Vestfálský mír — Mezník v dějinách Evropy

„DNEŠNÍ setkání tolika evropských státních představitelů je jistě vzácnou událostí,“ prohlásil v říjnu 1998 Roman Herzog, bývalý prezident Spolkové republiky Německo. Ve chvíli, kdy pronesl tato slova, byli mezi jeho posluchači čtyři králové, čtyři královny, dva princové, jeden velkovévoda a několik prezidentů. Toto setkání, sponzorované Radou Evropy, bylo jednou z velice významných událostí, ke kterým za padesát let existence novodobého německého státu došlo. Co bylo důvodem onoho setkání?

V říjnu roku 1998 uplynulo 350 let od uzavření vestfálského míru. Mírové smlouvy často bývají historickou křižovatkou, za níž se vývoj dějin začne ubírat novým směrem, a vestfálská smlouva byla v tomto ohledu mimořádně důležitá. Tato dohoda byla podepsána roku 1648. Skončila tím třicetiletá válka a došlo ke zrození novodobé Evropy jakožto kontinentu svrchovaných států.

Starý pořádek otřesen

Nejmocnějšími institucemi středověké Evropy byly římskokatolická církev a Svatá říše římská. Tato říše se skládala ze stovek různě velkých knížectví, jež ležela na území dnešního Rakouska, České republiky, východní Francie, Německa, Švýcarska, Nizozemska a části Itálie. Hlavní část říše tvořila knížectví německá, a proto vzniklo označení Svatá říše římská národa německého. Částečně autonomní vláda nad každým knížectvím byla v rukou knížete. Císařem byl příslušník rakouského rodu Habsburků, člen římskokatolické církve. Římskokatolická církev tedy prostřednictvím papežského úřadu a vládnoucí říše pevně ovládala Evropu.

V šestnáctém a sedmnáctém století se však zavedený řád začal otřásat. Celou Evropou se šířila nespokojenost se zhýralostí římskokatolické církve. Náboženští reformátoři, jako byl Martin Luther a Jan Kalvín, hlásali návrat k biblickým hodnotám. Luther a Kalvín získali rozsáhlou podporu a z tohoto hnutí vznikla reformace a protestantská náboženství. Reformací se říše rozdělila do tří vyznání — katolického, luteránského a kalvínského.

Katolíci pohlíželi na protestanty s nedůvěrou a protestanté svými katolickými soupeři pohrdali. Toto ovzduší vedlo začátkem 17. století k vytvoření Protestantské unie a Katolické ligy. Některá říšská knížata se připojila k Unii, jiná k Lize. Atmosféra plná podezřívavosti, vedla k tomu, že Evropa, a zejména říše, byla jako sud prachu. K výbuchu stačila jediná jiskra. Když tato jiskra posléze přeskočila, došlo ke konfliktu, který pak trval celých třicet let.

Smrtonosná jiskra vrhá Evropu do plamenů

Protestantští panovníci se snažili ovlivnit katolické Habsburky tak, aby povolili větší náboženskou svobodu. Ústupky však byly činěny neochotně, a v letech 1617–1618 byly v Čechách násilím uzavřeny dva luteránské  kostely. Protestantští šlechtici to pociťovali jako urážku. Vnikli do Pražského hradu a chopili se tří katolických úředníků, které pak shodili z jednoho horního okna. Tento čin byl onou jiskrou, ze které v Evropě vzplanul požár.

Členové vzájemně si odporujících náboženství tvrdili, že jsou následovníky Knížete pokoje, Ježíše Krista, ale nyní se chtěli navzájem zničit. (Izajáš 9:6) V bitvě na Bílé hoře Liga uštědřila Unii zdrcující porážku, a Unie byla rozpuštěna. Na Staroměstském náměstí byli popraveni protestantští pánové. Majetek českých protestantů, kteří se nezřekli svého přesvědčení, byl všude na českém území zabaven a rozdělen mezi katolickou šlechtu. V knize 1648—Krieg und Frieden in Europa (1648 — Válka a mír v Evropě) je tato konfiskace majetku označena jako „jeden z největších majetkových přesunů, k jakým kdy ve střední Evropě došlo“.

