Abraham a Sára — Můžeš napodobovat jejich víru!

JE OZNAČEN jako ‚otec všech těch, kdo mají víru‘. (Římanům 4:11) Vírou se vyznačovala i jeho milovaná manželka. (Hebrejcům 11:11) O koho jde? Mluvíme o bohabojném patriarchovi Abrahamovi a jeho zbožné manželce Sáře. V jakých ohledech dali znamenitý příklad víry? Co patřilo ke zkouškám, v nichž vytrvali? A jakou hodnotu má jejich životní příběh pro nás?

Abraham projevil víru, když mu Bůh přikázal, aby opustil svůj domov. Jehova řekl: „Vyjdi ze své země a od svých příbuzných a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (1. Mojžíšova 12:1) Věrný patriarcha uposlechl. Čteme o tom: „Vírou Abraham, když byl zavolán, poslechl a vyšel na místo, které mu bylo určeno, aby je přijal za dědictví; vyšel, ačkoli nevěděl, kam jde.“ (Hebrejcům 11:8) Zamysleme se nad tím, co všechno bylo s tímto přesídlením spojeno.

Abraham žil v Uru, který ležel v dnešním jižním Iráku. Bylo to vzkvétající mezopotamské město, jež bylo střediskem obchodu se zeměmi v Perském zálivu a pravděpodobně také se zeměmi v údolí řeky Indus. Sir Leonard Woolley, jenž zde vedl systematický archeologický výzkum, poukazuje na to, že domy v Abrahamově době tam byly většinou cihlové s omítnutými a obílenými zdmi. Například jakýsi zámožný občan tam měl dvoupatrový dům s vnitřním dlážděným nádvořím. V přízemí bylo ubytováno služebnictvo a hosté. V úrovni prvního patra byl podél stěn dřevěný ochoz, z něhož se vcházelo do pokojů vyhrazených pro rodinu. Taková sídla mívala deset až dvacet místností, takže byla „dost rozlehlá a prostorná na to, aby bydlení v nich bylo příjemné, pohodlné a — podle východních měřítek — přepychové,“ říká pan Woolley. Byly to „především domy civilizovaných lidí a odpovídaly požadavkům velmi vyspělého městského života“. Jestliže Abraham a Sára uposlechli Jehovu a opustili takový dům, přestože věděli, že budou žít ve stanech, byla to od nich velká oběť.

Abraham se nejprve se svou rodinou přestěhoval do Charanu v severní Mezopotámii a potom do Kanaánu. Urazili tak vzdálenost asi 1 600 kilometrů, což byla pro takové letité manžele velmi dlouhá cesta. Když opouštěli Charan, bylo Abrahamovi sedmdesát pět a Sáře šedesát pět let. (1. Mojžíšova 12:4)

 Co si asi Sára pomyslela, když jí Abraham sdělil, že odejdou z Uru? Nebylo by divu, kdyby si dělala starosti, když si uvědomila, že budou muset opustit svůj bezpečný, útulný domov a odstěhovat se do nějaké neznámé a možná i nepřátelské země, kde budou žít na nižší úrovni než dosud. Byla však poddajná a považovala Abrahama za svého ‚pána‘. (1. Petra 3:5, 6) Někteří učenci to pokládají za projev toho, že ‚byla zvyklá ve svém postoji a chování prokazovat Abrahamovi úctu‘, a za doklad ‚toho, jak opravdu smýšlela a cítila‘. Sára však především důvěřovala v Jehovu. Její podřízenost a víra jsou znamenitým příkladem pro křesťanské manželky.

Od nás nikdo nepožaduje, abychom poslušnost vůči Bohu projevili tím, že opustíme domov, i když někteří celodobí evangelisté odcházejí ze své rodné země, aby v cizině kázali dobrou zprávu. Nezáleží však na tom, kde Bohu sloužíme. Pokud jsou pro nás duchovní zájmy na prvním místě, bude Bůh o naše potřeby pečovat. (Matouš 6:25–33)

Sára ani Abraham svého rozhodnutí nelitovali. „Kdyby opravdu stále vzpomínali na místo, z něhož vyšli, měli by příležitost se vrátit,“ říká apoštol Pavel. Ale oni se nevrátili. Důvěřovali, že Jehova „se stává dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají“. Oba proto projevovali víru v jeho sliby. Totéž musíme dělat i my, máme-li nadále Jehovovi prokazovat oddanost celou duší. (Hebrejcům 11:6, 15, 16)

