Je neutralita na překážku křesťanské lásce?

BÝT křesťanem znamená víc, než pouze číst Bibli, modlit se a o nedělích zpívat církevní písně. Patří k tomu také skutky, a to jak pro Boha, tak pro lidi. Bible říká: „Nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (1. Jana 3:18) Ježíš měl upřímný zájem o druhé, a křesťané ho chtějí napodobovat. Apoštol Pavel nabádal spoluvěřící, aby vždy měli „hojnost práce v Pánově díle“. (1. Korinťanům 15:58) Co však je Pánovo dílo? Znamená to, že by se křesťané měli snažit vládní politiku změnit ve prospěch chudých a utlačovaných? Dělal to Ježíš?

Lidé na Ježíše naléhali, aby zasahoval do politických záležitostí nebo aby podporoval některou stranu, ale on na to nepřistoupil. Když mu Satan nabídl moc nad všemi královstvími světa, Ježíš to odmítl. Nenechal se  zatáhnout do sporu o placení daní. A když se ho stoupenci jistého lidového hnutí snažili udělat králem, odešel pryč. (Matouš 4:8–10; 22:17–21; Jan 6:15) Ale to, že byl neutrální, mu nijak nebránilo jednat ve prospěch druhých.

Ježíš se zaměřoval na to, co lidem přinese trvalý užitek. Nasycení pěti tisíc lidí a vyléčení nemocných přineslo některým lidem dočasnou úlevu, avšak díky jeho vyučování může celé lidstvo získat věčné požehnání. Ježíš nebyl znám jako organizátor nějaké humanitární pomoci, ale jednoduše jako „Učitel“. (Matouš 26:18; Marek 5:35; Jan 11:28) Řekl: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě.“ (Jan 18:37)

Kázání o něčem lepším, než jsou politické názory

Pravda, kterou Ježíš vyučoval, nebyla žádná politická teorie. Naopak zaměřovala pozornost na Království, v němž on sám měl být Králem. (Lukáš 4:43) Toto Království je nebeská vláda, která nahradí všechny lidské vládní systémy a přinese lidem trvalý mír. (Izajáš 9:6, 7; 11:9; Daniel 2:44) Je to tedy jediná naděje pro lidstvo. Když je lidem oznamována taková jistá naděje do budoucnosti, není to snad projevem větší lásky, než kdyby byli povzbuzováni k důvěře, že bezpečnou budoucnost zajistí člověk? Bible říká: „Nevkládejte důvěru v urozené ani v syna pozemského člověka, kterému nepatří záchrana. Jeho duch vychází, on jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky. Šťastný je ten, kdo má ku pomoci Jákobova Boha, jehož naděje je v Jehovovi, jeho Bohu.“ (Žalm 146:3–5) Ježíš tedy své učedníky nevyslal, aby kázali o tom, jak dosáhnout lepší vlády, ale učil je kázat ‚dobrou zprávu o království‘. (Matouš 10:6, 7; 24:14)

To je tedy to ‚Pánovo dílo‘, které mají křesťanští kazatelé vykonávat. Od poddaných Božího Království se vyžaduje, aby milovali jeden druhého, a proto Království úspěšně odstraní chudobu tím, že bude vyrovnaně rozdělovat prostředky, které má lidstvo k dispozici. (Žalm 72:8, 12, 13) Toto je dobrá zpráva a má smysl ji kázat.

V dnešní době jsou pro toto ‚Pánovo dílo‘ organizováni svědkové Jehovovi ve 235 zemích. V souladu s Ježíšovým příkazem mají úctu ke všem vládám. (Matouš 22:21) Také však jednají podle slov, která Ježíš řekl svým následovníkům: „Nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa.“ (Jan 15:19)

Někteří z těch, kdo se zapojovali do politiky, se změnili potom, co důkladně prozkoumali Bibli. Jeden italský politik, který byl členem Katolické akce, organizace vedené církví, řekl: „Zapojil jsem se do politiky v domnění, že člověk by měl aktivně přispívat k politickému a sociálnímu rozvoji společnosti.“ Když se vzdal úřadu starosty města, aby jako svědek Jehovův kázal o Božím Království, vysvětlil, proč v politice snahy upřímných lidí selhávají. „Dnešní stav světa  není důsledkem toho, že by se slušní lidé nesnažili o zlepšení sociálních poměrů, ale spíše toho, že upřímné snahy malého počtu lidí nestačí na to, aby přemohly ničemnost většiny.“

Když se praví křesťané nezapojují do politiky, protože mají kázat jedinou skutečnou naději pro lidstvo, neznamená to, že nemohou druhým lidem poskytovat praktickou pomoc. Lidé, kterým pomáhají stát se poddanými Božího Království, se učí měnit své špatné sklony, mít úctu k autoritě, zlepšovat svůj rodinný život a mít vyrovnaný pohled na hmotný majetek. Ještě důležitější však je to, že svědkové Jehovovi lidem pomáhají, aby si budovali důvěrný vztah k Bohu.

Kazatelé Božího Království jsou pro společnost, ve které žijí, prospěšní. Ale to není všechno. Také vedou lidi k tomu, aby vkládali důvěru ve vládu, která je skutečná a která zajistí trvalý mír všem, kdo milují Boha. Díky své neutralitě mohou tito křesťané poskytovat jedinou opravdu trvalou a praktickou pomoc, která je dnes dostupná.

[Rámeček a obrázek na straně 7]

Od politiky ke kázání Božího Království

V Belémě v Brazílii se Átila ještě jako chlapec učil od svých farářů teologii osvobození. Rád naslouchal tomu, že lidstvo bude jednou osvobozeno od útlaku. Připojil se ke společnosti aktivistů, kde se naučil organizovat protestní pochody a projevy občanské neposlušnosti.

Ale Átila také rád učil děti v této komunitě a používal při tom knihu Naslouchat velkému Učiteli *, kterou kdysi dostal. Psalo se v ní o dobrém chování a o tom, že je potřeba poslouchat odpovědné činitele. Átila si proto začal klást otázky, proč ti, kdo podporují teologii osvobození, nerespektují Ježíšovy vysoké morální zásady a proč někteří z nich na utlačované lidi zapomínají, když se dostanou k moci. Z komunity tedy odešel. Později na jeho dveře zaklepali svědkové Jehovovi a mluvili s ním o Božím Království. Brzy začal studovat Bibli a učit se o skutečném léku, který lidstvo zbaví útlaku.

V té době Átila chodil na katolický seminář o náboženství a politice. „To jsou dvě strany jedné mince,“ vysvětlovali instruktoři. Také navštěvoval shromáždění v sále Království. To byl ale propastný rozdíl! Mimo jiné tam neslyšel žádné oplzlé vtipy, nikdo tam nekouřil ani se neopíjel. Átila se rozhodl, že se připojí ke svědkům Jehovovým v jejich kazatelské činnosti, a brzy byl pokřtěn. Nyní si uvědomuje, proč teologie osvobození není skutečným řešením problémů chudých lidí.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 6]

Neutralita křesťanským služebníkům nebrání, aby pomáhali druhým lidem