Můžete dělat radost Bohu

SKUTEČNĚ můžeme mít vliv na to, co Bůh cítí? Má Bůh schopnost radovat se? Jeden slovník definuje slovo „Bůh“ jako „nejvyšší nebo absolutní realitu“. Co když je tato bázeň vzbuzující realita jen nějaká síla? Mohli bychom čekat, že se neosobní síla bude radovat? To sotva. Zamysleme se však nad tím, co o Bohu říká Bible.

„Bůh je Duch,“ řekl Ježíš Kristus. (Jan 4:24) Duch je jiná forma života, než jsou lidé. Duch není viditelný lidským zrakem, ale má tělo, a to tělo „duchovní“. (1. Korinťanům 15:44; Jan 1:18) Bible používá obrazného jazyka a říká, že Bůh má oči, uši, ruce a podobně. * Bůh má také jméno — Jehova. (Žalm 83:18) Bůh Bible je tedy duchovní osoba. (Hebrejcům 9:24) „Je živý Bůh a Král na neurčitý čas.“ (Jeremjáš 10:10)

Jakožto skutečná živá osoba je Jehova schopen myslet i jednat. Ukazuje, jaké má vlastnosti, a dává najevo své pocity a také to, co má rád a co rád nemá. V Bibli jsou nesčetná vyjádření, z nichž je vidět, které věci se mu líbí a které se mu nelíbí. Všemohoucí Bůh Jehova je Původcem emocí, které vložil do lidských bytostí, zatímco bohové a modly, které si vytvořili lidé, pouze zrcadlí rysy a vlastnosti svých lidských autorů. (1. Mojžíšova 1:27; Izajáš 44:7–11)

Jehova je bezpochyby ‚šťastný Bůh‘. (1. Timoteovi 1:11) Nejenže se raduje ze svých stvořitelských děl, ale také má zalíbení v tom, že uskutečňuje svůj záměr. Prostřednictvím proroka Izajáše Jehova prohlašuje: „Udělám všechno, co je mým potěšením . . . Dokonce jsem o tom mluvil; také to přivodím. Utvořil jsem to, také to učiním.“ (Izajáš 46:9–11) Žalmista zpíval: „Jehova se bude radovat ve svých dílech.“ (Žalm 104:31) Bůh má však ještě další zdroj radosti. Říká: „Buď moudrý, můj synu, a rozradostni mé srdce.“ (Přísloví 27:11) Jen si představte, co to znamená — my lidé můžeme rozradostnit Boha.

Jak můžeme rozradostnit Boha

Uvažujme o tom, jak Jehovovo srdce rozradostnil patriarcha Noe. „Našel přízeň v Jehovových očích“, protože se „prokázal . . . mezi svými současníky jako bezúhonný“. Svou vírou a poslušností se Noe nápadně odlišoval od ničemných lidí té doby, a Bohu se proto velmi líbil. Dokonce o něm bylo řečeno, že „chodil s pravým  Bohem“. (1. Mojžíšova 6:6, 8, 9, 22) „Vírou Noe . . . projevil zbožnou bázeň a postavil archu k záchraně své domácnosti.“ (Hebrejcům 11:7) Jehova měl z Noema radost a požehnal jemu i jeho rodině tím, že tito lidé ono bouřlivé období lidské historie přežili.

Také patriarcha Abraham si velmi dobře uvědomoval, jaké má Bůh pocity. Důvěrně znal Boží smýšlení, což se jasně projevilo, když ho Jehova informoval o tom, že Sodoma a Gomora budou kvůli své zkaženosti zničeny. Protože Abraham Jehovu velmi dobře znal, dospěl k závěru, že je nemyslitelné, aby Bůh usmrtil spravedlivého spolu s ničemným. (1. Mojžíšova 18:17–33) O mnoho let později Abraham uposlechl Boží pokyn a „vlastně obětoval Izáka“, neboť „počítal . . ., že Bůh je schopen dokonce ho vzbudit z mrtvých“. (Hebrejcům 11:17–19; 1. Mojžíšova 22:1–18) Abraham byl tak vnímavý vůči Božím pocitům a projevil natolik silnou víru a poslušnost, že „byl nazván ‚Jehovovým přítelem‘“. (Jakub 2:23)

Jiným člověkem, který se snažil rozradostnit Boží srdce, byl David, starověký izraelský král. Jehova o něm řekl: „Nalezl jsem Davida, syna Jišaiova, muže příjemného mému srdci, který učiní všechno, po čem toužím.“ (Skutky 13:22) Než se David postavil obru Goliatovi, naprosto se spolehl na Boha. Izraelskému králi Saulovi řekl: „Jehova, který mě osvobodil ze lví tlapy a z medvědí tlapy, ten mě osvobodí z ruky toho Filištína.“ Jehova požehnal důvěře, kterou David měl, a umožnil mu, aby Goliata zabil. (1. Samuelova 17:37, 45–54) David chtěl, aby se nejen jeho skutky, ale i ‚řeči jeho úst a rozjímání jeho srdce staly před Jehovou příjemnými‘. (Žalm 19:14)

