Životní příběh

Poznala jsem Jehovovu milující laskavost a péči

VYPRÁVÍ FAY KINGOVÁ

Moji rodiče byli laskaví, ale stejně jako mnoho jiných lidí neměli náboženství ani trochu v lásce. Maminka říkávala: „Bůh musí existovat, kdo by jinak vytvořil květiny a kdo by vytvořil stromy?“ Ale tím to pro ni končilo.

OTEC zemřel v roce 1939, když mi bylo 11 let, a já jsem s matkou žila ve Stockportu, jižně od Manchesteru v Anglii. Vždycky jsem se chtěla dozvědět více o svém Stvořiteli a měla jsem úctu k Bibli, přestože jsem o ní nic nevěděla. Rozhodla jsem se tedy navštívit anglikánskou církev, abych zjistila, co mi může nabídnout.

Bohoslužby mě moc neoslovily, ale když se četla evangelia, Ježíšovy výroky mě jakýmsi způsobem přesvědčily, že Bible je pravdivá. Když o tom zpětně přemýšlím, divím se, že jsem si sama Bibli nečetla. Později mi jedna rodinná přítelkyně věnovala moderní překlad „Nového Zákona“, ale ani tehdy jsem se do čtení nepustila.

Když v roce 1950 vypukla korejská válka, hodně jsem o tom přemýšlela. Rozšíří se konflikt tak, jako tomu bylo při druhé světové válce? Jak bych v tom případě mohla poslechnout Ježíšův příkaz, že máme milovat své nepřátele? Ale copak bych v takové situaci dokázala jen nečinně přihlížet tomu, jak je obsazována moje země? To by určitě znamenalo, že se vyhýbám své zodpovědnosti. Byla jsem z toho velmi zmatená, ale stále  jsem si uchovávala přesvědčení, že Bible obsahuje odpovědi na všechny mé otázky, i když jsem vůbec netušila, jak a kde je v ní mám najít.

V Austrálii hledám pravdu

V roce 1954 jsme se s matkou rozhodly přestěhovat se do Austrálie, kde žila má sestra Jean. O několik let později mi Jean oznámila, že požádala svědky Jehovovy, aby mě navštívili, protože ví, že se zajímám o Bibli a chodím do kostela. Chtěla zjistit, co si o nich myslím. „Nevím, jestli jsou jejich vysvětlení správná, nebo ne,“ přiznala, „ale mají aspoň nějaká. V ostatních církvích není ani to.“

Navštívili mě manželé Bill a Linda Schneiderovi — byl to rozkošný pár. Bylo jim oběma skoro sedmdesát a svědky Jehovovými byli již mnoho let. Pracovali v Adelaide v rozhlasové stanici svědků Jehovových, a když bylo kazatelské dílo v Austrálii za druhé světové války zakázáno, začali sloužit jako celodobí kazatelé. Bill a Linda mi sice poskytovali velkou pomoc, ale stále jsem ještě zkoumala také jiná náboženství.

Jedna kolegyně mě vzala na setkání s kazatelem Billy Grahamem. Někteří z přítomných se pak sešli s jedním duchovním, kterému jsme mohli klást různé otázky. Zeptala jsem se na to, co mě stále znepokojovalo: „Jak může být někdo křesťanem a milovat své nepřátele, když potom jde do války a zabíjí je?“ Celá skupina dala hlučně najevo svůj souhlas — bylo zřejmé, že ta otázka je trápila všechny. Onen duchovní po chvíli řekl: „Na to odpověď neznám. Dosud jsem na ni nepřišel.“

Mezitím mé studium s Billem a Lindou rychle pokračovalo a v září 1958 jsem byla pokřtěna. Dala jsem si za cíl následovat příklad svých učitelů, a tak jsem se v srpnu příštího roku přihlásila jako pravidelná průkopnice čili celodobá kazatelka. Za osm měsíců jsem byla pozvána do zvláštní průkopnické služby. Byla jsem opravdu šťastná, když jsem se dozvěděla, že má sestra Jean také udělala pokroky ve studiu a dala se pokřtít.

