Otázky čtenářů

• Jak bychom mohli zarmucovat Božího svatého ducha, když to není osoba?

Apoštol Pavel napsal: „Nezarmucujte . . . Božího svatého ducha.“ (Efezanům 4:30) Někteří tato slova považují za náznak toho, že svatý duch je osoba. Publikace ‚věrného správce‘ však často poskytují biblické a historické důkazy o tom, že raní křesťané nepovažovali svatého ducha ani za osobu, ani za boha, který by byl jako součást takzvané Trojice roven Nejvyššímu. * (Lukáš 12:42) Pavel tedy o Božím svatém duchu nemluvil jako o osobě.

Boží svatý duch je Boží neviditelná činná síla. (1. Mojžíšova 1:2) Ježíš měl křtít „svatým duchem“, tak jako Jan křtil vodou. (Lukáš 3:16) O Letnicích roku 33 n. l. bylo asi 120 učedníků ‚naplněno svatým duchem‘. Je zřejmé, že nebyli naplněni osobou. (Skutky 1:5, 8; 2:4, 33) Tito pomazaní obdrželi nebeskou naději, a Boží svatý duch je v jejich věrném životě vedl. (Římanům 8:14–17; 2. Korinťanům 1:22) Tento duch v nich vytvářel bohulibé ovoce a pomáhal jim vyhýbat se hříšným ‚skutkům těla‘, které by mohly vést k Božímu neschválení. (Galaťanům 5:19–25)

Pokud jsme Božími služebníky s pozemskou nadějí, nejsme pomazáni svatým duchem. Můžeme však mít právě tolik svatého ducha jako ti, kdo mají nebeskou naději. Proto bychom i my mohli zarmucovat Božího ducha. Jak?

Mohlo by se stát, že kdybychom přehlíželi rady z Písma, které byly napsány pod vedením svatého ducha, rozvíjely by se v nás vlastnosti, které by mohly vést k svévolnému hříchu proti svatému duchu, ke ztrátě Jehovovy přízně a nakonec ke zničení. (Matouš 12:31, 32) Možná bychom ještě nehřešili vážně, ale mohli bychom se pozvolna vydávat špatnou cestou, která by nás nakonec vedla opačným směrem, než nás vede duch. V takovém případě bychom zarmucovali svatého ducha.

Jak tedy můžeme zabránit tomu, že bychom Božího ducha zarmucovali? Rozhodně musíme ovládat své myšlenky a jednání. V dopise Efezanům ve 4. kapitole apoštol Pavel mluvil o tom, že je potřeba vyvarovat se  sklonům ke lhaní, k pěstování zášti, k lenosti a k nevhodné mluvě. Pokud jsme již oblékli „novou osobnost“, a přesto bychom připustili, abychom se k takovým věcem opět vraceli, co by to znamenalo? Šli bychom proti radám Bible, Božího slova, tedy proti radám, které byly inspirovány duchem. Tím bychom svatého ducha zarmucovali.

V 5. kapitole dopisu Efezanům čteme Pavlovu radu, abychom se vyhýbali chtivému zájmu o smilstvo. Apoštol také spoluvěřící vybízí, aby se vyvarovali hanebného chování a oplzlého žertování. Pokud nechceme zarmucovat Božího svatého ducha, měli bychom tuto radu mít na mysli, když si vybíráme zábavu. Proč o takové věci projevovat zájem tím, že bychom o nich mluvili nebo četli anebo je sledovali v televizi či někde jinde?

Ducha bychom samozřejmě mohli zarmucovat i jinými způsoby. Jehovův duch podporuje jednotu ve sboru. Co by to však znamenalo, kdybychom rozšiřovali škodlivé tlachání nebo podporovali vytváření oddělených skupinek ve sboru? Nejednali bychom snad proti duchu, který vede k jednotě? Obecně lze říci, že bychom zarmucovali svatého ducha, podobně jako ti, kdo působili rozdělení ve sboru v Korintu. (1. Korinťanům 1:10; 3:1–4, 16, 17) Svatého ducha bychom zarmucovali také tehdy, kdybychom záměrně podkopávali úctu k duchem jmenovaným mužům ve sboru. (Skutky 20:28; Juda 8)

Vidíme tedy, že je moudré o svých postojích a jednáních uvažovat ve světle toho, o čem víme, že je vedení svatého ducha, které je patrné v Bibli a v křesťanském sboru. Také ‚se modleme se svatým duchem‘, podvolujme se přitom jeho vlivu a vždy jednejme v souladu s tím, co se píše v Božím inspirovaném slově. (Juda 20) Buďme rozhodnuti nikdy ducha nezarmucovat, ale vždy se jím nechat vést, aby to bylo ke cti Jehovova svatého jména.

