Životní příběh

Když jsem byl slepý, mé oči se otevřely

VYPRÁVÍ EGON HAUSER

Po dvou měsících, kdy jsem byl doslovně slepý, se mé oči otevřely a mohl jsem vidět biblické pravdy, kterým jsem do té doby nevěnoval pozornost.

KDYŽ si promítnu těch více než sedmdesát let svého života, vidím, že jsem v mnoha ohledech získal hodně uspokojení. Ale kdybych mohl jednu věc změnit, přál bych si, abych se dozvěděl o Jehovovi Bohu mnohem dříve.

Narodil jsem se v roce 1927 v Uruguayi, v malé zemi, která leží mezi Argentinou a Brazílií. Svým tvarem připomíná hrušku a podél pobřeží Atlantiku ji lemují kilometry překrásné krajiny. Obyvatelstvo je tvořeno zejména potomky italských a španělských přistěhovalců. Moji rodiče však pocházeli z Maďarska. Když jsem byl malý, žili v našem sousedství prostí lidé, ale drželi jsme při sobě. Nepotřebovali jsme zámky na dveřích ani mříže na oknech. Neexistovaly mezi námi žádné rasové předsudky. Cizinci i místní rodáci, černoši i běloši, všichni jsme byli přátelé.

Moji rodiče byli aktivními členy katolické církve. Já jsem se v deseti letech stal ministrantem. Jako dospělý jsem spolupracoval s místním farním úřadem a také jsem byl členem skupiny, která v diecézi pomáhala biskupovi. Zvolil jsem si povolání lékaře, a tak jsem byl pozván, abych se účastnil semináře ve Venezuele, který organizovala katolická církev. Patřil jsem ke skupině lékařů specializujících se na gynekologii a naše skupina byla pověřena, aby se zabývala perorálními antikoncepčními prostředky, které se v té době objevovaly na trhu.

 Mé první dojmy ze studia medicíny

Ještě když jsem byl studentem medicíny a učil se o lidském těle, stále více jsem obdivoval moudrost, která se zračila v tom, jak je tělo vytvořeno. Fascinovalo mě například, že je schopno samo zhojit rány a zotavit se. Třeba játra nebo některá žebra mohou potom, co byla nějaká jejich část odstraněna, dorůst do normální velikosti.

V té době jsem se setkal s mnoha oběťmi vážných nehod. Trápilo mě, když takoví lidé umírali kvůli tomu, že dostali krevní transfuze. Až dodnes si vzpomínám, jak těžké bylo mluvit s příbuznými našich pacientů, kteří zemřeli kvůli komplikacím spojeným s transfuzemi. Pozůstalí se většinou nedozvěděli, že smrt jejich milovaných byla způsobena právě transfuzí. Místo toho dostali nějaké jiné vysvětlení. I když už uplynulo mnoho let, stále si pamatuji své smíšené pocity ohledně krevních transfuzí. Nakonec jsem došel k závěru, že na tomto způsobu léčby je něco v nepořádku. Kdybych jen znal Jehovův zákon týkající se svatosti krve už tehdy! Nemusel bych pak možná mít takové pocity. (Skutky 15:19, 20)

Uspokojení z péče o druhé

Časem jsem se stal chirurgem a ředitelem nemocnice v Santa Lucía. Také jsem měl určité povinnosti v Národním ústavu biologických věd. To mě velice uspokojovalo. Pomáhal jsem nemocným lidem a zmírňoval jejich fyzické trápení. Mnoha lidem jsem zachránil život a také jsem pomáhal přivádět na svět děti. Kvůli svým dřívějším zkušenostem s krevními transfuzemi jsem se vyhýbal jejich používání a provedl jsem bez krve několik tisíc operací. Jako argument jsem používal přirovnání, že když člověk krvácí, je to jako když uniká voda ze sudu. Situace se vyřeší jen tím, že se sud opraví, ne tím, že se do něj bude stále dolévat voda.

Poskytování lékařské péče svědkům Jehovovým

Se svědky Jehovovými jsem se poprvé setkal v šedesátých letech, když přicházeli na naši kliniku, protože tam mohli být operováni bez použití krve. Nikdy nezapomenu na případ jedné pacientky, průkopnice (tak se říká celodobým služebníkům), která se jmenovala Mercedes Gonzalezová. Lékaři v univerzitní nemocnici považovali za příliš riskantní ji operovat, protože trpěla velmi těžkou anémií a oni byli přesvědčeni, že by zákrok nepřežila. Přestože už ztratila velké množství krve, na naší klinice jsme ji operovali. Chirurgický zákrok byl úspěšný a Mercedes v průkopnické službě pokračovala dalších více než 30 let. Zemřela teprve nedávno ve svých 86 letech.