Náboženský konflikt, který začal v Čechách, se rozrostl v mezinárodní boj o moc. Během následujících třiceti let bylo do války postupně zataženo Dánsko, Francie, Nizozemí, Španělsko a Švédsko. Katoličtí a protestantští panovníci, často poháněni chamtivostí a touhou po moci, se snažili dosáhnout politické převahy a obchodního zisku. Třicetiletá válka měla několik fází, z nichž každá bývá nazývána podle hlavních odpůrců, kteří bojovali proti císaři. Některé odborné publikace rozdělují tuto válku na čtyři fáze: válku českou a falckou, dánskou a dolnosaskou, švédskou a švédsko-francouzskou. Většina bojů se odehrávala na říšském území.

Ke zbraním, jichž se tehdy používalo, patřily pistole, muškety, moždíře a děla, přičemž hlavním dodavatelem zbraní bylo Švédsko. Katolíci a protestanté byli zataženi do konfliktu. Vojáci, kteří šli do bitvy, provolávali buď „Santa Maria“, nebo „Bůh je s námi“. Pleněním a rabováním si vojenské oddíly razily cestu územím německých knížectví. S odpůrci a civilním obyvatelstvem se zacházelo jako se zvířaty. Válka se zvrhla v barbarství. Situace byla pravým opakem biblického proroctví: „Nepozdvihnou meč, národ proti národu, ani se již nebudou učit válce.“ (Micheáš 4:3)

Vyrostla generace Němců, kteří za svůj život nepoznali nic jiného než válku, a znavené obyvatelstvo si toužebně přálo mír. A mír by byl zřejmě dosažitelný, kdyby se ovšem na scéně nevyskytovali panovníci, jejichž politické zájmy se střetávaly. Když politika začínala nabývat převahy, ztrácela válka postupně svůj náboženský charakter a stávala se stále více záležitostí světskou. Paradoxní je, že mužem, který tuto změnu podnítil, byl vysoký představitel katolické církve.

Kardinál Richelieu pevně třímá žezlo

Kardinál de Richelieu — to byl oficiální titul muže, jehož občanské jméno bylo Armand-Jean du Plessis. V letech 1624 až 1642  byl také francouzským prvním ministrem. Richelieuovým cílem bylo učinit z Francie nejvýznamnější mocnost v Evropě. Proto se snažil rozrušit moc Habsburků, kteří byli katolíky jako on sám. Jak při tom postupoval? Finančně podporoval protestantská vojska německých knížectví a vojska dánská, nizozemská a švédská. Ti všichni bojovali proti Habsburkům.

Poprvé poslal Richelieu francouzská vojska do války v roce 1635. Kniha vivat pax — Es lebe der Friede! (Ať žije mír!) vysvětluje, že v závěrečné fázi „třicetiletá válka přestala být bojem mezi náboženskými stranami. . . . Tato válka se stala zápasem o politickou nadvládu v Evropě.“ Konflikt, který začal jako náboženský střet mezi katolíky a protestanty, skončil tím, že katolíci bojovali po boku protestantů proti jiným katolíkům. Katolická liga, oslabená již od počátku třicátých let, byla v roce 1635 rozpuštěna.

Mírová konference ve Vestfálsku

Evropa byla zpustošena pleněním, vražděním, znásilňováním a nemocemi. Lidé stále více toužili po míru, zejména když začalo být jasné, že v této válce nikdo nemůže zvítězit. Podle vysvětlení uvedeného v knize vivat pax—Es lebe der Friede! „si koncem třicátých let 17. století začala panující knížata konečně uvědomovat, že vojenskou mocí již svého cíle nedosáhnou“. Každý si tedy přál mír — ale jak jej dosáhnout?

Císař svaté říše římské Ferdinand III., francouzský král Ludvík XIII. a švédská královna Kristina souhlasili s tím, aby se konala konference, a to na místě, kde by se všechny zúčastněné strany mohly sejít a projednat podmínky pro uzavření míru. Pro tyto rozhovory byla vybrána dvě města v německé provincii Vestfálsko, a to Osnabrück a Münster. Byla zvolena proto, že ležela na poloviční cestě mezi hlavními městy Švédska a Francie. Od roku 1643 se v těchto dvou městech sešlo asi 150 delegací, přičemž některé měly velký sbor poradců. Katoličtí vyslanci se scházeli v Münsteru a protestantští delegáti v Osnabrücku.

Nejprve byla stanovena procedurální pravidla, týkající se mimo jiné titulu a společenského postavení vyslanců, zasedacího pořádku a postupu jednání. Pak byly zahájeny mírové rozhovory, přičemž návrhy jedné delegace byly předávány druhé delegaci pomocí prostředníků. Jednání se vleklo téměř pět let, a po celou tu dobu se válčilo dál. Nakonec byly dohodnuty podmínky pro uzavření míru. Vestfálská mírová smlouva nebyla jen jedním dokumentem. Jedna smlouva byla podepsána mezi císařem Ferdinandem III. a Švédskem a druhá mezi císařem a Francií.