Duchovní a hmotné bohatství

Když Abraham došel do Kanaánu, Bůh mu řekl: „Tvému semeni dám tuto zemi.“ Abraham reagoval tím, že Jehovovi postavil oltář a vzýval „Jehovovo jméno“. (1. Mojžíšova 12:7, 8) Jehova způsobil, že Abraham zbohatl  a že ho doprovázel velký počet lidí. Jednou Abraham svolal 318 vycvičených mužů, otroků narozených v jeho domácnosti. Proto se odhaduje, že „celkem muselo být v jeho skupině hodně přes tisíc osob“. Lidé považovali Abrahama za ‚Božího náčelníka‘, ať už k tomu měli jakýkoli důvod. (1. Mojžíšova 13:2; 14:14; 23:6)

Abraham své domácnosti poskytoval vedení v uctívání a učil její členy, aby se „drželi Jehovovy cesty, a tak činili spravedlnost a soud“. (1. Mojžíšova 18:19) Křesťané, kteří dnes jsou v postavení hlavy rodiny, mohou z Abrahamova příkladu čerpat povzbuzení, protože tomuto patriarchovi se podařilo naučit členy své domácnosti, aby se spoléhali na Jehovu a jednali spravedlivě. Proto nijak nepřekvapuje, že Sářina egyptská služka Hagar, Abrahamův nejstarší sluha i patriarchův syn Izák se spoléhali na Jehovu Boha. (1. Mojžíšova 16:5, 13; 24:10–14; 25:21)

Abraham usiloval o pokoj

Z toho, co Abraham prožil, je patrné, že zrcadlil Boží vlastnosti. Nedovolil, aby mezi jeho pasáky a pasáky jeho synovce Lota trvaly hádky. Místo toho navrhl, aby oddělili své tábory, a vyzval Lota, který byl mladší, aby si vybral území, jež se mu více líbí. Abraham jednal tak, aby byl zachován pokoj. (1. Mojžíšova 13:5–13)

Pokud bychom se někdy museli rozhodnout, zda budeme trvat na svých právech, nebo zda v zájmu zachování pokoje ustoupíme, měli bychom si uvědomit, že Jehova nepřipustil, aby Abraham kvůli své ohleduplnosti vůči Lotovi nějak strádal. Naopak, Bůh potom Abrahamovi a jeho semeni slíbil celou zemi, kterou Abraham viděl, když se rozhlédl kolem dokola. (1. Mojžíšova 13:14–17) „Šťastní jsou pokojní [„ti, kdo působí pokoj“, poznámka pod čarou],“ řekl Ježíš, „protože budou nazváni ‚Božími syny‘.“ (Matouš 5:9)

Kdo bude Abrahamovým dědicem?

Abrahamovi sice bylo slíbeno semeno, ale Sára zůstávala neplodná. Abraham předložil tuto věc Jehovovi. Má snad všechen jeho majetek zdědit jeho sluha Eliezer? To se stát nemělo. Jehova totiž řekl: „Tento muž po tobě nenastoupí jako dědic, ale ten, kdo vyjde z tvého vlastního nitra, po tobě nastoupí jako dědic.“ (1. Mojžíšova 15:1–4)

Dítě však stále ještě neměli a pětasedmdesátiletá Sára se už vzdala naděje, že by mohla otěhotnět. Proto řekla Abrahamovi: „Jehova mě uzavřel, abych nerodila děti. Prosím, měj poměr s mou služkou. Snad dostanu děti z ní.“ Abraham si tedy vzal Hagar jako vedlejší manželku, měl s ní poměr a ona otěhotněla. Jakmile si uvědomila, že je těhotná, začala svou paní pohrdat. Sára si rozhořčeně stěžovala Abrahamovi a ponižovala Hagar tak, že služka od ní utekla. (1. Mojžíšova 16:1–6)

Abraham a Sára jednali s těmi nejlepšími úmysly a podnikli kroky, které byly v souladu s tehdy uznávanými zvyky. To však nebyl způsob, jak Jehova chtěl dát Abrahamovi semeno. V naší kultuře je snad za nějakých okolností určité jednání považováno za správné, ale to nutně neznamená, že ho schvaluje Jehova. Možná, že on vidí naši situaci zcela jinak. Proto musíme hledat Boží vedení a modlit se o to, aby nám Jehova ukázal, co máme podle jeho vůle dělat. (Žalm 25:4, 5; 143:8, 10)

