Měli by se duchovní zapojovat do politiky?

„JEDEN kanadský arcibiskup řekl poutníkům, že účast v politice může pomoci chudým . . . I když se zdá, že politický systém není v souladu s Boží vůlí, ‚musíme se do něj zapojovat, abychom mohli chudým zajistit právo‘.“ (Catholic News)

Zprávy o vyšších náboženských představitelích, kteří se otevřeně zastávají účasti na politice, nejsou ničím neobvyklým. Ani není nic výjimečného, když náboženští hodnostáři zastávají nějaký politický úřad. Někteří se snaží politiku zreformovat. Jiní vedou kampaně za rasovou rovnost nebo odstranění otroctví. Sklízejí za to obdiv a lidé si je pamatují.

Nicméně mnozí členové církví jsou znepokojeni, když se jejich kazatelé zapojují do řešení politických problémů. „Členové protestantských církví někdy zpochybňovali účast svých duchovních na politickém životě,“ uvedl článek, který byl uveřejněn v časopise Christian Century a zabýval se politickou teologií. Mnoho nábožensky založených lidí se domnívá, že církev je příliš posvátná na to, aby se podílela na politice.

Vznikají tedy některé zajímavé otázky, které se týkají každého, kdo touží po lepším světě. Mohou ti, kdo káží křesťanství, reformovat politiku? * Je účast na politice Boží cestou k dosažení lepší vlády a lepšího světa? Bylo křesťanství na svém počátku prostě nějakou novou politickou praxí?

Jak se duchovní začali účastnit politiky

V knize The Early Church (Raná církev) historik Henry Chadwick říká, že raný křesťanský sbor byl znám svým „nezájmem o získání moci v tomto světě“. Byla to „nepolitická společnost mírumilovných lidí, kteří nerušili veřejný pořádek“. Kniha A History of Christianity (Dějiny křesťanství) uvádí: „Mezi křesťany byl rozšířen názor, že by nikdo z nich neměl zastávat žádný politický úřad . . . Ještě na začátku třetího století Hippolytos řekl, že původní zvyk křesťanů od nich vyžadoval, aby se městský magistrát svého úřadu vzdal, pokud se chtěl připojit k Církvi.“ Postupně se však vedení mnoha sborů začali ujímat muži, kteří prahli po moci, a dávali si honosné tituly. (Skutky 20:29, 30) Někteří chtěli být jak náboženskými vůdci, tak politiky. Náhlý zvrat  v římské vládě jim takovou příležitost poskytl.

V roce 312 n. l. pohanský římský císař Konstantin zaujal přátelský postoj k formálnímu křesťanství. Je překvapivé, že biskupové byli ochotni přistoupit na kompromis výměnou za to, že jim tento pohanský vládce udělí určitá práva. „Církev se stále více zapojovala do rozhodování o důležitých politických otázkách,“ napsal Henry Chadwick. Jak účast v politice ovlivnila duchovenstvo?

Vliv politiky na členy duchovenstva

Myšlenku, že Bůh členy duchovenstva používá jako politiky, podporoval zvláště Augustin, vlivný katolický teolog, který žil v pátém století. Měl vizi, že církev bude vládnout nad národy a přinese lidstvu mír. Ale historik H. G. Wells napsal: „Dějiny Evropy od století pátého až do patnáctého jsou z velké části dějinami nezdaru této veliké myšlenky, aby se světové boží panství uskutečnilo.“ Křesťanstvo nepřineslo mír ani Evropě, natož pak světu. To, co bylo dříve považováno za křesťanství, ztratilo v očích mnoha lidí důvěru. Kde se stala chyba?

Mnozí lidé, kteří tvrdili, že kážou křesťanství, byli přitahováni k politice a měli přitom dobré úmysly. Nakonec se však zapletli do něčeho nekalého. Martin Luther, kazatel a překladatel Bible, je znám svou snahou zreformovat katolickou církev. Jeho odvážné stanovisko proti církevním doktrínám ho ale proslavilo mezi těmi, kdo z politických důvodů usilovali o vzpouru. Luther ztratil úctu mnoha lidí, když se také on začal vyjadřovat k politickým otázkám. Nejprve byl na straně sedláků, kteří se bouřili proti utlačující vrchnosti. Když však během povstání docházelo k násilnostem, povzbuzoval knížata, aby povstání potlačila. To se také stalo, a tisíce lidí byly zmasakrovány. Nepřekvapuje tedy, že sedláci Luthera považovali za zrádce. Tento reformátor také podporoval vzpouru knížat proti katolickému císaři. Lutherovi následovníci, kteří začali být známi jako protestanté, vlastně již od samého počátku tvořili politické hnutí. Jakým vlivem působila moc na Luthera? Zkazila ho. I když byl nejprve proti násilnému přesvědčování náboženských disidentů, později například své politické přátele povzbuzoval, aby nechávali upálit ty, kdo byli proti křtu nemluvňat.

Jan Kalvín, který působil v Ženevě, byl známým duchovním, ale získal také obrovský politický vliv. Když Michael Servet vysvětlil, že nauka o trojici nemá žádné opodstatnění v Písmu, Kalvín použil svůj politický vliv k tomu, aby podpořil jeho popravu. Servet pak byl upálen na hranici. Kalvín se opravdu hrozným způsobem odchýlil od Ježíšova učení!

Tito muži možná zapomněli na to, co říká Bible v 1. Jana 5:19: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ Měli snad upřímné přání zreformovat tehdejší politickou situaci? Anebo je přitahovala vyhlídka na to, že získají moc a přátele ve vysokých kruzích? V každém případě měli mít na mysli inspirovaná slova Ježíšova učedníka Jakuba: „Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdokoli tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Boha.“ (Jakub 4:4) Jakub věděl, že Ježíš o svých následovnících řekl: „Nejsou  částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14)

To, že by křesťané neměli mít podíl na špatných poměrech ve světě, mnozí lidé uznávají. Vyjadřují ale námitky proti tomu, že křesťané opravdu „nejsou částí světa“, tedy že jsou politicky neutrální. Tvrdí, že kvůli takové neutralitě křesťané nemohou aktivně projevovat lásku druhým. Jsou přesvědčeni, že náboženští představitelé by měli vystupovat proti korupci a nespravedlnosti a bojovat proti těmto zlořádům. Je ale neutralita, o které učil Ježíš, skutečně neslučitelná s aktivním zájmem o druhé? Je možné, aby se křesťan nepodílel na politických záležitostech, které vyvolávají rozpory, a aby současně poskytoval jiným lidem praktickou pomoc? Těmito otázkami se bude zabývat následující článek.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 4]

Ve snaze získat politickou moc někteří náboženští představitelé uzavřeli kompromis s takovými panovníky, jako byl císař Konstantin

[Podpisek]

Musée du Louvre, Paris

[Obrázky na straně 5]

Proč se někteří dobře známí náboženští vůdci zaplétali do politiky?

Augustin

Luther

Kalvín

[Podpisky]

Augustin: foto ICCD; Kalvín: portrét od Holbeina, z knihy The History of Protestantism (sv. II)