Otevírají se nové možnosti

Sloužila jsem v jednom ze sborů v Sydney a vedla jsem řadu domácích biblických studií. Jednoho dne jsem se setkala s jistým duchovním z anglikánské církve, který již byl v důchodu. Zeptala jsem se ho, co jeho církev učí o konci světa. Přestože mi ten muž řekl, že vyučoval církevním naukám padesát let, jeho odpověď mě ohromila: „Trvalo by mi nějaký čas, než bych to prozkoumal, protože Bibli neznám tak dobře jako svědkové Jehovovi.“

Brzy nato Společnost hledala dobrovolníky, kteří by sloužili v Pákistánu. Přihlásila jsem se, ale neuvědomila jsem si, že tam nejsou posílány svobodné ženy, ale jenom svobodní muži a manželské páry. Moje přihláška však zřejmě byla předána do ústředí v Brooklynu — brzy jsem totiž dostala dopis, v němž mi sdělili, že bych mohla sloužit v Bombaji (nyní Mumbaí) v Indii, pokud budu chtít. To bylo v roce 1962. Nabídku jsem přijala a v Bombaji jsem žila osmnáct měsíců, než jsem se přestěhovala do Iláhábádu.

Brzy jsem se rozhodla naučit se hindsky. Výslovnost v tomto indickém jazyce je obvykle shodná s jeho psanou podobou, takže  není těžké ho zvládnout. Často však bylo skličující, když mi obyvatel domu řekl, ať radši mluvím anglicky, než abych se namáhala s jejich řečí. Avšak služba v této zemi s sebou přinesla mnoho zajímavých a podnětných úkolů a také jsem se těšila z přátelství se spolukřesťany z Austrálie.

Dříve jsem přemýšlela o manželství, ale v době, kdy jsem byla pokřtěna, jsem měla příliš mnoho práce pro Jehovu, než abych se tím nějak více zabývala. Nyní jsem však znovu začala pociťovat, že potřebuji životního druha. Samozřejmě jsem ale nechtěla opustit své přidělení v zahraničí, a tak jsem se ohledně té věci modlila k Jehovovi a potom jsem to pustila z hlavy.

Neočekávané požehnání

Na dílo v indické odbočce tehdy dohlížel Edwin Skinner. V roce 1946 se zúčastnil osmé třídy biblické školy Strážné věže Gilead, společně s mnoha dalšími věrnými bratry, včetně Harolda Kinga a Stanleyho Jonese, kteří byli posláni do Číny. * Harold a Stanley byli v roce 1958 uvězněni kvůli tomu, že v Šanghaji kázali. Byli umístěni do samovazby. Když byl Harold v roce 1963 propuštěn, Edwin mu napsal. Harold mu poté, co se vrátil do Hongkongu z cesty do Spojených států a do Británie, odpověděl a zmínil se, že by se rád oženil. Napsal Edwinovi, že se o to modlil, když byl ve vězení, a zeptal se jej, zda nezná nějakou křesťanku, která by pro něj byla vhodná jako manželka.

V Indii bývají manželství většinou zprostředkována, a Edwina stále někdo o takové zprostředkování žádal, ale on to pokaždé odmítl. Proto Haroldův dopis předal Ruth McKayové, jejíž manžel Homer byl cestující dozorce. Ruth mi nakonec napsala, že jistý misionář, který je již mnoho let v pravdě, hledá manželku, a ptala se mě, zda bych mu nechtěla napsat. Nesdělila mi, o kterého bratra jde, ani žádné další podrobnosti o něm.

O mých modlitbách o partnera nikdo — samozřejmě kromě Jehovy — nevěděl, a já jsem tento nápad nejprve chtěla zavrhnout. Ale čím více jsem o tom přemýšlela, tím více jsem docházela k závěru, že Jehova jen zřídkakdy odpovídá na naše modlitby tak, jak bychom to my očekávali. Proto jsem Ruth odepsala a řekla jsem, že pokud z toho pro mě nevyplývá žádný závazek, může onoho bratra poprosit, aby napsal znovu. Druhý dopis od Harolda Kinga byl určen mně.

 Poté, co byl Harold propuštěn z vězení v Číně, se jeho fotografie a příběh objevovaly v nejrůznějších novinách a časopisech. Byl v té době znám po celém světě, ale to, co na mě zapůsobilo, byla jeho věrnost v teokratické službě. Pět měsíců jsme si tedy dopisovali a potom jsem odjela do Hongkongu. Vzali jsme se 5. října 1965.

Oba dva jsme chtěli vstoupit do manželství a zůstat v celodobé službě, a jak nám přibývalo let, cítili jsme, že potřebujeme společníka více než cokoli jiného. Harolda jsem si zamilovala, a když jsem pozorovala, jak laskavě a taktně jedná s lidmi a řeší problémy, které v souvislosti s naší službou vyvstávají, získal si mou hlubokou úctu. Naše šťastné manželství trvalo 27 let a za tu dobu jsme od Jehovy obdrželi mnohá požehnání.