Jakmile se zpráva o uzavření míru rozkřikla, začaly oslavy. Válka, která byla roznícena smrtonosnou jiskrou, skončila tím, že se nad některými městy rozzářil doslovný ohňostroj. Vyzváněly kostelní zvony, ozývaly se salvy z děl a lidé zpívali v ulicích. Mohla nyní Evropa očekávat trvalý mír?

Může nastat trvalý mír?

Ve vestfálské mírové smlouvě byla uplatněna zásada státní svrchovanosti. Pro každou smluvní stranu to znamenalo souhlas s tím, že bude respektovat územní práva všech ostatních stran a že se nebude vměšovat do jejich vnitřních záležitostí. Tím se zrodila novodobá Evropa jakožto kontinent svrchovaných států. Některé z nich vytěžily z této smlouvy více a jiné méně.

Francie se stala vedoucí mocností a Nizozemí a Švýcarsko obdržely samostatnost. Pro  německá knížectví, z nichž mnohá byla zpustošena válkou, měla tato smlouva své stinné stránky. Osud Německa byl do jisté míry určován jinými národy. The New Encyclopædia Britannica o tom říká: „Zisk nebo ztráta pro německá knížata závisely na tom, co budou hlavní mocnosti, Francie, Švédsko a Rakousko, považovat pro sebe za výhodné.“ Německá knížectví k sobě nezískala bližší vztah a nespojila se v jeden národ, ale byla rozdělená, stejně jako dříve. Navíc některá území byla uvedena pod nadvládu cizích panovníků a totéž se stalo s některými úseky hlavních německých řek, Rýna, Labe a Odry.

Katolické, luteránské a kalvínské náboženství byla zrovnoprávněna. Ne každý s tím byl spokojen. Papež Innocent X. této smlouvě silně odporoval a prohlásil ji za neplatnou. Nicméně náboženské hranice, jež byly touto smlouvou vytyčeny, se v podstatě nezměnily po celá tři staletí. Jednotlivcům sice ještě náboženská svoboda poskytnuta nebyla, ale o krok se přiblížila.

Touto smlouvou skončila třicetiletá válka a s ní i většina nepřátelství. Byla to poslední rozsáhlá náboženská válka v Evropě. Války sice neskončily, ale nevznikaly již z důvodů náboženských. Jejich příčiny byly politické nebo obchodní. To neznamená, že by konflikty v Evropě již vůbec nebyly ovlivňovány náboženskými názory. V první a druhé světové válce měli němečtí vojáci na přezkách opasků známá slova: „Bůh je s námi.“ V těchto úděsných konfliktech stáli spolu opět katolíci a protestanté na jedné straně, aby bojovali proti katolíkům a protestantům na straně druhé.

Je zřejmé, že vestfálská smlouva trvalý mír nepřinesla. Takový mír však brzy nastane, a to pro poslušné lidstvo. Trvalý mír poskytne lidstvu Jehova Bůh — prostřednictvím mesiášského Království svého Syna, Ježíše Krista. Pod touto vládou bude existovat jen jedno pravé náboženství, jež bude lidi sjednocovat, a ne rozdělovat. K válčení již nikdo nebude mít důvod — ani náboženský, ani žádný jiný. Až se toto Království ujme vlády nad celou zemí a „pokoje nebude konec“, bude to skutečně osvobození! (Izajáš 9:6, 7)

[Praporek na straně 21]

Konflikt, který začal jako střet mezi katolíky a protestanty, skončil tím, že katolíci bojovali po boku protestantů proti jiným katolíkům

[Praporek na straně 22]

Vojáci, kteří šli do bitvy, provolávali buď „Santa Maria“, nebo „Bůh je s námi“

[Obrázek na straně 21]

Kardinál Richelieu

[Obrázek na straně 23]

Kresba, jež pochází ze šestnáctého století a znázorňuje zápas mezi Lutherem, Kalvínem a papežem

[Podpisek obrázku na straně 20]

Z knihy Spamers Illustrierte Weltgeschichte VI

[Podpisky obrázku na straně 23]

Zápas mezi náboženskými vůdci: Z knihy Wider die Pfaffenherrschaft; mapa: The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck