizpůsobujeme se měnícím se okolnostem

Po uplynutí osmi let moji rodiče potřebovali zvýšenou péči. Nechtěli po nás, abychom se vrátili do Anglie, ale souhlasili s tím, že přijedou a budou žít s námi. V roce 1983 jsme se tedy všichni přestěhovali do Austrálie. Nějakou dobu také strávili u mojí sestry Daphne, která tehdy stále sloužila v Japonsku. Po smrti mých rodičů jsme se spolu s Ann rozhodli vstoupit do pravidelné průkopnické služby. Díky tomu mně byla svěřena výsada, které jsem se docela obával.

Sotva jsme začali s průkopnickou službou, byli jsme pozváni do krajské služby. Již od dětství pro mě návštěva krajského dozorce byla mimořádnou událostí. A nyní jsem byl krajským dozorcem já. Byl to ten nejobtížnější úkol, jaký jsme až do té doby dostali, ale Jehova nám mnohokrát pomohl tak, jak jsme to ještě nezažili.

Když v roce 1990 bratr Jaracz při své zónové cestě navštívil Austrálii, zeptali jsme se ho, zda jsme podle něj příliš staří na to, abychom plným časem sloužili v zámoří. Odpověděl: „Co takhle Šalomounovy ostrovy?“ A tak když Ann i mně bylo přes padesát let, měli jsme před sebou první oficiální misionářské přidělení.

Sloužíme na „Šťastných ostrovech“

Šalomounovy ostrovy jsou známy jako Šťastné ostrovy a i v naší službě tady prožívá me za poslední desetiletí opravdu šťastné období. Sloužil jsem zde jako oblastní dozorce, a tak jsme oba s Ann poznali laskavost místních bratrů a sester. Pohostinnost, kterou nám projevovali, působila na naše srdce. Každý měl se mnou trpělivost, když jsem se snažil něco vysvětlit v jazyce, který jsem považoval za srozumitelný pidžin Šalomounových ostrovů, jenž patří mezi jazyky s nejmenší slovní zásobou na světě.

Brzy po našem příjezdu na Šalomounovy ostrovy se odpůrci pokusili zabránit nám používat sjezdový sál. Anglikánská církev vznesla proti svědkům Jehovovým obvinění, že náš nový sjezdový sál ve městě Honiara zasahuje na jejich pozemek. Vláda potvrdila oprávněnost jejich tvrzení, a tak jsme se proti tomuto rozhodnutí odvolali k Nejvyššímu soudu. Mělo se rozhodnout, zda budeme muset náš nový sjezdový sál pro 1 200 lidí demontovat.

Soud se případem zabýval celý týden. Když právník, který zastupoval žalující stranu, vznášel obvinění proti nám, čišela z něj arogantní sebejistota. Náš právník, bratr Warren Cathcart z Nového Zélandu, potom drtivými argumenty smetl ze stolu jeden bod obžaloby za druhým. Do pátku se informace o tomto napínavém soudním případu rozšířily široko daleko a soudní síň byla plná církevních hodnostářů, vládních úředníků a našich křesťanských bratrů. Vzpomínám si na chybu, která se objevila na vývěsce s rozvrhem soudních jednání. Stálo tam: „Vláda Šalomounových ostrovů a Melanéská církev versus Jehova.“ Vyhráli jsme.

Poměrně klidná atmosféra na Šťastných ostrovech však nevydržela dlouho. Opět jsme se s Ann ocitli uprostřed vřavy a násilí, které vyvolal vojenský puč. Rivalita mezi etnickými skupinami rozpoutala občanskou válku. Dne 5. června 2000 došlo k pádu vlády a hlavní město se dostalo pod kontrolu ozbrojených bojovníků. Náš sjezdový sál se na několik týdnů stal střediskem pro lidi bez střechy nad hlavou. Úřady ohromilo, že naši bratři ze znesvářených etnických skupin bydleli ve sjezdovém sále jako jedna pokojná rodina. Tak vydali vynikající svědectví.

Dokonce i bojovníci respektovali neutrální postoj svědků Jehovových. Díky tomu se nám podařilo přesvědčit jednoho z velitelů, aby nechal nákladní vůz s literaturou a dalšími věcmi projet územím ovládaným vojskem vzbouřenců až ke skupince bratrů. Jsem si jist, že při setkání s rodinami svědků, které od nás byly po několik měsíců odloučeny, nezůstalo jediné oko suché.

Rozhodně máme za co děkovat

Když přemýšlíme o životě v Jehovově službě, přicházíme na tolik věcí, za které Jehovovi děkujeme. Z pohledu rodičů se radujeme, že obě naše dcery se svými manžely Rayem a Johnem nadále slouží Jehovovi ve věrnosti. Velmi nás podporují v našem misionářském působišti.

Posledních dvanáct let máme spolu s Ann výsadu sloužit v odbočce na Šalomounových ostrovech. V tomto období jsme zažili, jak se počet hlasatelů Království na ostrovech zdvojnásobil až na více než 1 800. Nedávno jsem měl další výsadu. Absolvoval jsem školu pro členy výborů odboček, která se konala v Pattersonu ve státě New York. Ano, za to, že jsme si uchovali misionářský zápal, nám život až dodnes přináší velké uspokojení a požehnání.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

V den naší svatby v roce 1960

[Obrázek na straně 24]

Stanley a Esinala Makumbaovi byli v Ugandě zdrojem povzbuzení pro naši rodinu

[Obrázek na straně 24]

Sara vchází do sousedovy chýše

[Obrázek na straně 25]

Když jsem vyučoval obyvatele Šalomounových ostrovů, pomáhal jsem si kreslením obrázků

[Obrázek na straně 25]

Setkání s členy odloučeného sboru na Šalomounových ostrovech

[Obrázek na straně 26]

Naše rodina dnes