Životní příběh

Z temných kobek do švýcarských Alp

VYPRÁVÍ LOTHAR WALTHER

Měl jsem za sebou dlouhé tři roky v temných kobkách východoněmeckých komunistických věznic, a tak jsem se nemohl dočkat, až zase okusím sladkou svobodu a budu moci obejmout své nejbližší.

ZASKOČIL mě však zaražený pohled mého šestiletého syna Johanna. Předchozí tři roky mě vůbec neviděl. Byl jsem pro něj úplně cizí člověk.

Na rozdíl od svého syna jsem se já ve svém dětství těšil z láskyplné rodičovské péče. U nás doma v Chemnitzu (Saská Kamenice), kde jsem se v roce 1928 narodil, vládla srdečná atmosféra. Otec velmi otevřeně vyjadřoval svoji nespokojenost s náboženstvím. Vzpomínal na to, že během první světové války si 25. prosince „křesťanští“ vojáci na obou stranách navzájem popřáli „veselé Vánoce“ — a druhý den na to zase začali jeden druhého zabíjet. Náboženství považoval za ten nejhorší druh pokrytectví.

Místo zklamání jsem nalezl víru

Já jsem naštěstí takové zklamání nezažil. Druhá světová válka skončila, když mi bylo sedmnáct let, a já jsem jen o vlásek unikl odvodu. Přesto mě však trápily znepokojivé otázky, například: ‚K čemu je všechno to zabíjení? Komu mohu důvěřovat? Kde mohu najít pravé bezpečí?‘ Východní Německo, kde jsme žili, připadlo pod sovětskou správu. Komunistické ideály jako právo, rovnost, solidarita  a pokojné vztahy byly pro lidi, unavené válečnými zvěrstvy, velmi přitažlivé. Mnoho těchto upřímných jednotlivců však bylo brzy opět těžce zklamáno — tentokrát nikoli náboženstvím, ale politikou.

Během doby, kdy jsem hledal na své otázky uspokojivé odpovědi, se mnou jedna teta, která byla svědkem Jehovovým, mluvila o své víře. Dala mi jednu biblickou publikaci a ta mě podnítila, abych si — vůbec poprvé v životě — přečetl celou 24. kapitolu Matouše. Logické a přesvědčivé argumenty v té publikaci na mě zapůsobily. Poukazovaly na naši dobu jako na ‚závěr systému věcí‘ a vysvětlovaly, co je kořenem problémů lidstva. (Matouš 24:3; Zjevení 12:9)

Brzy jsem od svědků Jehovových dostal další publikace. Přečetl jsem je jedním dechem a poznal jsem, že jsem našel pravdu, kterou jsem tak usilovně hledal. Bylo vzrušující dozvědět se, že Ježíš Kristus byl v roce 1914 dosazen na nebeský trůn a že brzy odstraní bezbožné složky lidské společnosti, aby mohl požehnat poslušným lidem. Jiným velkým objevem pro mě bylo jasné vysvětlení výkupného. Pomohlo mi to, abych se obrátil k Jehovovi Bohu v modlitbě a vroucně ho prosil o odpuštění. Hluboce na mě zapůsobilo laskavé pozvání u Jakuba 4:8: „Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám.“

Moje nová víra ve mně vyvolala bezmezné nadšení, ale když jsem o ní mluvil s rodiči a se sestrou, to, co jsem jim říkal, zpočátku nechtěli přijmout. To však neuhasilo moji touhu navštěvovat křesťanská shromáždění, která nedaleko Chemnitzu pořádala malá skupina svědků. K mému překvapení šli moji rodiče i sestra na první shromáždění se mnou. Bylo to v zimě na přelomu let 1945 a 1946. Později vznikla studijní skupina v Harthau, kde jsme bydleli, a naše rodina se shromáždění účastnila pravidelně.

„Jsem jen chlapec“

To, že jsem se dozvídal důležité biblické pravdy a pravidelně se scházel s Jehovovým lidem, mě podnítilo, abych Jehovovi zasvětil svůj život, a 25. května 1946 jsem byl pokřtěn. Měl jsem velkou radost, že i ostatní členové naší rodiny dělali duchovní pokroky a časem se všichni tři stali věrnými svědky. Moje sestra stále aktivně slouží v jednom sboru v Chemnitzu. Matka zemřela v roce 1965 a otec v roce 1986 a oba věrně sloužili až do své smrti.

Šest měsíců po křtu jsem začal sloužit jako zvláštní průkopník. Tím začala má životní dráha naplněná službou — „v příznivém období [i] v období obtížném“. (2. Timoteovi 4:2) Brzy se přede mnou otevřely nové příležitosti ke službě. V jednom odlehlém území ve východním Německu bylo potřeba celodobých kazatelů. Spolu s jedním bratrem jsme o toto pověření požádali, ale  já jsem měl pocit, že na takový odpovědný úkol nemám dost zkušeností ani nejsem dost zralý. Bylo mi teprve osmnáct let, a tak jsem měl stejné pocity, jako měl Jeremjáš, když řekl: „Běda, ... Jehovo! Opravdu nevím, jak mluvit, neboť jsem jen chlapec.“ (Jeremjáš 1:6) I přes tyto pochybnosti se odpovědní bratři laskavě rozhodli, že nám tento úkol svěří. Byli jsme tudíž přiděleni do Belzigu, malého města v Braniborsku.

I když kázání v tomto území bylo velmi náročné, bylo to pro mě cenným školením. Po čase přijalo poselství o Království několik význačných podnikatelek a staly se svědky Jehovovými. Postoj, který zaujaly, však byl v rozporu se zvyklostmi této malé venkovské obce, kde lidé byli nedůvěřiví vůči všemu, co se vymykalo hluboce zakořeněným tradicím. Jak katoličtí, tak protestantští duchovní nám zarytě odporovali a kvůli naší kazatelské činnosti šířili proti nám pomlouvačná obvinění. Důvěřovali jsme však Jehovovi, že nám dá vedení a ochrání nás, a tak jsme řadě zájemců pomohli přijmout pravdu.

Na obzoru se stahují mračna nesnášenlivosti

Rok 1948 mi přinesl jak požehnání, tak i neočekávané obtíže. Nejprve jsem byl pověřen průkopnickou službou v Rudolstadtu v Durynsku. Tady jsem poznal mnoho věrných bratrů a sester a radoval jsem se z toho, že mohu být v jejich společnosti. Jiné velké požehnání jsem dostal v červenci toho roku. Oženil jsem se s Erikou Ullmannovou, věrnou a horlivou mladou křesťankou, kterou jsem znal z doby, kdy jsem začal chodit na shromáždění ve sboru v Chemnitzu. Společně jsme začali s průkopnickou službou v Harthau, mém domovském městě. Časem však Erika musela kvůli zdravotním problémům i z jiných důvodů s celodobou službou skončit.

Byly to tehdy pro Jehovův lid těžké časy. Pracovní úřad v Chemnitzu zrušil můj přídělový lístek na potraviny. Chtěli mě tak donutit, abych přestal s kázáním a našel si zaměstnání na plný úvazek. Odpovědní bratři použili můj případ k tomu, aby se pokusili získat zákonnou registraci od státu. Ta však byla zamítnuta a 23. června 1950 jsem byl odsouzen k tomu, abych buď zaplatil pokutu, nebo šel na 30 dnů do vězení. Proti rozhodnutí jsme se odvolali, ale vyšší soud odvolání zamítl a já jsem byl poslán do vězení.

To však byla jenom předzvěst blížící se bouře odporu a těžkostí, které měly přijít. Ani ne o měsíc později, v září roku 1950, komunistický režim zakázal naši činnost. Předcházela tomu pomlouvačná kampaň ve sdělovacích prostředcích. Kvůli tomu, že nás rychle přibývalo a zaujímali jsme neutrální postoj, jsme byli označeni za nebezpečné špiony západu, kteří pod pláštíkem náboženství provádějí „pochybnou činnost“. V den, kdy byl vydán zákaz, moje žena doma porodila syna Johanna, zatímco já byl ve vězení. Přes protesty porodní asistentky pracovníci státní bezpečnosti násilím vnikli do našeho bytu a hledali zde doklady, kterými by dokázali svá obvinění. Samozřejmě nic nenašli. Později se jim však podařilo nasadit do našeho sboru udavače. Mělo to za následek, že všichni odpovědní bratři včetně mě byli v říjnu 1953 zatčeni.