A co my? Jak se můžeme my líbit Jehovovi? Čím jsme vnímavější vůči Božím pocitům, tím více si budeme uvědomovat, co můžeme udělat, abychom rozradostnili Boží srdce. Když tedy čteme Bibli, je důležité snažit se poznat Boží smýšlení, abychom ‚byli naplněni přesným poznáním jeho vůle ve vší moudrosti a duchovním pochopení a chodili hodni Jehovy a plně se mu líbili‘. (Kolosanům 1:9, 10) Poznání nám zase pomůže vybudovat si víru. To je velmi důležité, protože „bez víry je . . . nemožné líbit se [Bohu]“. (Hebrejcům 11:6) Ano, když vynaložíme úsilí, abychom si vybudovali silnou víru a uvedli svůj život do souladu s Jehovovou vůlí, můžeme rozradostnit jeho srdce. Zároveň musíme dávat pozor, abychom nezranili Jehovovy city.

Nezraňujme Boží city

Jeden příklad toho, jak mohou být zraněny Jehovovy city, můžeme najít ve zprávě o Noemových dnech. V té době „země byla naplněna násilím. Tak Bůh viděl zemi, a pohleďme, byla zkažená, protože všechno tělo zkazilo svou cestu na zemi.“ Co Bůh cítil, když viděl tu zkaženost a násilí? „Jehova pocítil lítost, že udělal na zemi lidi,“ říká Bible, „a v srdci ho zabolelo.“ (1. Mojžíšova 6:5, 6, 11, 12) Bůh pocítil lítost v tom smyslu, že změnil svůj postoj k ničemné generaci, která na zemi žila před potopou. Skutky těchto lidí byly tak zlé a Bůh byl jejich ničemností tak znechucen, že k lidem přestal přistupovat jako jejich Stvořitel a stal se jejich ničitelem.

Bohu působilo bolest také to, že jeho vlastní lid, starověký národ Izrael, soustavně přehlížel jeho pocity a jeho láskyplné vedení. Žalmista naříkal: „Jak často se proti němu  bouřili v pustině, ubližovali mu na poušti! A znovu a znovu Boha zkoušeli a působili bolest dokonce Svatému Izraele.“ Přesto „byl . . . milosrdný; přikrýval provinění a nepůsobil zkázu. A mnohokrát obrátil zpět svůj hněv, a nezburcoval všechen svůj vztek.“ (Žalm 78:38–41) I když vzpurní Izraelité zaslouženě trpěli následky vlastní hříšnosti, Bible nám říká, že „během vší jejich tísně to bylo tísnivé pro [Boha]“. (Izajáš 63:9)

Bez ohledu na nespočet dokladů toho, že Bůh k nim chová něžné city, Izraelité si „ustavičně . . . tropili žerty z poslů pravého Boha a opovrhovali jeho slovy a posmívali se jeho prorokům, dokud Jehovův vztek nevystoupil proti jeho lidu, až nebylo uzdravení“. (2. Paralipomenon 36:16) Dopadlo to tak, že svým zatvrzelým, typicky vzpurným chováním „ublížili jeho svatému duchu“ do takové míry, že ztratili Jehovovu přízeň. (Izajáš 63:10) A výsledek? Bůh jim právem odňal svou ochranu a postihlo je neštěstí, když Babylóňané dobyli Judu a zničili Jeruzalém. (2. Paralipomenon 36:17–21) Je velmi smutné, když si lidé zvolí hříšný způsob života, který jejich Stvořitele tísní a uráží!

Bible nás nenechává na pochybách o tom, že Boha nespravedlivé jednání hluboce zraňuje. (Žalm 78:41) K věcem, které Boha urážejí, nebo jsou mu dokonce odporné, patří pýcha, lhaní, vražda, provozování magie a věštění, uctívání předků, necudné chování, homosexualita, manželská nevěra, krvesmilstvo a utiskování chudých. (3. Mojžíšova 18:9–29; 19:29; 5. Mojžíšova 18:9–12; Přísloví 6:16–19; Jeremjáš 7:5–7; Malachiáš 2:14–16)

Co si Jehova Bůh myslí o modlářství? Ve 2. Mojžíšově 20:4, 5 se říká: „Neuděláš si vyřezávanou sochu ani podobu něčeho, co je nahoře v nebesích nebo co je dole na zemi nebo co je ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani se nedáš svést, abys jim sloužil.“ Proč? Protože modly jsou ‚pro Jehovu něco odporného‘. (5. Mojžíšova 7:25, 26) Apoštol Jan varoval: „Děťátka, střežte se před modlami.“ (1. Jana 5:21) A apoštol Pavel napsal: „Prchejte . . ., moji milovaní, před modlářstvím.“ (1. Korinťanům 10:14)