• Ježíš Kristus srovnával to, jak těžké bude pro bohatého muže, aby se dostal do Království, s tím, jak by bylo pro velblouda náročné projít uchem jehly. Měl na mysli doslovného velblouda a skutečnou jehlu na šití?

Tři citace tohoto výroku, které jsou uvedeny v Písmu, jsou velmi podobné. Podle Matoušovy zprávy Ježíš řekl: „Je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby se boháč dostal do Božího království.“ (Matouš 19:24) Podobně Marek 10:25 uvádí: „Je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby boháč vstoupil do Božího království.“ A Lukáš 18:25 říká: „Je vskutku snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby se boháč dostal do Božího království.“

Některé příručky naznačují, že ‚ucho jehly‘ byla malá brána v jedné z velkých jeruzalémských bran. Pokud byla velká brána v noci zavřená, mohla být malá otevřená. Někteří lidé se domnívají, že velbloud jí mohl projít. Je to však to, co měl Ježíš na mysli?

Je zřejmé, že ne. Ježíš podle všeho mluvil o jehle na šití. Z toho, že se v dané oblasti našly kostěné a kovové jehly ze starověku, lze poznat, že se nepochybně v domácnosti běžně používaly.

 Různí lexikografové souhlasí s tím, že se jednalo o jehlu na šití. Řecké slovo pro ‚jehlu‘ použité u Matouše 19:24 a Marka 10:25 (rha·fisʹ) je odvozeno od slovesa, které znamená „šít“. A řecký výraz použitý u Lukáše 18:25 (be·loʹne) se vztahuje na doslovnou chirurgickou jehlu. Dílo Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words říká: „Zdá se, že uplatňovat označení ‚ucho jehly‘ na malé brány je novodobá myšlenka; ve starověku po ní není ani stopy. Účelem Pánova výroku je vyjádřit, že pro člověka je něco nemožné, a není třeba se pokoušet tuto obtíž zmírnit tím, že bychom tvrdili, že jehla zde představuje něco více než obvyklý nástroj.“ (1981, sv. 3, s. 106)

Někteří navrhují, že v těchto verších by se slovo překládané jako „velbloud“ mělo překládat slovem „lano“. Řecká slova pro lano (kaʹmi·los) a velblouda (kaʹme·los) jsou podobná. Avšak v nejstarších dochovaných řeckých rukopisech Matoušova evangelia (v Sinajském rukopisu, Vatikánském rukopisu č. 1209 a Alexandrijském rukopisu) se u Matouše 19:24 vyskytuje řecké slovo pro „velblouda“, a nikoli pro „lano“. Matouš údajně napsal své evangelium původně v hebrejštině a sám je přeložil do řečtiny. Přesně věděl, co Ježíš řekl, a tak použil správné slovo.

Ježíš tedy myslel doslovnou jehlu na šití a skutečného velblouda. Tato přirovnání použil, aby zdůraznil, že něco není možné. Ale myslel tím, že žádný bohatý člověk se nikdy nemůže dostat do Království? Ne, protože Ježíšovo znázornění nemělo být chápáno doslovně. Ježíš použil nadsázku, aby ukázal, že tak jako doslovný velbloud nemůže projít uchem skutečné jehly na šití, je pro boháče nemožné vstoupit do Království, pokud stále lne ke svému bohatství a nedává Jehovu na první místo ve svém životě. (Lukáš 13:24; 1. Timoteovi 6:17–19)

Ježíš tento výrok pronesl krátce potom, co jeden bohatý mladý vládce odmítl nádhernou výsadu stát se jeho následovníkem. (Lukáš 18:18–24) Ten, kdo je bohatý a má větší lásku ke svému majetku než k duchovním věcem, nemůže očekávat, že získá věčný život pod vládou Království. Avšak Ježíšovými učedníky se stali i někteří bohatí lidé. (Matouš 27:57; Lukáš 19:2, 9) Bohatý člověk, který si uvědomuje své duchovní potřeby a který hledá Boží pomoc, tedy může získat záchranu od Boha. (Matouš 5:3; 19:16–26)

[Poznámka pod čarou]