Číňané jsou velmi pracovití a já je mám moc ráda. V Hongkongu se mluví kantonskou čínštinou. Tento dialekt má mnohem více tónů neboli intonací než mandarínská čínština, a je proto značně obtížné se jej naučit. S Haroldem jsme začali v misionářském domově při odbočce svědků Jehovových a potom jsme sloužili v různých jiných částech Hongkongu. Byli jsme opravdu  šťastní, ale v roce 1976 se vážným problémem stal můj zdravotní stav.

Překonávám zdravotní problémy

Několik měsíců jsem krvácela a vážně se mi zhoršil krevní obraz. Potřebovala jsem operaci, avšak lékaři v nemocnici mě odmítli operovat bez použití krve, protože hrozilo, že bych zemřela v důsledku šoku. Jednoho dne, zatímco lékaři projednávali můj případ, sestřičky se mě snažily přemluvit, abych změnila svůj postoj, a argumentovaly tím, že nemám právo takhle pro nic za nic zemřít. Na ten den bylo naplánováno dvanáct operací, z čehož deset byly potraty, a já jsem jsi všimla, že těm těhotným ženám nikdo neřekl ani slovo o tom, že připravují o život své děti.

Nakonec Harold napsal dopis, který nemocnici zprošťoval jakékoli odpovědnosti za mou případnou smrt, a lékaři souhlasili, že potřebnou operaci provedou. Odvezli mě na operační sál a začali mě připravovat na anestezii. Na poslední chvíli však anesteziolog odmítl pokračovat, a tak mě z nemocnice museli propustit.

Obrátili jsme se potom na soukromého gynekologa. Když zjistil, jak je můj stav vážný, nabídl, že mě bude operovat za nízkou cenu, ale pod podmínkou, že nikomu neřekneme, jakou částku jsme zaplatili. Operace proběhla úspěšně a nebyla při ní použita ani kapka krve. Tehdy jsme s Haroldem mimořádně silně pociťovali Jehovovu péči a milující laskavost.

V roce 1992 Harold nevyléčitelně onemocněl. Přestěhovali jsme se do odbočky, kde se o nás bratři láskyplně starali. Můj milovaný manžel ukončil v roce 1993 svůj pozemský běh, a to ve věku 81 let.

Návrat do Anglie

Být členem hongkongské rodiny betel pro mě bylo obšťastňující, ale působilo mi stále větší potíže horko a vlhkost. Potom přišlo překvapení — dopis z ústředí v Brooklynu s dotazem, zda bych se vzhledem ke svému zdraví nechtěla přestěhovat do odbočky, která může poskytnout lepší zdravotní péči. A tak jsem se v roce 2000 vrátila do Anglie a stala se členem londýnské rodiny betel. To bylo opravdu láskyplné opatření! Vřele mě zde přivítali a já s velkou radostí vykonávám různá pracovní přidělení, mimo jiné pomáhám s prací v knihovně rodiny betel — je v ní 2 000 knih.

Také chodím do čínského sboru, který se schází v Londýně. Situace se zde změnila. Dnes přichází jen velmi málo lidí z Hongkongu, ale spíše z čínského vnitrozemí. Hovoří mandarínskou čínštinou a z toho vyplývá nový náročný úkol, který je v kazatelském díle třeba zvládnout. Z celé země přicházejí zprávy o mnoha zajímavých biblických studiích s lidmi, kteří přicházejí z Číny a účastní se postgraduálních kurzů. Jsou pilní a jsou vděční za biblickou pravdu, kterou poznávají. Je velmi radostné jim pomáhat.

V klidu svého nového domova často přemýšlím o svém šťastném životě a také o Jehovově podivuhodné milující laskavosti. Ta se projevuje ve všem, co se týká jeho záměru. A je rovněž nepřehlédnutelné, jak Jehova pečuje o své služebníky jako o jednotlivce. Mám mnoho důvodů k vděčnosti za všechnu jeho láskyplnou péči. (1. Petra 5:6, 7)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Když jsem sloužila v Indii

[Obrázky na straně 25]

Harold King v roce 1963 a při službě v Číně v padesátých letech

[Obrázky na straně 26]

Naše svatba v Hongkongu, 5. října 1965

[Obrázek na straně 26]

S pracovníky hongkongského betelu, uprostřed jsou Liangovi a napravo Gannawayovi