Usilujte o Boží schválení

Bůh „se důvěrně stýká s přímými“. „V těch, kdo jsou na své cestě bezúhonní, má zalíbení.“ (Přísloví 3:32; 11:20) Naproti tomu lidé, kteří Boha soustavně urážejí tím, že tvrdošíjně přehlížejí jeho spravedlivé pocity anebo jim odporují, se zakrátko stanou předmětem jeho nelibosti. (2. Tesaloničanům 1:6–10) Ano, se vší špatností, která je dnes tak rozšířená, Bůh brzy skoncuje. (Žalm 37:9–11; Sefanjáš 2:2, 3)

Bible však jasně ukazuje, že Jehova „netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání“. (2. Petra 3:9) Je mnohem raději, když může projevit svou náklonnost spravedlivým lidem, kteří ho milují, než když musí vyjádřit svou nelibost vůči těm, kdo se z vlastní vůle stali nenapravitelnými. Jehova má potěšení „ne ze smrti ničemného, ale z toho, že se ničemný obrací zpět od své cesty a skutečně zůstává naživu“. (Ezekiel 33:11)

 Nikdo se tedy nemusí stát terčem Jehovova hněvu. „Jehova je velmi něžný v náklonnosti a milosrdný.“ (Jakub 5:11) Na Boží city se můžete plně spolehnout a můžete „na něj [uvrhnout] všechnu svou úzkost, protože o vás pečuje“. (1. Petra 5:7) Buďte si jisti, že lidé, kteří rozradostňují Boží srdce, mají nádhernou vyhlídku na to, že se budou těšit z jeho schválení a přátelství. Nyní je naléhavější než kdykoli dříve, abychom se ‚dál přesvědčovali o tom, co je přijatelné Pánu‘. (Efezanům 5:10)

Je úžasné, že nám Bůh ve své nezasloužené laskavosti odhalil své nádherné vlastnosti a pocity! A je v našich silách rozradostnit jeho srdce. Pokud si přejete to dělat, vybízíme vás, abyste se spojili se svědky Jehovovými v místě svého bydliště. Svědkové Jehovovi se snaží líbit se Bohu a rádi vám ukážou, co se jim samotným v tomto směru osvědčilo jako praktické a dosažitelné.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 7]

Proč Bible Boha popisuje v pojmech, které se vztahují na lidi?

„Bůh je Duch“, a proto ho nemůžeme vidět doslovnýma očima. (Jan 4:24) Bible proto používá obrazného vyjadřování, jako jsou přirovnání, metafory a antropomorfismy, aby nám pomohla pochopit Boží moc, důstojnost a jednání. Antropomorfismus (řecky „tvar týkající se člověka“) je připisování lidských rysů předmětům jiné povahy. I když tedy nevíme, jak Boží duchovní tělo vypadá, Bible říká, že Bůh má oči, uši, ruce, paže, prsty, nohy a srdce. (1. Mojžíšova 8:21; 2. Mojžíšova 3:20; 31:18; Job 40:9; Žalm 18:9; 34:15)

Taková názorná vyjádření neznamenají, že Boží duchovní tělo má obdobné části, jako má lidské tělo. Antropomorfismy se nesmí brát doslova. Jsou pouze pomůckami, díky kterým mohou lidé lépe rozumět Bohu. Bez takovýchto obrazných vyjádření by bylo obtížné, ne-li nemožné, aby pouzí lidé pochopili jakýkoli popis Boha. Neznamená to však, že lidé si osobnost Jehovy Boha vymysleli. Bible jasně říká, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, a ne Bůh k obrazu lidskému. (1. Mojžíšova 1:27) Pisatelé Bible byli ‚inspirováni Bohem‘, takže způsob, jak znázornili Boží osobnost, je ve skutečnosti popisem, jehož autorem je sám Bůh. On sám tak popisuje své osobní vlastnosti — tytéž vlastnosti, jež v rozmanité míře vložil do lidí, které stvořil. (2. Timoteovi 3:16, 17) Nejsou to lidské vlastnosti, které by lidé připisovali Bohu, ale ve skutečnosti jsou to Boží vlastnosti, vložené do člověka.

[Obrázek na straně 4]

Noe našel přízeň v Božích očích

[Obrázek na straně 5]

Abraham byl vnímavý vůči Božím pocitům

[Obrázek na straně 6]

David naprosto spoléhal na Jehovu

[Obrázek na straně 7]

Když čtete Bibli, můžete se dozvědět, jak rozradostnit Boha

[Podpisek obrázku na straně 4]

S laskavým svolením Anglo-Australian Observatory, fotografie od Davida Malina