Nic není „pro Jehovu příliš mimořádné“

Přišel čas a Hagar Abrahamovi porodila syna, který dostal jméno Išmael. Ten však oním zaslíbeným Semenem nebyl. Slíbeného dědice měla porodit Sára, a to i přes svůj pokročilý věk. (1. Mojžíšova 17:15, 16)

 Když Bůh výslovně řekl, že Sára porodí svému manželovi syna, „Abraham padl na tvář a v srdci se začal smát a říkat si: ‚Narodí se stoletému muži dítě a bude Sára, ano devadesátiletá žena, rodit?‘“ (1. Mojžíšova 17:17) Když anděl opakoval tuto zprávu v doslechu Sáry, ta se začala „v sobě . . . smát“. Ale nic není „pro Jehovu příliš mimořádné“. Můžeme věřit, že je schopen udělat vše, co si přeje. (1. Mojžíšova 18:12–14)

„Vírou . . . Sára obdržela sílu k otěhotnění semenem, ačkoli již překročila věkovou hranici, neboť toho, kdo dal slib, považovala za věrného.“ (Hebrejcům 11:11) Časem Sára porodila syna Izáka, a jeho jméno znamená „smích“.

Bezvýhradná důvěra v Boží sliby

Jehova ukázal, že oním dlouho očekávaným dědicem je Izák. (1. Mojžíšova 21:12) Abraham tedy musel být otřesen, když jej Bůh vyzval, aby mu svého syna obětoval. Měl však pádné důvody k tomu, aby Bohu bezvýhradně důvěřoval. Což není Bůh schopen Izáka vzbudit z mrtvých? (Hebrejcům 11:17–19) Cožpak Bůh už předtím neprokázal svou sílu, když zázrakem oživil rozmnožovací schopnosti Abrahama a Sáry, aby se mohl Izák narodit? Abraham byl ochoten uposlechnout, protože si byl jist, že Bůh dokáže splnit své sliby. Svého syna však ve skutečnosti nezabil, protože mu v tom bylo zabráněno. (1. Mojžíšova 22:1–14) Ale to, jakou úlohu Abraham v tomto případě sehrál, nám pomáhá pochopit, jak těžké to muselo být pro Jehovu Boha, když „dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život“. (Jan 3:16; Matouš 20:28)

Díky tomu, že Abraham věřil v Boha, mu bylo jasné, že dědic Jehovových slibů si nemůže vzít za manželku nějakou kananejskou ctitelku falešných bohů. Jak by mohl bohabojný rodič souhlasit s tím, že jeho syn nebo dcera uzavře sňatek s někým, kdo neslouží Jehovovi? Abraham tedy hledal pro Izáka vhodnou manželku mezi svými příbuznými v Mezopotámii, více než 800 kilometrů daleko. Bůh tomuto úsilí požehnal. Ukázal totiž, že nevěstou, kterou pro Izáka vybral a která se má stát předkem Mesiáše, je Rebeka. Ano, „Jehova žehnal Abrahamovi ve všem“. (1. Mojžíšova 24:1–67; Matouš 1:1, 2)

Požehnání pro všechny národy

Abraham a Sára dali příklad tím, že obstáli ve zkouškách a projevovali víru v Boží sliby. Splnění těchto slibů navěky ovlivní vyhlídky lidstva. Jehova dal totiž Abrahamovi ujištění: „Prostřednictvím tvého semene si budou  určitě žehnat všechny národy země pro tu skutečnost, že jsi naslouchal mému hlasu.“ (1. Mojžíšova 22:18)

Abraham a Sára byli samozřejmě nedokonalí, stejně jako jsme my. Jakmile jim však bylo jasné, co si Bůh přeje, okamžitě podle toho začali jednat, i kdyby je to mělo stát cokoli. Na Abrahama se tedy vzpomíná jako na ‚Jehovova přítele‘ a na Sáru jako na ‚svatou ženu, která doufala v Boha‘. (Jakub 2:23; 1. Petra 3:5) Budeme-li se snažit napodobovat jejich víru, můžeme se i my těšit z drahocenného důvěrného vztahu k Jehovovi. A také my můžeme mít užitek ze vzácných slibů, které Bůh dal Abrahamovi. (1. Mojžíšova 17:7)

[Obrázek na straně 26]

Abraham a Sára projevovali víru, a proto jim Jehova v jejich stáří dal syna

[Obrázek na straně 28]

Abrahamův příklad nám pomáhá pochopit, co to pro Jehovu znamenalo, když nechal zemřít svého jediného zplozeného Syna