Vždy na mě silně působily láska a zájem, které svědkové projevovali, když pečovali o své spolukřesťany v nemocnici. Při vizitách jsem rád poslouchal, jak mluví o své víře, a přijímal jsem publikace, které mi nabízeli. Nikdy mě však nenapadlo, že brzy nebudu jen jejich lékařem, ale také jejich duchovním bratrem.

 Do bližšího kontaktu se svědky jsem se dostal, když jsem se oženil s Beatriz, dcerou jednoho pacienta. Většina její rodiny již byla se svědky ve spojení a potom, co jsme se vzali, se i ona stala svědkem Jehovovým. Já jsem však v té době byl zcela zabrán do své práce, a v oblasti medicíny jsem se těšil vynikajícímu postavení. Zdálo se, že mám v životě úspěch. Sotva by mě napadlo, že se mi brzy zhroutí celý můj svět.

Postihla mě těžká rána

Jednou z nejhorších věcí, které se chirurgovi mohou stát, je ztratit zrak. A právě to se mi stalo. Z ničeho nic mi v sítnicích obou očí vznikly trhliny. Oslepl jsem a vůbec jsem nevěděl, zda ještě někdy budu vidět. Poté, co jsem podstoupil operaci, jsem ležel v posteli se zavázanýma očima a upadl jsem do deprese. Cítil jsem se tak zbytečný a zoufalý, že jsem se rozhodl vzít si život. Poněvadž jsem byl ve čtvrtém patře, vylezl jsem z postele a vydal jsem se podél stěny ve snaze nahmatat okno. Chtěl jsem skočit a zemřít. Ale místo u okna jsem se octl ve dveřích do nemocniční haly. Jedna sestra mě dovedla zpátky do postele.

Víckrát jsem se o to už nepokusil. Ale zůstal jsem ve světě temnoty a byl jsem podrážděný a v depresi. V době, kdy jsem byl slepý, jsem dal Bohu slib, že pokud ještě někdy budu vidět, přečtu si Bibli od začátku do konce. Nakonec se mi zrak částečně obnovil a já jsem mohl číst. Ale už jsem nemohl dále pracovat jako chirurg. V Uruguayi se říká: „No hay mal que por bien no venga“, což znamená: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ Pravdivost tohoto rčení jsem záhy poznal.

Nepovedený začátek

Chtěl jsem si koupit Jeruzalémskou bibli s velkým písmem, ale zjistil jsem, že svědkové Jehovovi mají Bibli levnější, a jeden mladý svědek mi nabídl, že mi ji přinese domů. Druhý den ráno stál s Biblí u dveří mého domu. Manželka otevřela a mluvila s ním. Rozzlobeně jsem ze zadní části domu zakřičel, že pokud mu manželka zaplatila, nemá už tady ten mladík co dělat a měl by jít pryč. To samozřejmě okamžitě udělal. Vůbec mě nenapadlo, že právě tento člověk bude brzy hrát důležitou roli v mém životě.

Jednou jsem manželce něco slíbil, ale nemohl jsem to splnit. Abych jí to vynahradil a udělal jí radost, řekl jsem, že s ní půjdu na každoroční Slavnost na památku Kristovy smrti. Když ten den nastal, vzpomněl jsem si na svůj slib a spolu s manželkou jsem na slavnost šel. Zapůsobila tam na mě přátelská atmosféra a to, jak laskavě mě přivítali. Byl jsem překvapen, když jsem viděl, že proslov přednáší tentýž mladý muž, kterého jsem tak nezdvořile vykázal ze svého domu. Proslov na mě udělal hluboký dojem. Bylo mi velmi líto, že jsem s ním tehdy jednal tak nelaskavě. Jak jsem to teď měl napravit?

Požádal jsem manželku, aby ho pozvala na večeři, ale ona řekla: „Nemyslíš, že by bylo vhodnější, kdybys ho pozval ty? Počkej tady, on za námi přijde.“ Měla pravdu. Přišel se s námi pozdravit a naše pozvání rád přijal.

Ten večer, kdy nás navštívil, jsme mluvili o věcech, které pro mě znamenaly začátek mnoha změn. Muž mi nabídl knihu Pravda, která vede k věčnému životu. * Já jsem mu však ukázal šest výtisků této knihy. Dostal jsem je v nemocnici od pacientů, kteří patřili ke svědkům, ale nikdy jsem je nečetl. Během večeře i po ní jsem mu dlouho do noci kladl jednu otázku za druhou. Na všechny mi odpovídal pomocí Bible. Náš rozhovor trval až do časných ranních hodin. Než ten mladý muž odešel, nabídl mi, že se mnou bude studovat Bibli a že při tom budeme používat knihu Pravda. Knihu jsme prostudovali  během tří měsíců a pak jsme pokračovali s publikací „Velký Babylón padl!“ Boží království panuje! * Potom jsem zasvětil svůj život Jehovovi Bohu a byl jsem pokřtěn.