V temných kobkách

Byli jsme odsouzeni a dostali tresty ve výši od tří do šesti let. Potom nás dali do špinavých  temnic na zámku Osterstein ve Zwickau (Cvikov), kde už byla řada našich bratrů. I přes úděsné podmínky, které tam panovaly, jsem měl opravdu radost, že jsem mohl být ve společnosti zralých bratrů. To, že jsme neměli svobodu, neznamenalo, že jsme neměli duchovní pokrm. I když režim Strážnou věží pohrdal a zakázal ji, tento časopis si našel cestu i do vězení a až do našich cel. Jak?

Někteří z nás dostali za úkol pracovat v uhelných dolech a tam se setkávali se svědky z venku, kteří jim časopisy dávali. Bratři potom časopisy propašovali do vězení a tolik potřebný duchovní pokrm důmyslným způsobem předali nám ostatním. Byl jsem tak šťastný! Zažívat takovou Jehovovu péči a vedení bylo velmi povzbuzující.

Koncem roku 1954 jsme byli převezeni do pověstného vězení v Torgau. Svědkové, kteří zde byli, nás vřele přivítali. Až do té doby si duchovní sílu udržovali tak, že si opakovali myšlenky, které si pamatovali ze starších vydání Strážné věže. Velmi toužili po čerstvém duchovním pokrmu. Nyní jsme považovali za svou povinnost podělit se s nimi o myšlenky, které jsme studovali ve Zwickau. Jak jsme to ale měli udělat, když bylo přísně zakázáno, abychom spolu při našich každodenních vycházkách mluvili? Bratři nám dali cenné rady, jak si počínat, a Jehova nás svou mocnou paží chránil. Naučilo nás to, jak důležité je pilně studovat Bibli a rozjímat, když jsme na svobodě a máme k tomu příležitosti.

Nadchází čas pro důležité rozhodování

S Jehovovou pomocí jsme zůstali pevní. K našemu velkému překvapení byli mnozí z nás koncem roku 1956 propuštěni na amnestii. Štěstí, které jsme cítili, když se brány věznice otevřely, bylo nepopsatelné. Mému synovi už tehdy bylo šest let a já jsem měl nesmírnou radost, že mohu zase žít se svou ženou a vychovávat naše dítě spolu s ní. Nějakou dobu se ke mně Johannes choval jako k někomu cizímu, ale brzy mezi námi vzniklo vřelé pouto.

Svědkové Jehovovi ve východním Německu tehdy zažívali velmi obtížné časy. Kvůli naší křesťanské službě a neutrálnímu postoji byli lidé vůči nám stále více nepřátelští a my jsme žili pod neustálým tlakem. Náš život byl plný nebezpečí a úzkosti a byl velmi únavný. Spolu s Erikou jsme tedy museli naši situaci pečlivě a na modlitbách zvážit a cítili jsme, že se potřebujeme odstěhovat někam do příznivějších podmínek, aby nás starosti nezničily. Chtěli jsme svobodně sloužit Jehovovi a usilovat o duchovní cíle.

Na jaře roku 1957 se nám naskytla příležitost přestěhovat se do Stuttgartu v západním Německu. Kazatelská činnost zde nebyla zakázaná a my jsme se mohli se svými bratry volně stýkat. Bylo úžasné, jak nás láskyplně podporovali. Sedm let jsme sloužili ve sboru Hedelfingen. Náš syn tehdy začal chodit do školy a udělal pěkný pokrok v pravdě. V září roku 1962 jsem měl výsadu zúčastnit se školy služby Království, která se konala ve Wiesbadenu. Zde jsem byl povzbuzen, abych se s rodinou přestěhoval tam, kde bylo německy mluvících učitelů Bible více zapotřebí. K takovým místům patřily určité oblasti v Německu a ve Švýcarsku.

Do švýcarských Alp

V roce 1963 jsme se tedy přestěhovali do Švýcarska. Byli jsme požádáni, abychom spolupracovali s malým sborem v Brunnen u nádherného Vierwaldstättského jezera ve střední části švýcarských Alp. Cítili jsme se tam jako v ráji. Museli jsme si zvyknout na švýcarskou němčinu, kterou se tam mluví, na místní způsob života a na mentalitu zdejších lidí. Rádi jsme však mezi těmito mírumilovnými lidmi pracovali a kázali. V Brunnen jsme strávili 14 let a náš syn tady vyrostl.

 V roce 1977, kdy už mi bylo téměř 50 let, jsme byli pozváni, abychom sloužili ve švýcarském betelu v Thunu. Tato výsada nás velmi překvapila a přijali jsme ji s velkou vděčností. V betelu jsme se ženou sloužili devět let a vzpomínáme na to jako na zvláštní milník v našem křesťanském životě a osobním duchovním růstu. Rádi jsme také s místními zvěstovateli kázali v Thunu a okolí, kde jsme se vždy mohli kochat Jehovovými ‚podivuhodnými díly‘, totiž majestátními zasněženými vrcholy Bernských Alp. (Žalm 9:1)

Ještě jedno stěhování

Další stěhování přišlo na počátku roku 1986. Byli jsme požádáni, abychom sloužili jako zvláštní průkopníci na velmi rozsáhlém území, které patřilo sboru Buchs ve východní části Švýcarska. Opět jsme si museli zvykat na odlišný způsob života. Poháněla nás však touha sloužit Jehovovi kdekoli, kde můžeme být užiteční, a tak jsme toto nové pověření přijali a Jehova nám požehnal. Občas jsem zastupoval cestující dozorce, takže jsem navštěvoval a posiloval sbory. Uplynulo osmnáct let a my jsme při kázání v této oblasti zažili mnoho radostných zkušeností. Zvěstovatelů ve sboru Buchs přibylo a nyní se scházíme v krásném sále Království, který byl zasvěcen před pěti lety.

Jehova se o nás velmi štědře stará. Většinu svého života jsme strávili v celodobé službě, ale přesto nám nikdy nic nescházelo. Cítíme radost a uspokojení, když vidíme, jak náš syn spolu se svou manželkou a také naše vnoučata se svými rodinami věrně chodí po Jehovově cestě.

Když se ohlédnu zpět, cítím, že jsme Jehovovi skutečně sloužili „v příznivém období [i] v období obtížném“. Moje křesťanská služba mne vyvedla z temných kobek komunistických věznic do úchvatných Švýcarských Alp. Moje rodina ani já jsme nikdy nelitovali, že jsme této službě věnovali svůj život.

[Rámeček na straně 28]

„Dvojnásobné oběti“ pevně čelí pronásledování

V Německé demokratické republice, známé také jako východní Německo, byli svědkové Jehovovi terčem krutého pronásledování. Zprávy ukazují, že kvůli své křesťanské službě a neutrálnímu postoji bylo více než 5 000 svědků posláno do táborů nucených prací a do nápravných zařízení. (Izajáš 2:4)

Někteří z nich byli označeni jako „dvojnásobné oběti“. Asi 325 jich totiž bylo předtím vězněno v nacistických koncentračních táborech a vazebních věznicích. Potom byli v padesátých letech pronásledováni a vězněni východoněmeckou Státní bezpečnostní službou Stasi. Dokonce i některé z těchto věznic sloužily dvakrát — nejprve za nacismu a pak jako věznice Stasi.

V počátečním období intenzivního pronásledování, od roku 1950 do roku 1961, celkem 60 svědků — mužů i žen — ve vězení zemřelo na následky špatného zacházení, podvýživy, nemocí nebo stáří. Dvanáct svědků bylo odsouzeno na doživotí. Později byly tyto tresty změněny na 15 let vězení.

Dnes je v bývalém berlínském ústředí Stasi trvalá expozice, která dokumentuje 40 let oficiálního pronásledování svědků Jehovových ve východním Německu. Jsou zde vystaveny fotografie a osobní výpovědi, které jsou tichým svědectvím o odvaze a duchovní síle těchto křesťanů, kteří v ohnivých zkouškách zůstali věrní.

[Mapa na straně 24 a 25]

(Pro úplný, upravený text — viz publikaci)

VÝCHODNÍ NĚMECKO

Rudolstadt

Belzig

Torgau

Chemnitz

Zwickau

[Obrázek na straně 25]

Zámek Osterstein ve Zwickau

[Podpisek]

Fotosammlung des Stadtarchiv Zwickau, Deutschland

[Obrázek na straně 26]

S manželkou Erikou