Znovu se cítím být užitečný

Má doslovná slepota vedla k tomu, že se otevřely ‚oči mého srdce‘ a já jsem porozuměl biblickým pravdám, kterým jsem do té doby nevěnoval pozornost. (Efezanům 1:18) Když jsem poznal Jehovu a jeho láskyplný záměr, změnilo to celý můj život. Znovu se cítím být užitečný a šťastný. Pomáhám lidem jak fyzicky, tak v duchovním ohledu, a ukazuji jim, jak mohou svůj život prodloužit o nějakou dobu v tomto systému věcí, a v systému novém dokonce navždy.

Stále držím krok s novými poznatky na poli medicíny a dělám výzkum týkající se nebezpečí spojených s krevními transfuzemi, alternativní léčby, práv pacientů a bioetiky. Mám příležitosti informovat o takových poznatcích místní lékařskou obec, když jsem zván, abych o těchto námětech přednášel na lékařských seminářích. V roce 1994 jsem se v Riu de Janeiro v Brazílii účastnil prvního sjezdu o beztransfuzní léčbě. Přednášel jsem tam o tom, co dělat v případě krvácení. Některé z těch informací byly uvedeny v mém článku, který se jmenoval „Una propuesta: Estrategias para el Tratamiento de las Hemorragias“ („Návrh postupů, jak předcházet krvácení a jak jej zastavit“) a který vyšel v časopisu Hemoterapia.

Má víra pod tlakem

Mé pochybnosti týkající se krevních transfuzí zpočátku vycházely převážně z vědeckých poznatků. Když jsem se však sám stal pacientem, zjistil jsem, že je velmi těžké odmítnout transfuzi a zachovat si víru. Musel jsem totiž čelit silnému tlaku ze strany lékařů. Po těžkém srdečním infarktu jsem svůj postoj musel jednomu chirurgovi vysvětlovat více než dvě hodiny. Byl to syn mých velmi dobrých přátel. Řekl, že by mě nenechal zemřít, pokud by si myslel, že mi transfuze krve může zachránit život. Tiše jsem se modlil k Jehovovi a prosil ho, aby tomuto lékaři pomohl pochopit a respektovat můj postoj, i když s ním nesouhlasil. Lékař mi nakonec slíbil, že mé přání bude respektovat.

Jindy mi měl být odstraněn rozsáhlý nádor prostaty. Bylo to spojeno s těžkým krvácením. Znovu jsem musel vysvětlovat důvody, proč odmítám transfuzi. Ztratil jsem sice dvě třetiny krve, ale lékařský personál mé stanovisko respektoval.

Změna postoje

Jako člen Mezinárodní asociace bioetiky cítím uspokojení, když vidím, jak lékařský personál a právní instituce mění svůj přístup k právům pacientů. Lékaři upouštějí od svého autoritativního postoje a začínají respektovat právo na informovaný souhlas. Nyní pacientům umožňují, aby si způsob léčby vybrali. Svědkové Jehovovi už nejsou považováni za fanatiky, kteří si nezaslouží lékařskou péči. Naopak jsou vnímáni jako dobře informovaní pacienti, jejichž práva by měla být respektována. Na lékařských seminářích a v televizních pořadech někteří známí profesoři říkají: „Díky úsilí  svědků Jehovových teď chápeme . . .“, „Od svědků jsme se naučili . . .“ a „Učí nás zlepšovat se.“

Říká se, že život je důležitější než cokoli jiného, protože svoboda a důstojnost by bez něj byly bezvýznamné. Mnozí lidé dnes uznávají vyšší právní pojetí a připouštějí, že každý jednotlivec má svá vlastní práva a je jediný, kdo může rozhodnout, které právo bude za všech okolností prvořadé. V tomto případě má přednost důstojnost, právo volby a náboženské přesvědčení. Pacient má právo sám rozhodovat o svém zdraví. K lepšímu porozumění této záležitosti pomohly mnoha lékařům Nemocniční informační služby, které zřídili svědkové Jehovovi.

Stálá podpora ze strany rodiny mi umožňuje být užitečný ve službě pro Jehovu a také sloužit jako starší v křesťanském sboru. Jak jsem už řekl, nejvíce lituji toho, že jsem se o Jehovovi nedozvěděl dříve. Jsem mu však velmi vděčný, že mi dal poznat úžasnou naději na život pod vládou Božího Království, kde „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný.‘“ (Izajáš 33:24) *

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Ve svých třiceti letech pracuji v nemocnici v Santa Lucía

[Obrázek na straně 26]

S mou manželkou Beatriz v roce 1995